Reklama
 
Blog | Pavel Sikora

Bez Boha

My křesťané máme prý jednoduchý život, všechno máme nalajnované a když už něco provedeme, zajdeme si ke zpovědi a jsme zas klidní jak želvy. Není to moje zkušenost. Máme tedy nějakou výhodu proti okolní, většinově pohanské společnosti? Beze sporu, jsme-li pořádnými křesťany, měli bychom mít: nepotřebujeme masky. Uvažovali jste někdy, proč jsou vlastně malé děti tak okouzlující? Důvodů bude asi více, ale za jeden z těch podstatných považuji jejich schopnost žít upřímně, bez masek. To až časem se je naučí používat - ke své škodě.

Lednový žalm

Jak beztvaré jsou zvratky,
zlo hladkých forem
i řeč, již nelze vrátit zpátky,
když za obzorem
jitřních srázů
jurského pobřeží
pradikobrazů
je jiná zem,
kde šíří zkázu
a dál už neběží
jen skvělá budoucnost,

je jiná zem,
jež stále nemá dost
svých atomových holomrazů,
je jiná zem,
kde duše zebe
zejícím nebem,
je jiná zem,
bez Boha..

my nedovedem
potlačit strach,
jenž ještě nebyl,
třesem se,
do morku kosti
předkřtěni studeným potem,
hrůzou se budíme
zdánlivých maličkostí
a z našich očí zavřených
jak sebou hází
tam za ostnatým plotem,

hrůzou se budíme,
když za životem
místo bomb, nadávek a sazí
padá sníh,
urážeje nás svou bělostností.

Ne nadarmo hovoří Ježíš o potřebě uchovat si nebo alespoň obnovit si tuto dětskou čistotu: "Tu mu přinášeli děti, aby se jich dotkl, ale učedníci jim to zakazovali. Když to Ježíš uviděl, rozhněval se a řekl jim: 'Nechte děti přicházet ke mně, nebraňte jim, neboť takovým patří království Boží. Amen, pravím vám, kdo nepřijme Boží království jako dítě, jistě do něho nevejde.'" (Marek10,13-15). Přetvařujeme se, jak osoby fyzické, tak dokonce i právnické. Věnujeme obrovské úsilí svému píár a vnějšímu obrazu místo toho, abychom pracovali na své podstatě. Honíme se za přeludy, abychom pak nakonec ztratili sami sebe. A tak se nakonec stáváme, ať už si to přiznáme, nebo ne, štvanci. Štvanci na beznadějném útěku před druhými, kteří by mohli zjistit, co se skrývá pod našimi maskami, sami před sebou a konečně i před samotným Bohem, kterého nejasně, ale přesto jaksi nepříjemně tušíme nervem svého svědomí.

Reklama

Štvanci nemají šťastný život, byť by si na tvář nasadili sebetřeskutější úsměv. Nemohou mít ani šťastná manželství a nemohou ani svým dětem dát rodinné štěstí. Ale co "proboha" chcete skrývat před Bohem? Není to směšné, pokud připustíte jeho existenci? Pokud před ní zavřete oči, co chcete skrývat sami před sebou? Chcete snad popřít i sebe sama? A co pak chcete skrývat před matkou nebo otcem Vašich dětí? K čemu ta křeč? Proč si hrát na někoho, kým bychom možná být chtěli, ale kým ve skutečnosti nejsme? Nebo kým možná sami ani vlastně být nechceme, ale chce to po nás okolí. Nebo možná ani nechce, ale my si myslíme, že chce. Psal jsem tady o dvojjedinnosti svátostného manželství a mnozí to nepochopili. Vlastně se jim ani nedivím, jednak to opravdu snadno pochopitelné není, to mystéria nebývají, jednak to vidí úplně jinou optikou. A k čemu je vlastně taková nepochopitelná dvojjedinnost dobrá? Nevede-li rovnou k životnímu štěstí, určitě vede k životu v pravdě a ten už má ke štěstí zatra blízko. Kdo odolá, co odolá pravdě, lásce a víře? A kdo obstojí bez nich? A není to jen čistě osobní otázka – většina lidí žije když už ne v manželství, pak v heterosexuálních párech. Což znamená, že se to týká nejen jich samotných, ale i jejich partnerů a se slušnou dávkou pravděpodobnosti i jejich dětí.

