Reklama
 
Blog | Pavel Sikora

Hezky nečesky aneb रोमानी

"Papu," kamavas te phučel. "Sar oda džal dijader? Kana arakhena o Roma peskeri bacht?" Ča imar te phučel na stačinďom. Avle o Ňemci rikonenca, chudne te kidkerel la čhavoren khatar o daja. Me man garuďom la dake tel e rokľa. Avľa o Ňemcos, kamelas te cirdel la datar la Maňa. E daj andre leste ispidňa ajsa zoraha, kaj o Ňemcos pejľa. Aver Ňemcos hazdňa o pištoľis, ľivinďa, me imar ča dikhľom, sar e daj pejľa. Paľis ľivinďa the andre miri pheňori. The joj pejľa. Megľisaľiľom. O Ňemci talam džanenas, hoj som mulo. Zbatorinďom man, kana man o papus chudňa pindrestar: "Mišku, ušťi, denaš! Siďar!"

"Papu, papu!" rovavas me.

"Ča denš, mro čho, sig!"

Chuťiľom opre pal e phuv, diňom te denašel. O Ňemci pal mande mukle le rikones. Saľig dureder dikhľom bare prajta – chuťilom andre, kamavas man te garuvel. Pejľom andre char, vareso man demaďa andro šero.

Reklama

Avľom kija peste andre jekh kher. Pašľuvavas pro haďos, o šero mande has phandlo pataveha. Paš mande bešelas phuri gadži the lakero rom: "Neboj se, synku, už je všechno v pořádku."

"Prosím vás, paní, kde je maminka a táta?"

Ča pal o mariben šunďom, kaj maj savore Romen khatar amende o Ňemci ľivinderde. Olen, so ačhile džide, ľigende andre Osvjenčima.

Me bariľom paš ola phure gadžore. Has igen lačhe. Sikhľiľom avri pre bari škola. Hin man šukar romňi the duj šukar čhavore. Phureder muršoro pes vičinel Dušan, e čhajori Maňka. Dživav calkom mištes – aľe šoha našťi bisterav. Aňi pre le papuskeri paramisi šoha na bisterava. Furt mande andro jilo, soˇo Del phnďa le Romenge: "Phiren phundrade jileha, keren lačhi buťi, sikhľon goďi. Šaj paťan, kaj arakhena tumaro than the tumari bacht."

"Dědo," chtěl jsem se zeptat. "Jaké to má pokračování? Kdy Romové naleznou své štěstí?" Ale už jsem se zeptat nestačil. Přišli Němci se psy a začali brát děti od matek. Já jsem se mamince schoval pod sukni. Přišel jeden Němec a chtěl mamince vzít Maňu. Máma do něj strčila s takovou silou, že ten Němec spadl na zem. Jiný však vzal pistoli, vystřelil – a já už jen viděl, jak se máma skácela. Pak vystřelil i na mou sestřičku. I ona se skácela. Pak jsem omdlel.

Němci si asi mysleli, že jsem mrtvý. Vzpamatoval jsem se, až když mě děda chytil za nohu: "Miško, vstaň a utíkej! Honem!"

"Dědečku, dědečku!" plakal jsem.

"Jen utíkej, chlapče, honem!"

Vstal jsem a dal jsem se na útěk. Němci za mnou poslali psa. O kousek dál jsem ale uviděl takové veliké listy, a tak jsem do nich skočil a chtěl se tam ukrýt. Jenže jsem spadl do nějaké jámy a něco mě praštilo do hlavy.

K sobě jsem přišel až v nějaké domě. Ležel jsem na posteli s ovázanou hlavou. Vedle mně seděla stará selka s mužem: "Neboj se, synku, už je všechno v pořádku."

"Prosím vás, paní, kde je maminka a táta?"

 Až po válce jsem se dozvěděl, že skoro všechny Romy od nás Němci postříleli. A ty kteří zůstali na živu, odvlekli do Osvětimi.

Já jsem pak vyrostl u těch starých gádžů. Byli moc hodní. Vystudoval jsem vysokou školu. Mám hezkou ženu a dvě krásné děti. Starší chlapec se jmenuje Dušan a dcerka Maňka. Daří se mi docela dobře – ale přesto nemohu zapomenout. Ani na tu dědečkovu pohádku nikdy nezapomenu. V srdci stále nosím to, co Bůh řekl Romům: "Choďte s otevřeným srdcem, konejte dobro – a učte se. Věřte, že své místo a své štěstí naleznete!"

