Zdá se, že celý svét je zahalen neproniknutelnou hradbou mraků, pod kterými postupně jen tuším své rodné Těšínsko, pak Krakov a za ním Halič. Přistáváme na deštěm zmáčeném Borispilu. Narozdíl od situace před pěti lety už nepotřebujeme víza, jejich tehdejší získání na ukrajinské ambasádě, kde se v úřední dopoledne tísnílo několik tisíc Ukrajinců, by vydalo na samostatný článek. Letiště samo se příliš nezměnilo a stále v mnoha ohledech připomíná spíš nádraží, včetně rozeřvaných amplionů před letištní halou, která svými rozměry vůbec neodpovídá třímilionovému městu. Prodíráme se hordou dotěrných taxikářů, z nichž každý se snaží ulovit si svého cizince s horlivostí na samé hranici fyzického kontaktu. Hurá, náš mikrobus se prodral neskutečným chaosem na těžce poddimenzovaném parkovišti přímo před halou. Najíždíme na čtyř až pěti proudovou dálnici směrem do centra, ještě ze sovětských dob. Soudruzi na některé infrastruktuře nešetřili. Dněpr se také vymyká středoevropské představě řeky. Domnělý druhý břeh po mnoha stech metrech je jen ostrov. Za pět let se znatelně změnilo i složení aut, která se kolem Kyjeva pohybují. Ubylo žiguliků a klasických gruzaviků, nejběžnější značkou se s cca 60% podílem na prodeji nových osobních aut stal Chevrolet (čti Daewoo), modely kteréžto značky se montují přímo na Ukrajině. K vidění jsou ale i nová auta ze sousedních zemí: škodovky, dacie, novější lady i gazy. A občas se davem aut nižší třídy mihne nejnovější model Bentley nebo offroad velikosti, která není k vidění ani v nejdražších pražských čtvrtích.
Všechno tu vůbec tvoří zajímavou směs střední Evropy a Ruska. Azbuka s měkkým latinským i včetně neotřelé varianty ї přímo ve slovech Україна a Київ . Striktně ukrajinské nápisy a namnoze rusky hovořící obyvatelstvo Kyjeva. Ukrajinština sama která v mých uších představuje namnoze směs polštiny a ruštiny. Trošku jako holandština, pokud umíte anglicky a německy, většinu holandštiny už si vydedukujete. I ten časový posun je proti Moskvě jen poloviční. Stavební rozvoj dnešního Kyjeva spočívá v horečném budování opravdu neuvěřitelných megapaneláků, jejichž běžná výška se měří v řádu destíek pater, kdepak stará dobrá Pankrác! To nejsou budovy, to jsou prostě obludnosti srovnatelné jedině s obrázky z Číny. Pokud by někdo chtěl natočit realistický sci-fi film z prostředí mimozemské civilizace, těžko bude hleda lepší prostředí, než jsou "moderní" předměstí Kyjeva. Evropsky se tvářící billboardy a megaboardy a dopravní policisté v neskutečně stupidních ušankách. Dopravní značení včetně zákazu vjezdu se nebere smrtelně vážně, taxikář, který nás veze z hotelu na jednání, se statečně prodívá úzkou jednosměrkou – jeda samozřejmě v protisměru. Ona by ta jednosměrka vlastně nebyla až tak úzká, kdyby po obou stranách nestála nepřetržitá řada zaparkovaných aut. Aha, je tam zákaz zastavení. Na místě zjišťujeme, že budova 1g, kde je registrována fin. instituce, kterou jdeme navštívit, neexistuje. Ale konzultace po telefonu vše řeší, platíme 200 hřiven (přes sedm set korun) za pár kilometrů popojíždění taxíkem a vyrážíme do budovy s nápisem ZOO shop. Jak zjišťujeme posléze, dopravní zácpy, kde si na pomezí pražských poměrů a totálních kolapsů, které dennodenně zažívá Moskva způsobuje nechuť místních cestovat metrem. Není nijak zvlášť špinavé ani nebezpečné, ale zejména ve špičkách intervaly naprosto neodpovídají množství cestujících, a tak se běžně stává, že se vám podaří probojovat třeba až do třetího vlaku, který se pak svezete za vpravdě indických podmínek. Na druhou stranu stojí metro 50 kopějek (tj. necelé dvě koruny), a za jeden žeton můžete cestovat zcela bez omezení. Ale rychle zpět do kanceláře předsedy představenstva.
