Reklama
 
Blog | Pavel Sikora

Jak jsem si zjednal respekt

Bylo to fakt gloomy. Toho dne jsem býval vůbec neměl vstát z postele. Ale stalo se. A to samo o sobě by nebylo až tak špatné, ale ten den samozřejmě musel klamat tělem, protože kdyby byl jen naznačil, co v něm čeká, nikdy bych býval nevyšel z domu. Takhle jsem ale nejen vyšel, ale rovnou vyjel a nedocházelo mi vůbec nic. Ani to, že následujících pár hodin budu nesmrtelný jak americký akční hrdina.

Genesis

Raději neveršovat
a formu přehlednou jak tep kotěte
anebo chuchvalce slov
bez ladu a skladu
na vodu píšeme

Reklama

Raději nedýchat
raději netvořit
nehmatat, nevnímat
nehníst

Burácivě
nepopsatelně hřmotně
jak při formování zemské kůry
dopadají myšlenky na obrazovku
pomerančové žhnoucí magma
aby tam tuhly a stydly
a rozpadaly se
na drobnou drť
na malinké barevné oblázky u Neziderského jezera

Ano běženci
můžete zkusit jít vodou

deset kilometrů na druhý břeh
dno je nestálé
voda vratká
odnáší naše slova
do nenávratna
tvar pobřeží se neustále mění

Jo, následujících pár hodin. Přitom se všechno opakovalo. Zas jako před deseti lety jsem jel do Pardubic. Sice z úplně jiného důvodu než tenkrát, ale zaparkovat tam bylo skoro nemožné jako tenkrát a měl jsem i stejnou smůlu na neprůstřelnou soustavu objížděk. Jako tenkrát jsem si to podrážděně hasil a nedocházelo mi ani to, že zase jednu twingem. Jen to nebylo to naše původní, zlaté, ale Hančino černé. Ani když jsem vjel na kočičí hlavy, mi to neseplo, až když auto přešlo do smyku a zablokovaná kola zoufale a beznadějně zároveň drvala drny z travnatého dělícího pásu, mi projelo hlavou: ty blbečku, teď se zabiješ! Ale tu desetiletou paralelu jsem si vůbec neuvědomil. Kdepak přerušované brždění, kdo kdy vymyslel takový nesmysl? Černé Hančino twingo mělo mít ABS, možná ho i mělo, každopádně se nijak neprojevil. Bylo to všechno na můj vkus moc reálné a moc rychlé. I ten kamion v protisměru, narozdíl od mé první pardubické nehody, kdy patrně zapracovaly nebeské kšefty životní pojišťovny Nationale Nederlanden, která se honosila desetinovou úmrtností svých klientů vzhledem ke srovnatelnému vzorku české populace, a kdy zlaté twingo narazilo do "starého" kamionu tak, že plně využilo jednu ze svých deformačních zón, zamířilo twingo černé osudově před velká kola návěsu.

Všechno to šlo moc rychle, naštěstí, takže i ten náraz a bolest jsem jen sotva zaznamenal. Pak nebylo nic. Tma. A pak jsem to všechno sledoval zvenku. Takový zvláštní mnohozáběrový pohled procházející hmotou. Zohavené cucky mého těla, kamion se zapnutými výstražnými světly. Příjezd a odjezd sanitky. To je pro vás, pane faráři. Jo, pane faráři, co vy o tom víte. Tak takové to je, říkal jsem si udiveně a ještě jsem neměl žádné pocity. Bylo to velmi zvláštní, jako nic, co jsem zatím zažil a přitom… A přitom jsem nevěděl vůbec nic o tom, co mě čeká. Chvíli jsem si tam tak ještě nehmotně bloumal a pak zase všechno zmizelo.