(úryvek z povídky Dědečkova pohádka, napsal Michal Šamko, překlad Milena Hübschmannová a Hana Šebková)

Pomineme-li mnohdy starobylé menšinky, jakými dnes už spíše byli než jsou třeba Moravští Charváti, žilo u nás po staletí obyvatelstvo čtvero jazyků: vedle Čechů Němci, Židé hovořící dnes už v Evropě prakticky mrtvým jazykem jidiš a Cikáni neboli Romové. Němci vyvraždili české Židy a Cikány, Češi pak vyhnali Němce za cenu ztráty vlastní tváře a svobody. Zpustlé pohraničí přichází "počeštit" mj. i mnoho slovenských Cikánů. Národ vytlačený na okraj společnosti. Jejich starobylý jazyk byl tak dlouho označován většinovou společností za pouhou hatmatilku – až se jí dnes téměř stal. V roce 1973 je zrušena první romská společenská organizace na území bývalého Československa Svaz Cikánů-Romů (zal. 1969). S ní zaniká i její časopis Románo ľil (Romský list), ve kterém se vůbec poprvé u nás objevila psaná romština a vůbec první romsky psané literární texty. Redaktoři zrušeného časopisu se chystali vydat samostatnou knihu, ale hnusný dr. Husák byl rychlejší.

S normalizací přichází další vlna asimilační politiky, z níž se čs. Cikáni dosud kulturně zcela nevzpamatovali. Jakýkoliv projev jejich kultury včetně používání jejich vlastního jazyka byl prohášen za překážku "žádoucího společenského vývoje občanů cikánského původu". Romština tak poprvé v historii začala umírat i jako domácí a rodný jazyk, jsouc, mnohde dodnes, považována za pouhou hantýrku, používanou zaostalými lidmi, jíž se nemá mluvit na děti, aby v životě uspěly. Není nic strašnějšího, než vykořeněný člověk. Přesto zde byli úžasní lidé jako Milena Hübschmannová, kteří se odvážně pustili proti husákovskému kalnému proudu. Milena Hübschmannová vystudovala hindštinu, urdštinu a bengálštinu na filologické fakultě Univerzity Karlovy. Po studiích se začala zajímat o romštinu, tedy jazyk, který podle tehdejší oficiální politické linie vlastně ani neexistoval a nikde se nevyučoval. Hübschmannová se ho tedy naučila přímo mezi Romy. Od roku 1976 pak začala jazyk sama vyučovat na Jazykové škole v Praze. Po revoluci v roce 1989 založila a vedla romistiku jako obor na Karlově univerzitě. Její zážitek z roku 1977 hovoří za vše:

Přišla jsem do jednoho nakladatelství nabídnout sbírku romských veršů a povídek. Paní redaktorka mě posadila do křesla, nabídla mi kávu a zeptala se: "Už někdy něco v té cikánštině vyšlo?"

"Zatím bohužel nevyšlo."

"Já si to hned myslela. Já jsem někde četla, že to není žádný jazyk, ale jenom hantýrka. Jak potom můžou mít literaturu."

Předložila jsem před paní redaktorku sto dvacet stránek romských literárních textů a sto dvacet stránek jejich překladu, ze kterého se mohla přesvědčit, že jde opravdu o literaturu.

Zběžně si rukopis prohlédla a pak znova řekla: "Jenomže je takový názor, že ten jejich jazyk jim brání v tom, aby se civilizovali… Ostatně my nemáme papír a nevím, do jaké edice bychom to zařadili."

Jaký výsměch! Češi – národ knihy, národ, pyšný na svůj starobylý indo-evropský jazyk, který přežil jen mezi prostými lidmi, jímž se svého času mnozí styděli mluvit na veřejnosti, který si musel znovu pracně vybojovat své místo jako jazyk literární, tito Češi dnes mlčky přihlížejí umírání jazyka neméně krásného a starobylého. Nebo se pletu? Je pravda, že díky lidem s velkým L jako Milena Hübschmannová se pak mohla taková Elena Lacková stát první cikánskou absolventkou University Karlovy, byť se ke studiu dostala až ve svých 42. Její knihu Narodila jsem se pod šťastnou hvězdou by si laskavý čtenář rozhodně neměl nechat ujít, není to žádná kuriozita, je to fascinující příběh. Andrej Giňa napsal: "Hjaba kaj čirla sas o Roma bokhale…" Aha, vy tomu nerozumíte, hm, to cikánské děti taky ve škole nerozuměly česky a končily a bohužel ještě stále končí hromadně ve zvláštních školách, ďábelském nástroji české rasové segregace. Tak tedy po našem: "I když dříve Romové hladověli, dovedli jeden druhému prokazovat úctu, drželi pospolu, dovedli si odpouštět a jeden ve druhém viděl člověka. Měli jsme sice hladový žaludek, ale duše byla sytá…"

A my Češi na tom nejsme o nic líp: žaludky naprané k prasknutí, ale duše vesměs hladovějí. Přeji laskavému čtenáři, ať se mu neztratí čalo voďi, sytá duše. Knihu Čalo vodi, Sytá duše vydalo Muzeum romské kultury. Nákladem 800 výtisků. Ψ

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.
Reklama