Reklama
 
Blog | Pavel Sikora

Ekonom na půli cesty

Neexistuje nic takového jako vyléčený alkoholik. Má-li silnou vůli, může abstinovat, ne se vyléčit. Je pro něj lepší, když nepokouší osud a hospodám se vyhýbá velikým okruhem. Stejné je to s knihomoly. Vím, co říkám, už v dětství, nedlouho poté, co jsem se naučil číst, jsem upadl do závislosti na knihách tak prudké, že jsem proklínal výpůjční řád havířovské městské knihovny, který omezoval počet současně vypůjčených titulů na pouhých deset. Trvalo mi dlouhé roky, než jsem se naučil jakž takž abstinovat. Ale vím, že ani já se vyléčit nemohu, stačí se dostat do špatné společnosti knihkupců...

Už dobře přes půl roku jsem si domů nepřinesl knihu, dejvicko-poříčanská izolace mi docela svědčí. Ale onehdy jsem měl jakési jednání s nejmenovanou komerční bankou v centru. Co si budeme povídat, nezůstalo to bez následků, všude kolem bylo knihkupectví jak naseto. Hned jsem v jednom z nich zmizel a když jsem se asi po hodině vypotácel ven, byl jsem obtěžkán sedmi knihami. Rozumíte, sedmi! Je to čím dál, tím horší, posledně jich bylo jen pět, a to jsem tuším ještě jednu z nich někomu daroval. Jedna z nich byla navíc od autora, u něhož bych nikdy nečekal, že ho budu kupovat.

Nepopírám, že k Tomáši Sedláčkovi nemám nijak zvlášť kladný vztah. V mých očích to byl dosud především akademik („kdo to umí, ten to dělá, kdo to neumí dělat, ten o tom učí"), „mertlík" (hlavní ekonom či stratég kamenné banky, tj. vrchní leštič křišťálových koulí, který ve fázi 1 věští budoucnost a ve fázi 2 popisuje, proč věštba nevyšla) a, což je asi vůbec to nejhorší, čeho se ve svém dosavadním životě tento stipendista Yale University dopustil, člen NERVu. Proti tomu stála zajímavá grafika Milana Starého a docela dobrá práce pražského nakladatelství 65. pole (nemohu neuvést elegantní písmo Teuton). A hlavně provokativní název: Ekonomie dobra a zla s podtitulem Po stopách lidského tázání od Gilgameše po finanční krizi. Marketing za jedna. A ještě zadní strana se třemi kladnými až superlativními pidirecenzemi lidí, z nichž každý je z tak odlišného těsta (Jan Švejnar, Tomáš Halík a Jan Kraus), že mi to nemohlo nebýt podezřelé. Co když on ten mainstreamový Sedláček napsal přece jen něco, co by stálo za hřích?

Přetrpěl jsem radování Václava Havla s nezbytným srdéčkem u podpisu a pustil jsem se do čtení. Podtitul neklame, autor skutečně – a originálně – začíná od Gilgameše , kterýžto epos staví do protikladu se Starým Zákonem. Co bylo v očích Meziříčanů dobré (město), to bylo v očích Hebrejů špatné. A naopak: „zlá" příroda ztělesněná v mezopotamských očích v lese žijícím netvorem Chuwawou, je v očích Hebrejů dobrá, jde přeci o dobré Boží stvoření. Ve shodě s Thomasem Hobbesem již po pár stránkách čteme o biblické příšeře Levaithanovi jako o ztělesnění státu, proti němuž (např. podle Izaiáše) nakonec vystoupí sám Bůh. Mňam, jistě, je to do jisté míry vidovské, extrémní akademici už patrně vůbec nemluví svými slovy, ale je to přeci jenom víc než pouhá koláž citátů.

Reklama

Z textu nicméně nijak neplyne, zda se jedná o popis hebrejského myšlení nebo o názory autora. Autor ve své knize spíše vypočítává různé myšlenkové proudy související s ekonomií, aniž by k nim zaujímal nějaké vyhraněné stanovisko. Přesto mě velmi zaujalo, že jeden z nejdelších citátů v celé knize, navíc přímo v textu, a nikoliv v poznámkách pod čarou, kterých kniha obsahuje na svůj populárně vědecký žánr přehršel (530 na 258 stran textu), je právě z 8. kapitoly První knihy Samuelovy, k němuž jsem jaksi konvergenčně dospěl i já ve svém článku Ne tebou, ale mnou pohrdli.