Probral jsem se v podivné, jakoby snové krajině. Dá-li se vůbec říci, že měla ta krajina plná zvláštních tlumených barev nějaký obzor, pak se až k jeho levému i pravému okraji táhl nízký plaňkový plot. Přímo přede mnou stála zrezivělá branka. Vzal jsem za kliku, ale byla zamčená. Tak jsem jako zneuznaný Nohavica přelezl plot, šlo to snadno, byl nízký a moje znovu vytvořené tělo bylo plné energie. Podivné. Ale ještě podivnější byl jakýsi veliký ptakoještěr, který se přede mnou náhle snesl řka: "डाउन सिन्ड्रोम दुपिं मनुतय्" Vzpomněv si na toho Nohavicu a překlad Csaby Tömösköziho, jal jsem se zpívat: "A kerítésen túl levettem bakancsom, kiskatonám a kezed mint a vas. Életet és halált választ el ez a drót, aki túlélő az nehzen jut át…". Dlouhotlamec pochopil, že mu nerozumím, a spustil na mě sice poněkud skřehovatou, ale docela srozumitelnou češtinou: "Tak tak jednoduché to nebude, mladej!" načež mě popadl svou dlouhou tlamou, dosti propracovaným chvatem si mě hodil na záda a prudce se se mnou vznesl do vzduchu. Do vzduchu? Co to tu vlastně dýchám? Těžko říci, rozhodně jsem se ale nedusil a ani jsem se nijak nebál, že tomu prapodivnému tvoru spadnu z jeho kostnatého hřbetu. Po chvíli letu jsme přistáli o kus dál na té savanovité pustině, kde stál nízký a dlouhý zašlý dřevěný barák.

Ptakoještěr si hlučně otevřel dveře tlamou a pokynul mi, že ho mám následovat. "नाइभिटीयागु रुपय् खने दइ" ozval se mužský hlas zevnitř. "अप्निया व थाइरोइया ल्वय् जुइगु सम्भावना" odpověděl mu příslušník té nebeské megafauny a na mě houknul svou skřehotavou češtinou: "pospěš, komise už čeká." Komise? chtělo se mi říci, neměl by tu spíš seděl svatý Petr? V tom jsem uviděl toho maníka, který se prve bavil s dlouhotlamcem. No né, to se mi snad jen zdá? Ivane, jsi to ty? "Cha!" ozvalo se místo odpovědi. "Co ty tady, proboha…?" Žádná odpověď, jen pohyb očima, abych šel dál. V místnosti s prknennými stěnami, podlahou i stropem sedělo u dlouhých stolů dvanáct VIP respektovaných blogrů v červených a stejný počet patrně asi taky VIP blogless v modrých tričkách, mezi oběma stoly pak na mohutných seslích další dva ptakoještěři. "Tak Gabrieli…" řekl jeden z nich skřehotavou češtinou tomu mému, který se na něco zakoukal a zůstal stát u dveří. Tohle že má být archanděl… ani jsem nedomyslel a příslušník megafauny, který mě míjel dlouhými ještěřími kroky, procedil skrz dlouhou řadu svých zubů: "to si piš, že jsem to já."

Jeden z blogless, až později jsem se dozvěděl, že to byl Franz, mi přistrčil starou odřenou židli, kterou kdysi někdo neumělou rukou natřel na červeno. Abych jim ukázal, že jsem dobré mysli, sedl jsem si na přidělenou židli obráceně a rukama jsem spokojeně objal naprasklé opěradlo, opřel jsem si o něj bradu a rádoby nenápadně jsem pokukoval po podivné podkově bytostí, které mě obklopovaly. To přece není možné, že by najednou byli všichni po smrti, uvažoval jsem, ale přerušil mě ostrý skřehotavý hlas archaneděla Gabriela. "Všechno má svůj čas," mluvil dívaje se mi svýma plazíma očima nepříjemně až na dno duše, "a tvůj čas na kladení otázek už vypršel. Teď se budeme ptát my." Jakže to ti Slováci říkají? Zimomrauky? Přesně to mi teď velmi intenzivně běhalo po celém mém recyklovaném těle. "Začínám prozatímní soud s Pavlem…, začne Gabriel skřehotavě, ale zvučně, náhle ztlumí sílu hlasu na desetinu: "jaká máte další křestní jména?" Ano, mám další křestní jména, byl jsem přece pokřtěn, na Malé Straně u sv. Tomáše, křestní list mám někde doma… Archanděl jako vystřižený z jurského parku vidí, že je to marné a suše konstatuje: "to je jedno," aby pak zas pokračoval zvučně, "…Sikorou, podle nebeského komunitního práva ho bude soudit jeho sociálně příslušná komunitní porota. Kolega anděl Cathetel bude zemřelého obhajovat, žalobu povede kolega anděl Ahadiel. Ahadieli, máš slovo."

Gabriel se posadil, zatímco Ahadiel se vztyčil v celé své třímetrové plazí výši: "Myslím, že případ je jasný. Jako žalobce bych Pavla bez problémů dostal… dolů. Ale myslím, že postačí, kdy se k případu vysloví komunita." "Nuže," pokynul Gabriel směrem ke chlapcům a děvčatům v tričkách, "vyslovte se!"

