Reklama
 
Blog | Pavel Sikora

Evangelium podle Jonáše

Či spíše snad Jonášovi navzdory. Kniha Jonáš patří mezi ty nejkratší knihy v bibli vůbec. Pouhé čtyři kapitoly, co kapitoly, to vlastně ani nejsou pořádné kapitoly, to jsou spíš pouhé odstavce. Na první pohled prostinká báchorka, dětinský folklór s velrybou, a přece je v ní v podivuhodné zkratce celé biblické poselství. Celý ten úchvatný příběh o člověku a Bohu.

"Toto pokolení je zlé. Vyhledává znamení, ale žádné znamení mu nebude dáno, kromě znamení proroka Jonáše. Neboť jako se Jonáš stal znamením pro Ninivské, tak bude i Syn člověka znamením pro toto pokolení. Královna jihu povstane na soudu s muži tohoto pokolení a odsoudí je, neboť přijela z kraje světa, aby slyšela Šalomounovu moudrost, a hle, zde je více než Šalomoun. Muži z Ninive povstanou na soudu s tímto pokolením a odsoudí je, neboť po Jonášově kázání činili pokání, a hle, zde je více než Jonáš." Ježíš (Lukáš 11,29-32)

Starý zákon je prý plný krve, mrtvol a násilí. Proroci končívají násilnou smrtí – sám Ježíš nedopadl lépe. V zástupu starozákonních proroků působí zajímavě jedna postava: Jonáš. Jiní proroci mívají vznosná jména, třeba takový Izajáš, jehož jméno znamená doslova "Bůh je spása" nebo Jeremjáš – "Bůh povstane". A Jonáš? Nic takového, jeho jméno znamená prostě "holub".  Nomen omen. Jonáš místo toho, aby podle Boží vůle vyrazil do Ninive, hlavního města úhlavních nepřátel Židů Asyřanů, aby tam volal proti zlu, které asyrská metropole páchala ve svých zdech i vůči okolnímu světu, pádí přesně opačným směrem.  Zanedlouho už je v jafském přístavu a platí nemalý obnos za plavbu lodí, která se právě chystala napříč celým Středozemním moře až do Taršíše, pravděpodobně na území dnešního Španělska, čili viděno tehdejšíma očima, na sám konec světa.

A z Božího proroka je rázem Boží zběh. Připoměňme, že staří Židé vnímali moře jako správní suchozemci: živel cizí, nebezpečný, přímo zlý. Ostatně mořeplavba ve starozákonní době ještě nedosahovala současné úrovně. Bůh má ovšem s Jonášem svůj záměr a rozpoutá na moři prudkou bouři, opravdový děs běs. I otrlým námořníkům se třesou ruce a pohané všech vyznání vzývají své bůžky, popř. rovnou v rukou svírají jejich sošky. Posádka vyhazuje přes palubu vše, co jen trochu mohou postrádat, aby ulehčila těžce zkoušené lodi. Jen jeden pasažér si v klidu spí v podpalubí – samozřejmě se jedná o našeho hrdinu Jonáše.

Reklama

Posádka lodi tuší, že ta bouře není sama sebou – a rozhodne se losovat (sic!), tak vychází najevo viník celé šlamastiky. Je jím vypečený Žid Jonáš, který utíká před svým bohem. Přizná se. Ale nežli by se podvolil Boží vůli, raději vyzve lodníky, ať ho šoupnou do těch obrovských vln. Námořníci to odmítají tak dlouho, dokud zuřivé vlny nezačnou rvát jejich loď na kusy. Pak už jde Jonáš přes palubu. Byl by se rychle utopil, protože v té době neuměli pořádně plavat snad ani Féničané, ovšem Bůh jej nechá spolknout "velikou rybou". Bouře se utiší, všichni nadšeně děkují prapodivnému (vždyť ten Jonáš neměl ani amulet), ale zjevně mocnému židovskému bohu. Lodníkům je líto sežraného cestujícího, vždyť si koupil lístek až do Taršíše, ale co naplat, asi to byl jeho osud.

Je příběh fiktivní? Může "veliká ryba" polknout člověka a po třech dnech jej opět vyvrhnout živého? Je to folklór, nebo třeba vorvaň? Savčí "rybka" druhu, jehož samci běžně váží přes 50 tun, a mají čelisti dlouhé několik metrů. Zapomeňte na tyranosaury a jiné pravěké drobečky, vorvani jsou největšími ozubenými tvory a aktivními lovci všech dob. V dolní čelisti mívají 20 až 26 párů kuželovitých zubů, jeden takový zub obvykle vážívá kolem jednoho kilogramu, ale jsou zaznamenány i dvoukilové. V horní čelisti jsou zuby také založeny, ale většinou se vorvaňům ani neprořežou do tlamy. Navíc vůbec není jisté, jestli vorvani při lovu obřích podmořských chobotnic zuby potřebují, protože byli v pozorováni zcela bezzubí jedinci, kteří ovšem zcela zjevně nijak nestrádali hladem – přitom se odhaduje, že dospělý samec (plné velikosti dorůstají až někdy v padesáti letech) vorvaně spořádá denně tunu až tunu a půl potravy. Ačkoliv je (dnes) vorvaní populace daleko méně početná než lidská, spořádají vorvani ročně kolem 100 milionů tun hlubokomořských chobotnic a ryb, tj. ještě více, než co za stejnou dobu spořádá údajně nenasytné lidstvo.