Jednání se vinou nedostatečné ruštiny většiny účastníků z naší strany a ještě nedostatečnější angličtiny ze strany ukrajinské brzy mění na dvojjazyčné, kdy na anglické otázky dostáváme ruské odpovědi. V případě potřeby někdo z dvou až tří přítomných, kteří slušně ovládají oba jazyky, doplňuje překladem. Čím výše postavený představitel místní firmy, tím méně angličtiny. Odvolávám své pomluvy socialistického školství a oceňuji, že mi kromě slušné angličtiny (šťasnou shodou náhod jsme dostali těžce nadprůměrného pedagoga) a psaní všema deseti dostalo i solidní znalosti ruštiny. Není při jednání s nastávající dcerou nic úžasnějšího, než poslouchat v originále pokyny načalstva, co a jak má či nemá být těm zápaďákům přeloženo. Současně si rozšiřuji svou finanční ruštinu, kterou jsem se učil až v první polovině devadesátých let na VŠE, a to pochopitelně zdaleka ne v takovém rozsahu a detailech, vždyť v té době příslušné ruské názvosloví teprve vznikalo. A dozvídáme se i mnoho netušeného o ukrajinské realitě. Dodnes na příklad ukrajinské zákony neumožňují obchodování s půdou, legálně lze nabývat jen vlastnictví pozemku pod stavbou. Obchody s nemovitostvi se pak realizují obvykle tak, že protistrany sehrají fingované porušení úvěrové smlouvy, kde nemovitost vystupuje jako zástava a celá věc se pak dá k soudu, který rozhodne o propadnutí zástavy ve prospěch údajného zástavního věřitele, tj. kupujícího. To je myslím zcela vypovídající ilustrace. Zvláště Kyjev a velká města – kromě Kyjeva jsou na Ukrajině ještě 4 další města s více než milionem obyvatel a 4 další v pásmu mezi pěti sty tisíci a milionem – zažívají obrovský stavební boom, při růstu cen nemovitostí v řádu 40 až 50 % p.a., což je velmi hodně i při dnešní cca 12 % inlfaci, která už začala opět růst, hnána růstem ceny ropy, razantním nástupem dosud neexistujících spotřebitelských úvěrů a leasingu, jakož i poměrně nešťastným navázáním kursu hřivny na dolar, který je dnes na svém historickém minimu vůči euru. Jak nám řekl jeden Čech znalý místních poměrů – ukrajinský katastr nemovitostí ještě nemůže vzniknout (příslušný zákon se povaluje v parlamentu už hezkou řádku let), protože ještě zdaleka není všechno rozkradeno.
Ono vůbec hodně věcí na dnešní Ukrajině připomíná české poměry první poloviny devadesátých let. Na burze se prakticky reálně neobchoduje, ovšem čísla nejsou až tak drtivá, protože čas od času si místní oligarchové mezi sebou prohodí některé části svých impérií. Na trhu volně pobíhají stovky malých bank a pojišťoven, což by samo o sobě bylo prima, ale zákonná úprava jejich podnikání od účetních standardů až po rezervy a kapitálovou přiměřenost je prostě zoufalá, takže mnoho z nich jsou už ve skutečnosti dávno živoucí mrtvoly a je jen otázkou času, kdy se to provalí. Proti tomu stojí místní jídelní lístky, které stále musejí mít razítko firmy a podpis odpovědného vedoucího na každém listu, byť by jich bylo sebevíc. Oprsklost poloochotného personálu v podniku, kde cena večeře odpovídala měsíčnímu příjmu ukrajinského důchodce, byla zarážející i pro nás, Čechy zocelené "službami" RaJ – destidolarový trinkgeld považovali za urážku. Tak jsme jim nedali nic, příště holt půjdeme jinam. Ostatně místní piva Lvivsko i Pšenične slyšela o Plzni jen z třetí ruky. Vodka se zde nepije ze stakanů, ale i tak příště raději půjdu do vín od Černého moře.
"A strhla se bitva na nebi: Michael a jeho andělé se utkali s drakem. Drak i jeho andělé bojovali, ale nezvítězili, a nebylo již pro ně místa v nebi. A veliký drak, ten dávný had, zvaný ďábel a satan, který sváděl celý svět, byl svržen na zem a s ním i jeho andělé." (kniha Zjevení 12, 7-9). Tak jako mám nepotlačitelné nutkání stavět Rusko a Čínu do role Tolkienova Mordoru, nemohu si pomoci zde a přát "ukrajinskému" archandělu Michaelovi, aby zvítězil nad Drakem vtěleném do ruského impéria. Protože Ukrajina je země, která se stále ještě nachází na půli cesty mezi námi a Ruskem. Přeji jí i nám, aby nakonec skončila na té naší středoevropské straně, jakkoliv nedokonalé a kostrbaté, ale přece o tolik lepší než ruské samoděržaví, které zůstává samoděržavím bez ohledu na cenu ropy, počet jaderných hlavic i volebních potěmkiád. Ψ