"Šířil paniku, cizím chyby pravopisné chyby vymýšlel a sám dělal skutečné."

"Neuznával pravidla českého pravopisu."

"Poučoval."

"Brojil proti EU."

"Neměl rád homosexuály a ještě to tajil."

"Ostouzel feministky a neuznával kolektivní výchovu."

"Netřídil odpad." Cože?! A nebyl to Šuta, to byl nějaký blogless, šmejd jeden, já mu, pomyslel jsem si, ale bylo z toho jen další hřich, další přitěžující okolnost. Chjo.

Blogless, těm se to mluvilo, vůbec jsem nevěděl, kdo je kdo. VIP byli opatrnější, ale Ahadiel zjevně věděl, co dělá, když nechal komunitu, aby se sama vyjádřila. Nemá smysl to natahovat ani rozpitvávat. Vyfásl jsem očistec s možnosti odvolání k Poslednímu soudu. To je horší než doživotí, protože jen Bůh ví, kdy nastane konec světa a mrtví jak známo, znovu neumírají.

Takže mě druhý den ráno čekal transport k další bráně. Biometrika, hlavně nezmatkuj, dolů nepůjdeš, alespoň zatím ne. Jen ti vezmou otisky prstů a vyfotějí si tvůj posmrtný škleb. Bolet by to nemělo, tady nic nebolí. Měl jsem se dostavit na vrátnici v osm ráno místního času. A to je jaký – nebeský nebo má očistec vlastní časové pásmo? Ještě před usnutím jsem si nachystal rozsudek, osobní kartu a ještě nějaké další dokumenty, které mi dali po procesu v Nebeské bráně. Nesmím zaspat.

Zaspal jsem! Hrůza, to mě teď určitě šoupnou dolů! Děs, běs, rvu na sebe oblečení a tak jak jsem, s očima plnýma ospalek, se řítím na vrátnici. Zavřeno? Jak to?! To fakt mají jiný čas? Proč mi to nikdo neřekl? Jdu pozdě nebo moc brzy? Ne, v pohodě, je sice čtvrt na devět, ale někteří z asi padesáti pestrobarevných lidí, kteří tu stepují už bůhví, sakra, zase Boží jméno nadarmo, odkdy, mě anglicky ujišťují, že ještě neotevřeli. Latinos a Afričané tu hrají prim, pak je tu dost Asiatů, Arabů a dokonce i pár bělochů. Otevřít nakonec nepřišel andělský ptakoještěr, jak jsem si představoval, ale pěkně macatá mladá černoška s cigaretou v puse. No to snad ne! Mrkla na mě a odplivla si. Eee? Pro ni jen jeden další den. V očistci. Já ještě ten den ocením, že byla tak upřímná. Všichni se hrnou dovnitř, hlava nehlava. Poslední patrně propadne peklu. Snažím se držet krok s ostatními, ale i tak dostávám každou chvíli loktem do žeber. Jak to, že už to zase bolí? Asi to bude tím očistcem. Očistcem? Dejte mi pokoj s pravopisem. Aspoň po smrti.

U stolku mě zastavují tři jihoamericky vypadající uniformovaní – co vlastně? Policisté? Tvářejí se, jakoby sežrali všechnu moudrost světa. Ostatně mají proč, jsou vykonateli Boží vůle. Asi bych se na ně měl usmát. Křeč. Můj pokus o usměv ani jeden z nich neopětuje. Ale třeba to mělo smysl. Co tady má vlastně smysl? Chvatně si od nich beru propisku, podložku a formulář k vyplnění. Proč musím opisovat data z rozsudku? Nemá smysl snažit se něco pochopit. Mám to za sebou, život i proces. Prozatím. Píšu ve stoje, těch pár židlí dávno zabrali zesnulí daleko mohutnějších postav, než je ta moje. Dopsal jsem, odevzdávám vyplněný formulář jednomu z těch andských míšenců. Cože? Chybí všechna křestní jména? Jak to můžou vědět? Bože! Tentokrát to snad už ani není hřích, teď je to upřímné zoufalství. Chybí také ISCT a HO. Tady! Bodá poloindiánův ukazovák do papíru. Tady! Píšu tam náhodná čísla, Peruánci jsou zjevně spokojeni, i když neodpovídají. Jsou vůbec gramotní? Neptám se, něco mi říká, že je čeká dlouhá směna, jedna z mnoha dlouhých směn. Tady v očistci. Měl bych na ně brát ohled, jsem přece křesťan, no ne?

