Reklama
 
Blog | Pavel Sikora

Հայաստան – neznámá zem

Znáte tu zem? Zem, která má s námi mnoho společného, a která se současně v mnohém liší. Zem, která je a není v Evropě. Zem, jejíž hlavní město je starší než Řím byvši založeno 781 př. n. l. (narozdíl od Říma se nejedná o legendu), do níž dorazilo křesťanství kolem roku 40 n.l. a v roce 301 jej pak jako první na světě přijala za státní náboženství. Zem, která je dnes sice menší než Česká republika, ale která byla rozsáhlým impériem stovky let před samotným příchodem Slovanů do střední Evropy. Zem, jejíž národ se stal obětí první genocidy 20. století maje dnes i jejím následkem asi 70 % svých příslušníků v diaspoře. Zem, kde vystoupíte z metra a spatříte přímo před nosem zdejší pětitisícový sopečný "říp" s ledovcem a mohutnou sněhovou čepicí i v nejparnějším létě, vyšší než Mt. Blanc, bližší než Brdy z Prahy a přitom na území, které obsadil nepřátelský soused. Zem, která v minulém desetiletí svedla krutou válku se svým větším muslimským sousedem, zem, která žije v izolaci a jejíž dnešní faktické hranice nikdo neuznává.

Arménie. Novodobé arménské dějiny představují jeden dlouhý sled šíleností, po zhroucení carského Ruska vzniká v květnu 1918 Arménská demokratická republika, která ovládala i část Armény obývaných oblastí v dnešním východním Turecku. Ve srovnání s meziválečným Československem dostala jen desetinu jeho času, který prakticky nepřetržitě vyplnily války, Arménie, Gruzie a Ázerbájdžán vklíněné mezi ruského a tureckého obra neměly navzdory britské (sousední Írán, tehdy Brity kontrolovaná Persie) a americké podpoře šanci na úspěch. 4. prosince 1920 vstupuje Rudá armáda do Jerevanu a uskutečnění arménského snu o nezávislosti se odkládá o několik generací.

Arménie získala znovu nezávislost až v roce 1991, ale už v roce 1988 se fakticky rozhořel konflikt o Náhorní Karabach (arménsky Artsakh), který ještě před rozpadem Sovětského svazu přerostl v regulérní válku. Náhorní Karabach představuje Armény obývané území oddělené od vlastní Arménie pásem ázerbájdžánského území. Narozdíl od obdobné azerské Nachčivanské enklávy vklíněné mezi Arménii a Írán, jež tvoří součást Ázerbájdzánu, spadal (a čistě de iure dosud spadá) pod cizí, tedy ázerbájdžánskou správu. Vpravdě ďábelské stalinské "rozděl a panuj", zahrnující ještě několik dalších malých enkláv arménských v Ázerbájdžánu a opačně. Tenhle územně-národnostní granát nemohl nevybuchnout. 20. února 1988 odhlasoval parlament tehdejší náhornokarabašské autonomní oblasti připojení k Arménii, tehdy ArSSR. Pro ilustraci: v té době neměly arménské děti v Karabachu žádné arménské učebnice, neexistovalo televizní vysílání v arménštině atp., tj. situace v mnohém podobná situaci v jugoslávském Kosovu, kde rovněž byla majoritnímu obyvatelstvu odpírána základní národnostní práva.

Pozdější ázerbájdžánský diktátor, v té době šéf Strany, prosazoval tvrdou "azerizaci" původně téměř čistě arménského obyvatelstva Karabachu do roku 1988 se mu podařilo snížit podíl arménského obyvatelstva v Karabachu asi na 75 % jeho celkové populace. Po vyhlášení požadavku na připojení Náhorního Karabachu k Arménii rostlo etnické násilí a docházelo i ázerbájdžánskými úřady tolerovaným protiarménským pogromům, které si do řijná 1988 vyžádaly kolem stovky obětí. V létě 1989 zahájili aktivisté a příznivci ázerbájdžánské Lidové fronty železniční a leteckou blokádu Arménie, která tak byla (i s ázerbájdžánskou enklávou Nachčivan) odříznuta od cca 85 % dodávek zboží. V lednu 1990 přiměl další protiarménský pogrom v Baku Gorbačova vyhlásit výjimečný stav včetně zákazu nočního vycházení. V následujících přestřelkách ázerbájdžánských bojůvek se speciálními jednotkami sovětského ministerstva vnitra zahynulo na obou stranách asi 120 lidí. Přesto se až do rozpadu Sovětského svazu nepodařilo konflikt zastavit, obě jeho stranu už byly příliš daleko.

