Reklama
 
Blog | Pavel Sikora

Dlouhá noc poplatníků

Vracím se z obchodního oběda, závistivě sleduje šťastlivce, kteří se tísní v dlouhých frontách finančního úřadu pro Prahu 4 v přízemí Empirie. Oni to stihnou, už to všechno mají a teď už jen dostanou razítko. Je po druhé hodině a já si jdu pro formuláře. Nemám šanci, v Brodě mají otevřeno - dnes výjimečně - do šesti. Nemám potvrzení o příjmech, nemám potvrzení od hypoteční banky, mám ještě docela dost práce, kterou musím stihnout ještě dnes. No co, zase jednou dostanu 10% pokutu, loni jsem se přiznal moc brzy (v lednu), letos zas moc pozdě. Zákonodárce sice stanovil, že pokuta může činit AŽ deset procent z částky, ale finanční ředitelství rozhodlo, že to musí být PRÁVĚ deset procent. Ale jen tak snadno se nevzdám, kde jenom mám ten papír z KPMG?!

"Jó, kdybych měl v rukou justici
A malou policejní stanici
V rukavičkách bych chodil po kraji
/: Jednou tam a jednou sem
Pomalu bych vydrancoval celou zem :/"

Pavel Dobeš, Calvera

Konečně jsem vyhrabal lednovou výzvu, abych podepsal a odvzdal. Paní z KPMG je velmi zaneprázdněna, aby ne, je 31. března. Cože?! Zítra? Ani náhodou! Jakýpak kurýr, jedu tam osobně. Nestačím se divit, jak se Florenc změnila, z myší díry, kterou jsem pět let chodil do práce v Pobřezní je docela hezká pasáž. Na recepci měním jednu obálku za druhou, ani v jedné ovšem nejsou peníze, jen formuláře a potvrzení o příjmech. Ještě, že mám všechno hezky na céčku. Cestou z Florence vystupuji na Pavláku a chvátám na Jugoslávskou do Spořitelny, která mi jaksi zapomněla poslat potvrzení o zaplacených hypotečních úrocích. Za čtvrt hodiny jsem venku a mířím zpět na Pankrác.

Reklama

Po šesté se konečně dostávám k výpočtu daňového přiznání. Proč je to tak děsně složité i pro zaměstnance? Kdo se moc ptá, moc se dozví. Ještě musím vyplnit přílohu č. 5 a totéž znovu pro manželku, která sice nemá příjmy žádné, ale podle lidovecké logiky společného zdanění manželů dluží na dani z těchto neexistujících příjmů přes sto tisíc. Ještě vyplnit převodovou tabulku, uhraďte prosím z mého daňového přeplatku nejprve manželčin „nedoplatek" (jak přišli na to, že budu vědět číslo účtu brodského berňáku u ČNB?!), zbytek na náš účet. Dobře, ještě padělat manželčin podpis a je to. Snihnu pankráckou poštu? Ani náhodou, je osm, právě zamykají.

Hm, smůla, tak se mrknem na ty blogy. Jejda, homosexuální adopce, tomu nelze odolat. Diskuse se vleče a čas běží, ztrácím přehled o čase. Hm, jedenáct, teď už fakt musím vyrazit. Opouštím 24. patro a s obtížemi vzpomínám, ve které části ulice Milevské jsem zaparkoval Dacii. Ha, tak tady je. Chvíli se motám pankráckými jednosměrkami a za chvíli už jsem na magistrále, teď v noci je úžasně průjezdná, hasím si to 130. Otočka u Opery a už jsem na místě činu. Jindřišská je narvaná k prasknutí, obvykle by zdejší pes už pomalu chcípal, ale dnes je všude plno. Auta zoufalých poplatníků parkují úplně všude snad s jedinou výjimkou tramvajových kolejí. Jindřišská je beznadějná, zahýbám do Politických vězňů. Tolik aut jsem tu ještě nikdy neviděl. Se štěstím zaplouvám na právě uvolněné místo, na chodníku z levé strany. Už jsem se chtěl radovat, že můžu jít na Hlavní poštu, ale v té chvíli se vedle mě zjevuje auto Bémových strážníků, kteří tak hezky rozháněli pod sochou sv. Václava povolené demonstrace na podporu Hučína. „Jestli chcete pokutu hned, tak z toho auta vystupte!" štěká policista v kšitovce. „Už to tady všechno obouváme." Odjíždím a o pár set metrů dál, až za sídlem KSČ, nacházím legální volné místo.

