Reklama
 
Blog | Pavel Sikora

700 českých bank

Nedávno zazněly stesky nad stavem českého bankovnictví i na respektovaných blozích, autor článku přitom vvyjadřoval své znechucení současným stavem českého bankovnictví volaje po regulaci a pokutách. Stejně jako v jiných regulovaných odvětvích se páně Pecinův úřad může upokutovat k smrti a na povaze fungování monopolu a oligopolu to nic nezmění, čím bude které odvětví uzavřenější, tím hůře pro zákazníky: každé omezení konkurence s sebou nese nejen vyšší ceny, ale současně i horší jakost poskytovaných služeb.

Zazněl tady názor, že bankovnictví není nijak zvlášť regulováno, neboť máme přece otevřený trh v rámci EU a kterákoliv z tisíců unijních bank může přijít podnikat do České republiky. To je sice hezké, ale vůbec to neznamená, že by neexistovaly bariéry vstupu do odvětví. Za prvé, pro jakoukoliv zahraniční firmu nikdy není vstup na nový trh triviální, existují zde bariéry jazykové, legislativní, daňové aj. V rámci EU je sice legislativa do určité míry sladěna, to však ale vůbec neznamená, že bezvadná znalost např. německých účetních a daňových zákonů umožňuje hladké spuštění české dcery. Cizí země zůstává i v rámci EU do určité míry „černou skříňkou". To je asi hlavní důvod, proč se sem tolik evropských bank nehrne. A ty „mimoevropské" (tj. také např. švýcarské nebo istanbulské 🙂 ) jsou na tom stejně jako případní čeští zájemci o založení nové banky: minimální kapitál 500 milionů korun a i potom záleží vystavení licence čistě na libovůli pánů z Plodinové bursy. Poslední novou bankovní licenci dostala tuším tehdejší Midland Bank (nyní HSBC) v druhé polovině devadesátých let, všechny banky, které se na českém trhu objevily od té doby, a ono jich zase až tolik nebylo, (např. rakouská Oberbank nebo belgická Fortis) využily svých stávajících licencí v rámci EU. Situaci z pohledu klienta ještě dále zhoršují pokračující fúze na bankvoním trhu: nyní probíhají fúze eBanka-Raiffeisenbank a HVB-Živno.

Zejména bavíme-li se o retailovém bankovnictví, nebude dnes už nikdo tvrdit, že si stačí pronajmout prázdnou halu někde za Prahou, nacpat tam pár výkonných serverů a „nakapsovat" se jako internetová banka – to je hezká pohádka, ale realita vypadá úplně jinak. Celý projekt původní Expandia banky byl těžce ztrátový, mimochodem v situaci, kdy tato banka rozhodně nepatřila mezi nejlevnější na trhu. Mělo to důvody, které jsou obecně platné: sebelepší technologie sama o sobě nestačí, úspěch v bankovnictví vyžaduje i slušnou porci bankovního know-how a -podmínka nutná, nikoliv postačující- síť kamenných poboček. Nejde o to, že bychom to dnes bez poboček neuměli, ale zejména prodej po internetu, telefonu a jiných médiích nikdy nebude tak účinný jako prodej osobní, tváří v tvář zákazníkovi. eBanka se z původních beznadějných ztrát nedostala dalšími investicemi do internetu, PDA bankingu a jiných gatgets, nýbrž změnou obchodního modelu a budováním rozsáhlé pobočkové sítě.

I když budete budovat velmi minimalistické pobočky v pronajatých prostorách, rozpočet na zřízení jedné pobočky se stejně bude pohybovat v řádu milionů korun, sebelehčí bankovní pobočka se i dnes těžko obejde bez vybavení jako je trezor, bankomat nebo průmyslová televize. Navíc bez ohledu na výši prostředků, které bude mít investor k dispozici, mu bude trvat min. celé dlouhé měsíce, než se mu vůbec podaří najít a nasmlouvat prostory v místě, kde bude mít nově zřizovaná pobočka šanci si na sebe vydělat. Když budete mít takových poboček sto, budete šedý průměr. Čili, není to až taková procházka růžovým sadem, ale určitě to jde a český trh určitě není nasycen.

Reklama

Kde je problém: z pohledu cizích bank je zde bariéra vstupu na zahraniční trh, který navíc zdaleka není monopolní. Z pohledu možných českých investorů je hlavní bariérou vysoký požadovaný kapitál a naprostá neprůhlednost licenční politiky ČNB, dá-li se dlouhodobé neudělování licencí vůbec nazývat politikou. Před druhou světovou válkou (a prvorepublikovou karetelizací) působilo přitom v Československu, což v té době znamenalo převážně v českých zemích, na 700 (!) bankovních subjektů, v každém okresním městě (předválečné okresy byly o poznání menší než ty dnešní, bylo jich tedy podstatně více než dnešních) působilo hned několik místních záložen a malých bank. Dnes působí v České republice necelých čtyřicet bank a dvacet družstevních záložen, v to samozřejmě počítám i úzce specializované banky jako jsou hypoteční banky nebo stavební spořitelny, z nichž mnohé jsou ve skutečnosti jen dcerami velkých univerzálních bank (Hypoteční banka a Českomoravská stavební spořitelna patří ČSOB, Modrá pyramida zase KB atp.). A v neposlední řadě se většina bank na českém trhu retailovému bankovnitví nevěnuje buď vůbec, nebo nabízí jen jednotlivé produtky bez podpory pobočkové sítě (např. Citibank, ING). Skutečných plnohodnotných retailových bank je na trhu jen několik: KB, ČS, ČSOB, GE Money, Raiffeisen (včetně eBanky), UniCredit (HVB-Živno) a to je reálně asi tak všechno. Nově se snaží třeba BAWAG, ale má před sebou ještě dlouhou cestu, retailová banka, která má nejbližší pobočku 50 km daleko, není pro běžného českého zákazníka příliš atraktivní. Situace na trhu malých a středních firem není o mnoho růžovější. Nejde-li hora k Mohamendovi, může klient vyrazit za bankou třeba do Vídně nebo do Mnichova (sehr praktisch, nicht war?), ale dopomohl by si tak leda v výrazně vyšším poplatkům za karetní transakce zahraniční kartou, příp. dražším eurovým úvěrům, o nákladech na konverze ani nemluvě.

