Reklama
 
Blog | Pavel Sikora

Děťátko

Včera přinesla Alice formulář. Nebylo snadné jej získat, žádanky nejsou na webu, žádanky jsou k vyzvednutí ve dveřích č. 314, ano, třetí patro. Šmankote, jak se jmenovala babička Božena za svobodna? Druhý den stepujeme na úřadě s vyplněnou žádostí. Před námi není moc lidí, ale úředníkům to jde jak psům pastva. Konečně na nás přichází řada. Tak, ukažte, máte všechno? Občanky, oddací list, výpisy z trestního rejstříku, rodinné anamnézy, fajn, tak mi tady podepište převzetí, na pokladně v přízemí zaplatíte správní poplatek 1000 korun a se stvrzenkou si přijdete pro potvrzení o podání žádosti.

Zdálo sa ně zdálo

Zdálo sa ně zdálo
že sa od hor mračí
A to sa čerňajó
mojej milej oči

Zdálo sa ně zdálo
že sa od hor blýská
To sa červenajó
mojej milej líčka

Reklama

Zdálo sa ně zdálo
že sa mračno valí
A to sa šohajek
s miló milovali

(lidová, nově nazpíval Čechomor)

Přišla obsílka, v určený den a hodinu jdeme oba před svodovou komisi do Podolí. Ve velké místnosti čpějící desinfekcí seděj gynekologické a sexuologické kapacity v bílých pláštích, zástupce magistrátu za zřizovatele. A hezky jako u odvodu, do naha a před komisi. Je nám trapně, kachličky na podlaze zebou, Alice je rudá až za ušima. A stát hezky rovně a zřetelně odpovídat na otázky. Necháváme se prohlížet jako dobytek na trhu. Mám prý příliš krátkou uzdičku, marně se snažím komisi přesvědčit, že je to v pohodě, pokud chceme povolení, musím si ji nechat operovat. Dostávám poukaz na chirurgii, za týden tam jdu. Do tří týdnů přijde vyrozumění o výsledku svodu.

S rozechvěním přebíráme na poště obsílku. Je slyšet, jak padají kameny z našich srdcí, hurá, žádosti se vyhovuje, v určený den a hodinu jdeme na koncepční sál, snad půl hodiny tam tvrdneme s vzroky moči v rukou. Konečně přichází sestra a vyřizuje s námi administrativu. Pak už to jde ráz na ráz, odběr krve, kontrola krevního tlaku, teploty. Hormonální injekce. Pak dostáváme zelené lapiduššké hábity, do kterých se máme převléci. Jinak nazí jdeme na sál. Jazyk se mi lepí na patro, od rána jsme podle pokynů nepili a nejedli. Alice mě křečovitě drží za ruku, dlaně má vlhké studeným potem. Všude spousta personálu, hadičky, trubičky, ultrazvuk, compy, dvě počínající už tam slušně hekaly na celý sál, jsouce přikurtovány na gynekologických křeslech, těžko říci, zda rozkoší nebo bolestí, ale působilo to dost děsivě. Takhle tedy vypadá to orgastické početí? Musel jsem se štípat, abych se ujišťoval, že se mi to všechno nezdá. Jako v mrákotách jsem sledoval, jak přikurtovali i chvějící se Alici, jak se jí jali dávat klystýr a holit ji – proč to všechno, proboha?!

"No to se mi snad zdá, vona je panna, sestro, musíme nastřihnout," prohlašoval znechuceně vousatý doktor. "No uvolněte se!" okřikl Alici, uvědomil jsem si, že mám ruce sevřené v pěsti. Alice sykla bolestí. Trochu jí otřeli krev, sestra ji napatlala nějakým gelem. Teď je to prý na mně. Je mi zima, mám hlad, žízeň, chce se mi na záchod, jsem celý ověšený elektrodami, nejraděj bych se neviděl, nejraděj bych tu vůbec nebyl. Můj pyják to vidí stejně tak, psychika beze zbytku přerazila to svinstvo, které mi píchli a které snad vyrábějí na jatkách z býčích žláz. Lapiduši už postřehli, že jsem mimo. A je tu žoviální doktor: "Nějak Vám to nejde, mládeži, co? To je maso… Dáme další dávku." Než stačím cokoliv říci, cítím, že už ji mám v sobě. Ani další dávka chemikálie se mnou nic nedělá, spíš si připadám jako zdrogovaný.

Celý svět kolem utichl a slyším jen šílené černobílé hodiny na stěně, které se zvětšily do velikosti slušného orloje a stoicky odměřují nekonečný čas našeho ponížení. Ponížení od hlavy až k patě, až ke kořínkům vlasů, až do lůžek nehtů, až do morku kosti. Asi do mě píchají něco dalšího, možná mě to zabije a já tu nebudu muset tak trapně trčet. Konečně se dostavuje kýžená topořivá reakce. Rychle provádím, co se ode mně čeká, Alice musí ještě hodinu ležet, odvážejí ji do takového vykachlíkovaného kamrlíku, kterému říkají nadstandard. Úplně jí odumřely mimické svaly. Mně taky.

Druhý den po snídani zalévala naše tři květiny na parapetu v kuchyni. Odložila konev a řeknuvši pomalu, chladně a tiše: "nikdy!", vyskočila z okna.

Tak mě napadlo, že je vlastně docela výhra, že nás úřady a doktoři vůbec ještě nechávají ty děti bez dozoru, přístrojů, nástřihů, elektrických hodin a průběžně netaktního nalhížení a hulvátských komentářů počínat – když už ne rodit. Ψ

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.
Reklama