Pokud už kašleme sami na sebe, mohli bychom udělat něco alespoň pro své děti, co říkáte? Ano, reaguji na článek Martina Fafejty Mají děti právo na rodinu?, v diskusi k němuž jsem byl citován. Z této diskuse si dovolím si citovat respektovaného "kafrala" petra II, tedy příslušníka zvláštní sekty blogless bloggers: "Problém bych viděl v tom, že dnes lidé nechtějí žít život, ale prožívat zážitky. Jeden zážitek za druhým, jeden vztah za druhým, jeden cit nahrazuje jiný a potom budete ležet na smrtelný posteli a život bude v…" Nevidím v tom nic než zoufalý útěk před prázdnotou vlastního nitra, kam (nejen) dnešní člověk ve své všeobecné vytřepanosti nepustí pořádně ani toho, koho by tam pustit rozhodně a nekompromisně měl. Tedy svého partnera, svého Boha a své děti. Trefně to popsal tamtéž citátem další blogless blogr eman ostrava citátem sovětského autora Ščipačova: "Jak smutné stáří asi chodí k těm, kdo lásku svoji rozmělnili v mnoho lásek a jako pěťák darovali všem…" Dovolím si citovat ještě Jana Zahradníčka: "Jde o člověka, který se zahazuje, sám sobě ponechán. Viděli jsme, jak celé věky snažil se uniknout ze staré hrůzy upadaje do nízkého strachu. Viděli jsme, jak se pokoušel stáhnout všechno své bohatství, všechno dobro z dosahu Boží ruky, pojistit se a klidně spát a zatím jak svatý Bartoloměj svlečeno z kůže po celém svém povrchu člověčenstvo strašnlivě krvácí. Ze všeho už se vydali, teď hluboko pod cenou musí nabízet své tělo, své mládí a věčnost svou…"

Co je to tedy ta dvojjedinost?  Dvojice není svatá, byť by se vzala v tom největším kostele na světě, jen jediný je svatý, a ten je trojjediný (a to je teprv mystérium!, nestravitelné i pro jiné monoteisty). Ale to nic nemění na tom, že manželství je svátost. Pokud Vám přijde pochopitelné a přirozené, že dva lidé splynou tělesně, je přece myslitelné, že obdobně mohou splynout i duševně? Podobně jako je téměř nemožné počít dítě s antikoncepcí, je těžké dospět ke dvojjedinnosti bez oboustranného odložení masek. Zvláštní, že tělesná nahota už dávno nikomu ve vztahu nevadí, ale nahota duševní ano. Spousta lidí prožije s maskou celý život. Chudáci. A chudáci lidé kolem nich. Odložte masku, zahoďte klíč od zadních vrátek a přestaňte řešit svůj vnější obraz. Dejte opravdu celého/celou sebe tomu druhému. Mnohé Vám pak bude nad slunce jasnější. Třeba to, že nemůžete dát dvakrát nebo dokonce ještě vícekrát to, co máte jen jednou. Že opravdu niterným spojením s tím druhým nemáte vůbec co ztratit, právě naopak. Že 1+1 se rozhodně nerovná dvěma – ostatně ani matematici to nikdy nedokázali. Že dávat je víc než brát. Že svět je nepopsatelně krásný. Navzdory všemu. Že Váš život je největším uměleckým dílem, které kdy stvoříte. Budete se radovat z každého nadechnutí. A nejen vlastního. Ze skutečné svobody a ze skutečné lásky, která už nebude jen dočasnou hormonální iluzí. Ne, není pozdě, dokud dýcháte, není pozdě. Zkuste to! Skočte! Do vlastního života, do vlastního vztahu, do sebe samotných.

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.
Reklama