Drtivou většinu onoho efektního předválečného počtu bankovních subjektů tvořily samozřejmě jednotlivé malé družstevní záložny a kampeličky, které ovšem v té době nebyly znevýhodňovány takovým způsobem jako je tomu dnes a např. mohly přijímat i vklady od nečlenů, což je ostatně nejen v západní Evropě běžné dodnes, stačí se podívat na sousední Německo a Rakousko. Rabobank, největší holandská banka (35% podíl na trhu) není ve skutečnosti nic jiného než síť družstevních záložen, které si po čase pořídily velikou centrálu. Podobné přerůstání družstevních sítí ve velké banky a bankovní skupiny se týká většiny západoevropských zemí: Finsko: OKO Bank, 32 % trhu; Rakousko: Raiffeisen, 24 %; Francie: Crédit Agricole, 19 %; Německo, DZ Bank, 19 %. A nejedná se přitom o žádnou evropskou specialitu, např. v USA dnes funguje téměr 10 000 úvěrních družstev, jejichž členem je každý třetí Američan. Celková výše jejich aktiv činí 630 miliard dolarů, tj. zhruba pětinásobek aktiv všech českých bank dohromady (více o záložnách).

Ale i pokud si vezmeme počet předválečných akciových bank v Československu, bylo jich 80 a jen největších 8 pražských mělo kapitál 16 miliard tehdejších korun (! – hodnota předválečné koruny byla výrazně vyšší, než je tomu dnes, můj děda v té době pořizoval jeden běžný autobus za cca 100 tisíc, srovnejte s dnešními cenami vysoko v řádu milionů), dnešní největší česká banka (ČSOB) má kapitál 5 miliard dnešních korun. Dnes zanikající Živnobanka před válkou budovala z Prahy řízené finanční impérium sahající od Londýna až po Balkán.

Sečteno a podtrženo: kude vede cesta z klientského nepohodlí a zbytečně vysokých cen? Rozhodně ne cestou další regulace, nýbrž právě naopak. Není tak náhodou zdravá malá banka s kapitálem např. 50 milionů nebo i méně, která se bude úrovni okresu až kraje velmi pečlivě a s perfektní znalostí místního trhu věnovat místním klientům, mnohem lepší než nadnárodní nepružný moloch? Nechme je, ať se střetnou na volném trhu, fiktivní Zlínská krajská banka nikdy nepřipraví pražskou pobočku Deutsche Bank o Siemens, ale sním svůj klobouk, pokud nebude proklatě úspěšná u místních občanů, živnostníků, svobodných povolání a malých „eseróček". Pravidla kapitálové přiměřenosti apod. pro ni samozřejmě budou platit stejně, s takovým kapitálem může bez obav poskytovat úvěry místním firmám až ve výši kolem deseti milionů. A místní firmy, ani místní lidé obvykle ani víc nepotřebují. Bude-li mít dost zdrojů, klidně může dělat i hypotéky, proč by ne? Dnešní místní makléři bude v pozici místních bankéřů jistě vesměs úspěšní. Bez drahé centrály v Praze (a Bruselu, Vídni, Paříži…), bez dinosauří tuposti velké organizace a „úžasných" televizních reklam. Jen si představte, jak by vypadalo takové stavebnictví, kdyby tam působilo jen pár společností typu Skanska nebo Metrostav!

A co je špatného na plnohodnotném družstvením bankovnictví? Proč by banka musela nutně mít formu akciové společnosti? Zvláště u malých bank ve světě to rozhodně není pravidlem, podobně jako u nás před válkou existuje široká škála vlastnických forem od rodinných podniků, družstva až po akciové společnosti. V devadesátých letech jsme jasně viděli, že ani forma akciové společnosti, ani sebevětší kapitál nebo sebechytřeji se tvářící regulátor nepředstavují žádnou ochranu před bankrotem. České banky nebyly přece vykradeny proto, že by měly příliš malý kapitál, nebo formu s.r.o., ale z úplně jiných důvodů, bývalo by úplně stačilo, kdyby bankovní dohled otevřel aspoň jedno oko a nehrál si za naše peníze na slepou bábu. Pánové z Plodinové bursy a Malé Strany, haló, uvolněte trh malým bankám a záložnám! Uděláte tím pro rozvoj českého hospodářství více než neslaným nemastným šolícháním s daňovými sazbami, kde stejně nula od nuly pojde. Ψ