Je příjemně teplá jarní noc, čím blíž jsem budově pošty, tím víc lidí potkávám. Většina z nich nese množství obálek a složenek. Proboha, oni budou přes poštu i platit? Pošta nezklamala: všechny strojky na pořadová čísla jsou vypnuty, vstupní chodbou se vine dlouhý had. Je něco před půl dvanáctou, to by mělo být v pohodě. Poštovní zřízenec místním rozhlasem vyzývá oběti, pardon klienty, aby si šli přeparkovat a aby nepoužívali mobilní telefony. Proč vlastně? „Jinak budete zatřeleni," cedím skrz zuby ironicky a lidé kolem se smějí. Čtu na Nokii další vývoj diskuse na respektovaných blozích. Až u vstupu do hlavní haly zjišťuji, že front je uvnitř celá řada, toto je jen jedna z mnoha. Řadím se do jedné z nich. Je něco málo po půl, to by mohlo vyjít.

Je otevřeno poměrně hodně přepážek, ale rozhodně ne všechny. Jde to hodně pomalu. Na bočním schodišti postává kameraman, který si nás točí pro pobavení televizních diváků. Lidé kolem jsou vesměs sympatičtější než je běžný průměr české ulice. Od studentů až po podnikající důchodce. Jen ta postarší paní za mnou by do mě mohla přestat strkat, to opravdu nesnáším. „Myslíte si, že to urychlíte, když mi budete šlapat na paty?" chci se zeptat, ale ona je rychlejší a říká, ať ji pustím před sebe, že hrozně spěchá, protože potřebuje poslat daňové přiznání. „To my všichni," ujišťuju ji pobaveně a kolemstojící to berou jako dobrý vtip. Fronta se skoro nehýbe, v hale se tísní několik tisíc lidí. Hlášení, hlášení, zamykaji jeden ze vchodů. Je za pět minut dvanáct. Naše fronta se ve své poslední části dělí na dvě ramena, z nichž každé směřuje k jedné přepážce. Nervosní paní, která tvrdí, že sem přejela ještě večer z Brna, kde je to prý beznadějné, toho využívá a bez mrknutí oka mne předbíhá. Nechávám ji být a stoupám si do delšího frontového ramena. O pár lidí před ní totiž stojí pán, který má obálek opravdu hodně, takže jen on sám jistě zabere aspoň pět minut. Pán s hromadou obálek vtipkuje řka: „Milá paní, vy platíte Daně. Neplaťte furt jenom Daně, plaťte i Pavlíně s Karolínou, ne jenom Daně." Paní se uráží. Asi se jmenuje Dana. Půlnoc. Atmosféra v poněkud vydýchané hale trošku jiskří.

Právě obsluhovaní poplatníci se ptají na datum razítka. Zůstane stejné, jen stvrzenky už mají apríl, protože se řídí časem počítačové sítě. Brňanka pochopila svůj omyl a přebíhá za mě. Pět, čtyři, tři, to to trvá, dva, poslední člověk přede mnou. Vytahuji z aktovky připravenou obálku i podací lístek. Platím asi pětatřicet korun. Nashledanou. Mohl bych to ráno cestou do práce dovézt přímo na úřad do Brodu. To by ale bylo špatně, takhle je to dobře. Pořádek musí být, i když mi stát dluží peníze. Vracím se k autu, hlídky strážníků čile inkasují pokuty od lidí, kteří se provinili tím, že platí daně. Dacia je v pořádku na svém místě, nad vnitroblokem směrem do Opletalovy svítí do vesmíru rejdící světlomety z nedalekého hampejzu, černošští nadhaněči mají na Václaváku plné ruce práce.

Jednu domů, když stojím na červené na křižovatce pod Žižkou, dobíhají mě dvě náctileté. Asi Němky. Dost špatnou angličtinou se ptají, jak se dostanou na vlak. Train? Asi myslí tramvaj a snažily se přeložit Strassenbahn? Zmatené jak vosy v prosinci. Aha, vlak číslo devět, už je mi to jasné, snažím se jim vysvětlit, jak se dostanou na zastávku devítky, ale moje němčina ani jejich angličtina na to prostě nestačí, chtějí pokračovat dál, nahoru na Žižkov. Hledají svůj hotel na Václaváku. Tak si nasedněte, já vás tam teda odvezu. Trochu překvapení, kolik to bude stát? Nic, nevidíte, nejsem taxikář. Za chvíli jsme tam, cestou jsem pochopil jen tolik, že jsou z Dolního Saska. Fakt to nebude nic stát? Jasněže ne, nejsem stát. Znovu jedu stejnou cestou Opletalkou, tentokrát už na křižovatce nikdo není a já mířím na východ. Ψ

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.
Reklama