Reklama

Původně hůře vyzbrojená arménská strana (de iure (i když, co je v tomto konfliktu vlastně de iure) Náhorní Karabach a Arménie), prakticky bez bojových letadel proti 170 ázerbájdžánským (zanedbávám 2 arménské bitevníky Su-25, z nichž jeden se stal obětí přátelské palby (střelec možná ani netušil, že má jeho armáda nějaká bojová letadla), a pár dalších sovětských strojů tak zastaralých, že byly prakticky nepoužitelné pro bojové operace), pouze s omezeným počtem vrtulníků, musela nejdřív zajistit spojení s Karabachem. Původně byl jediným pozemním spojením s Karabachem uzoučký lačinský koridor vvysoko v horách, jediné letiště v Karabachu bylo v malém městečku Khodžaľ (angl. přepis Khojaly, snad jsem to přepsal správně, arménština má vedle ch i kh, takže přepis z angličtiny i ruštiny je nejednoznačný a mé znalosti arménské abecedy jsou chabé), to ovšem bylo obsazeno Ázerbájdžánci, kteří jej navíc používali jako dělostřeleckou základnu, z níž od února 1992 odstřelovali arménské a ruské jednotky (peace keepers, kteří uvízli v konfliktu) v karabašském hlavním městě Stěpanaktertu. Po dobytí Khodžaľu Armény se hovoří o masakru prchajícího ázerbájdžánského civilního obyvatelstva (až cca 600 obětí), což je však sporné tvrzení, protože ustupující příslušníci azerských OMON, všichni v uniformách a někteří stále nesoucí své zbraně, se vmísili mezi civilisty, což byl zřejmě důvod střelby z arménské strany.

Porážka u Khodžaľu vyvolala na ázerbájdžánské straně vlnu pobouření a vedla k odstoupení dosavadního prezidenta Mutalibova (vládce ještě ze sovětské éry). 6. března začaly ázerbájdžánské jednotky soustředené v Šuše, posledním ázebájdžánském opěrném bodě v Karabachu, masivní odstřelování Stěpanakertu ruskými raketami GRAD (neřízené střely, moderní obdoba "kaťuší"), přinutivše většinu z jeho 50 tisíc obyvatel uchýlit se do sklepů a bunkrů. 8. května podnikly arménské (přesněji karabašské) síly v počtu asi 1000 mužů s podporou několika tanků a bitevních vrtulníků útok na šušskou pevnost bráněnou kromě ázerbájdžánské armády i čečenskými jednotkami v čele se samotným Šamilem Basajevem, kteří ostatně byli poslední, kdo se po dvoudenních prudkých bojích z pevnosti stáhl. Basajev se později v rozhovoru z roku 2000 vyjádřil o azerských vojácích s velkým despektem: "prostě utekli ze svých pozic". Basajev ostatně později své bojovníky z Karabachu stáhl s tím, že se nejedná o džihád, ale klasický národnostní konflikt, což bylo hluboce pravdivé hodnocení, jakkoliv se z něj řada sdělovacích prostředků snažila dělat křesťansko-muslimskou náboženskou válku.

V dalším průběhu války se arménským jednotkám podařilo obsadit téměř všechna sporná území a fakticky spojit Karabach s vlastní Arménií. V květnu 1994 podepsali vedoucí představitelé Arménie, Náhorního Karabachu, Ázerbájdžánu a Ruska v Moskvě příměří. Alespoň východní Arménie je dnes svobodná, ovšem následky války jsou drsné: 40 000 mrtvých na obou stranách a kolem milionu válečných uprchlíků (z toho 600 tisíc na ázerbájdžánské straně, který v konfliktu ztratil kolem 14 % svého území). Což je ještě drsnější, pokud uvážíme, že v dnešním Karabachu žije asi 140 tisíc lidí. Mnoho nadšenců, kteří se po skončení války vrátili do Karabachu, se dnes zase vrací do Arménské republiky, Karabach dusí vysoká nezaměstnanost a nedostatek investic, způsobený i nevyjasněným právním statutem území, dosud se nevyrovnal s následky války. Karabach formálně nepředstavuje součást Arménie, ale fakticky její součást tvoří, jako měna se používá arménský dram a celou situaci dobře ilustruje i fakt, že současný arménský prezident Robert Kočarjan byl dřive prezidentem nikým neuznaného Karabachu a ještě dříve bojoval mj. i v bitvě o Šušu. Výše uváděná Šuša, která před válkou představovala druhé největší město Karabachu se 17 tisíci obyvateli (převážně Azery), se dnes změnila v liduprázdné ruiny. Z arménského pohledu se přesto jedná o úspěch, je lepší bojovat, než se nechat vraždit. Ψ

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.
Reklama