Mohl Jonáše opravdu, patrně omylem, polknout vorvaň? Teoreticky ano, jako jediná velryba má jícen tak objemný, že by jím celý člověk bez problému prošel, aniž by mu nebo sobě ublížil. Větší problém je, co by náš prorok ve velrybím břiše celé dlouhé tři dny dýchal. Připusťme tedy bez mučení, že se s velkou pravděpodobností jedná o příběh fiktivní. Jonáš, který odmítl jít do centra lidského zla v podobě Ninive, se ocitá vprostřed zla nelidského. Vorvani se za potravou běžně potápějí stovky metrů hluboko, ale byli nalezeni i jedinci, kteří se udusili, když se omylem zamotali do podmořského kabelu v hloubce přes dva kilometry. Teprve v tuhle chvíli najde Jonáš cestu k Bohu a modlí se (kap. 2). Bůh prokazuje svou všemocnost a zpitomělý vorvaň vydáví polonatráveného a poloudušeného Jonáše poblíž pobřeží.

Třetí kapitola, a to je pozoruhodné, začíná touž větou jako kapitola první. Stalo se Boží slovo k Jonášovi. Běž do města Ninive a ohlaš tam, že za 40 dnů bude pro své hříchy zničeno. Pozor, to není žádná výzva k nápravě, prostě suché konstatování, už Vás mám dost a nadělám z Vás druhou Sodomu s Gomorou. Existovalo vůbec nějaké Ninive? Po jiných zaniklých městech jako byly Théby, Persepolis nebo Palmyra, zůstaly alespoň ruiny. Ninive zaniklo kolem roku 400 př. n. l. a za Xenofóna upadlo v zapomnění i jeho jméno. Až britské vykopávky v 19. století nám připomněly, kam se to tenkrát Jonáš vlastně vydal.

Díky jim víme, že město mělo hradby o celkové délce cca 12 km (!), a to hradby dvojité, kde přední kamenná zeď měřila asi 6 a zadní zděná pak dokonce kolem deseti metrů. V hradbách bylo zabudováno rovných 15 monumentálních bran. Odhaduje se, že v Ninive žilo kolem 150,000 obyvatel, tedy zhruba dvakrát více, než v tehdejším Babylonu. Jonáš tedy přichází do tohoto nádherného a mocného města – a hlásá jeho záhubu. Reakce jeho obyvatel je radikální a nečekaná, Jonáš zjevně prošel ve vorvaních útrobách teologickou průpravou, o jaké se ještě žádnému knězi ani nezdálo, jistě mluvil velmi přesvědčivě. Zatímco se Jonáš pravděpodobně těší na spravedlivý Boží trest pro asyrské bořitele izraelských měst, celé Ninive se kaje a postí. Doslova celé, od krále až po dobytek. Asyrský král měl říci doslova: „Každý ať se odvrátí od své zlé cesty a od násilí, které mu lpí na rukou. Kdo ví, možná že se Bůh v lítosti obrátí a odvrátí od svého planoucího hněvu a nezahyneme." (Jon 3, 9) Král netuší, zda to zabere, ale co lepšího může udělat? V jakém protikladu s jeruzalémským králem Jéjakímem (viz kniha Jeremjáš, kap. 36), který naopak proroctví ignoruje a přivádí svůj lid do záhuby! V pohanském Ninive nikdo nejí ani nepije, jeho obyvatelé v čele s králem trhají své pestré šaty a navlékají se do žíněných suknic – snad to obměkčí přísného Boha.

Tůdle nůdle, myslí si Jonáš a hledá si místo nad městem, aby si mohl vychutnat zásah Boží Air Force. Ale Bůh je dojat rozhodnou pokorou Ninivanů a rozhodne se město ušetřit. Tím ovšem pěkně nakrkne Jonáše – netvrdil snad Bůh, že to tady srovná se zemí? Kde je Boží stálost?! Kde je Boží spravedlnost?! Liturgická komise se raduje z obrácení zavilých modlářů, zařazujíc tento jediný úryvek z knihy Jonáš do liturgie, ale náš podivný prorok zuří, stále nemoha uvěřit Božímu obratu o 180 stupňů a peče se na horkém slunci.

Hospodin Bůh nastrojil skočec, který vyrostl nad Jonášem, aby mu stínil hlavu a zbavil ho zloby. Jonáš měl ze skočce velikou radost. Příštího dne za svítání nastrojil však Bůh červa, který skočec nahlodal, takže uschl. Když pak vzešlo slunce, nastrojil Bůh žhavý východní vítr a slunce bodalo Jonáše do hlavy, až úplně zemdlel a přál si umřít.
Řekl: "Lépe abych umřel, než abych žil."
Bůh se však Jonáše otázal: "Je dobře, že pro ten skočec tak planeš?"
Odpověděl: "Je to dobře. Planu hněvem až k smrti."
Hospodin řekl: "Tobě je líto skočce, s kterým jsi neměl žádnou práci, jemuž jsi nedal vzrůst; přes noc vyrostl, přes noc zašel. A mně by nemělo být líto Ninive, toho velikého města, v němž je víc než sto dvacet tisíc lidí, kteří nedovedou rozeznat pravici od levice, a v němž je i tolik dobytka?"

Jak často považeme za pouhou náhodu či shodu okolností to, co je ve skutečnosti jemným jednáním Boha. Jak často se protivíme Boží vůli. Jak často se chováme jako malé, nerozumné děti. Ale existuje naděje. I pro ty, kdo netřídí odpad. I pro ty, kdo jsou špatně porozeni. I pro ty, kdo čtou bulvár. I pro ty, kdo v příštích volbách nakoupí sračky. Ψ

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.
Reklama