Zdálo by se, že autor buduje v prvních kapitolách velmi slibné základy čehosi vyššího. Mé radostné očekávání, že se snad autor něčeho dobere, se ale s každou další kapitolou rozplývalo. Autor se hrne překotně dál a jeho text se začíná stále více podobat pouhému souhrnu sice zajímavých, ale přece jen pouhých poznámek. Přes antické klasiky ke středověkému křesťanství, dále je zde kapitolka věnovaná Komenskému, za ním už se podává Descartes, originálnější je snad Mandeville („I ten nejhorší z celého zástupu pomáhá ekonomickému vzestupu."), následovaný svým kritikem Smithem. Smith je ekonomický klasik non plus ultra. Autor jej celkem neotřele ukazuje jako autora dvou tváří: Smith ekonom říká ve svém slavném Bohatství národů (1776) něco zcela jiného než Smith etik ve své knize Teorie mravních citů (1759). Přes Kanta se konečně dostáváme k jakémusi takémusi mezivýsledku v podobě „osy dobra a zla", kde na nejzápornějším okraji leží radikál Mandeville, od něhož vede cesta přes klasické ekonomy, epikurejce, utilitaristy, židy, křesťany, stoiky až k velepřísnému Kantovi.

Následuje na můj vkus nepříliš ostrá kritika matematiky:

„Toto matematické chápání sice nenachází domov jen v hájemství ekonomie, lze ale bez rozpaků říci, že v oblasti společenských věd je ekonomie jednou z nejvěrnějších žaček matematiky. (…) Fascinace elegancí matematiky se zabydlila v ekonomii jako v bezpečném přístavu. (…) Matematika je čistou tautologií. Jeden výrok se definuje druhým a jiný obsah postrádá. (…) Jak si všímá Piero Mini, matematika má tendenci vytlačovat jakoukoli mentální konkurenci a být nezřízená, není-li hlídána. Jestliže se tvrdé matematice nepostaví empirično, má tendenci svádět nás z cesty. Musíme si dávat pozor, aby abstrakce byla konfrontována s realitou, idea omezována hmotou a obecné konkrétním. To bývá v teoretické ekonomii často téměř nemožné. Jak například empiricky testovat model homo oeconomicus?"

Situace je ještě daleko horší než autor popisuje. Ekonomové si v honbě za "zvědečtěním" ekonomie (jak jinak než údajnou královnou věd, matematikou) zaměnili ordinální čísla za kardinální a snaží se s nimi počítat. Což je tragikomické. Autor také neříká, PROČ je matematizace ekonomie, na rozdíl od takové fyziky nebo chemie, špatně. Že jsou totiž lidé nesrovnatelně složitější než elementární částice a, ačkoliv jistě existují obecně platné ekonomické závěry, lidské jednání, na rozdíl od trajektorie částice, nelze vypočítat. Matematizovat historii zatím naštěstí nikoho nenapadlo.

V závěru se pak autor „popasoval" s krizí. Přes efektní začátek s bájným hadem, který požírá sám sebe, a starozákonním Josefem dospívá neomylně… no jistě, ke Keynesovi. Je docela hloupé, že zde autor dělá, že nic netuší o rakouské ekonomické škole, která přitom příčiny nejen hospodářských krizí, ale i samotných hospodářských cyklů, objasňuje velmi uspokojivě.

Stejně tak je škoda, že autor sice překonal některá ekonomická klišé a mantinely, ale že v tom nebyl až tak odvážný. Nepadlo ani slovo o pozoruhodném fenoménu dlouhodobě rostoucí daňové kvóty, státní zadluženosti a vztahu ekonomie a politiky, který je právě z tohoto důvodu rok od roku zásadnější. I časově šlo jít mnohem hlouběji, do prehistorie. Prvním velkým ekonomickým vítězstvím našich předků bylo dobytí Evropy diky dnes proklínané prvotní dělbě práce mezi mužem a ženou. Nic takového jinak „hardwarově" (pokud jde o svaly i o objem mozkovny) lépe vybavení neandrtálci neznali. Také je škoda, že autor, maje klasické postižení evropských akademiků, v ekonomické historii nevidí nic mimo Evropu a Blízký východ. Už jen takoví středověcí Arabové, kde by bez nich byly Benátky nebo Janov, kolébky kapitalismu… Ani slovo. Našli bychom úžasné věci z ekonomické historie Nového světa, které mají nesrovnatelně větší hodnotu než cokoliv ze světa Starého, protože tam vždy může jít o přenos zkušenosti a technologií, zatímco v Novém světě je to ryzí konvergence. A šlo by jít ještě daleko hlouběji, cožpak není celá biologie jedinou velkou školou ekonomie?

Bez ohledu na všechny mé výtky koukejte mazat do nejbližší knihovny nebo knihkupectví a tu knížku, která nutí myslet, si přečtěte. Ale vážně, vypněte ten počítač a už ať ji máte na stole! Teď!! Ψ

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.
Reklama