Mé úvahy ruší dloubnutí do žeber, kterým mi jeden z uniformovaných jihoameričanů naznačuje, že bych si měl stoupnout do fronty. Nechápu sice proč, nač a ani do které, ale nepropadám panice a zkouším se ho zeptat. Neodpovídá a hledí skrze mě. To už jsem přestal existovat definitivně? Za chvíli někam máchne rukou, jdu tím směrem, dá se mu věřit, už žádný další dloubanec do žeber. Masa těl, uličky z pásového hrazení. Obcházím celý útvar, ale stále si nejsem jist, kde je konec fronty. Asi ho někdo ustřih, jak by řekli V+W. Tak ještě jednou. Je to marné, zkouším se vmísit do davu. Hip-hopový výrostek to bere jako diskriminaci černochů a zasyčí "fuck off!" Objeví se sice několik mužů v uniformách, ale všechno je v pohodě, jsou to taky černoši. Dvacet minut čekání na druhý stolek. Snažím se využít ten čas, člověk se na takové místo přece nedostane každý den. Snažím si to tu uživat, ale nějak se mi svírá žaludek a nedaří se mi. Už vidím až ke druhému stolku: sedí tam tři černí úředníci, dvě paní, před kterými by musela smeknout i Růžičková a jeden chlápek barvy tmavě hnědé kávy. Odkud tak může být? Kongo, Mali, Haiti? Je zvláštní, ztělesňuje celý přijímací aparát očistce. Nedá se minout ani přeslechnout. Kamenná maska místo obličeje. Studené neosobní dunění: Next! Next! Next! Užívá si svou nadřazenost. Napadne mě, jestli ještě včera nehlídkoval v Abu Ghraib, ale rychle tu myšlenku polknu, třeba čtou myšlenky jako ti andělé včera, brr. Kávový chlápek má zjevně utkvělou představu, že celá ta mezinárodní společnost tady včetně mě jsou kriminálníci na útěku před zákony vlastní země. A tak s námi taky jedná: jako s podřízenými, bezprávými živly. Chce se mi na něj zařvat: já nejsem žádnej zločinec, sir, chovejte se ke mě slušně! ale rychle tu myšlenku zase zapudím. Mám vůbec pravdu? Ten včerejší proces, to byl debakl, ještě nikdy jsem se nestyděl jako včera.

Po každém Next! se z hada fronty odtrhne jeden článek, sklopí hlavu a přistoupí ke stolku pokorně jako ovce s pocitem zločince. Je v nevýhodě, žádá o přijetí do očistce. Žádat o přijetí do očistce! To bych si nikdy nepomyslel… Tahle fronta je, bů… ale no tak!, pomalejší než ta předchozí. Po další půhodině, kdy už mě docela začínají bolet nohy, se dostávám do jejího čela. A uvažuju, do čích spárů se dostanu: buď jedna z těch dvou černých megabohyní, nebo kameňák. Osud (?) to chce, volá si mě kameňák: Next! Přistupuji a předkládám mu své dokumenty, fólie už jsou celé od potu, držím je už v rukou celou věčnost. Věčnost? Ale no tak. Z 46H stáhněte obal! řve na mě kameňák, až mi zaléhají uši. Po zádech mi stéká studený pot, netuším, co je to 46H. Aha, to je rozsudek, panikařím, ale nic jiného to být nemůže. Třesoucíma se rukama se snažím vyndat rozsudek z fólie. O úsměv se ani nepokouším, potím se jak myš. Stejně se na mě ani nepodívá a řve dál: ID! prohlížeje si patrně knoflík na mé košili. Konečně ve mě vzkypí hněv. ID! burácí kávově kamenný muž. Nejsem přece žádnej blbeček, abych na sebe nechal takhle řvát! Jistě mám lepší vzdělání než tenhle hňup, hodně čtu, naposledy Čtyřicet dnů. Werfelovu zkušenost promítám do své. Na co si tu ten chlap vlastně hraje?! Vždyť to je jasné zneužívání moci úředního činitele! Očistec neočistec! Má si ode mě vzít formuláře,  orazítkovat 46H, dát mi pořadové číslo na další proceduru a nechat mě jít. Bez ponižování, beze řvaní. Je to snad nějaký archanděl? Nevypadá na to. Nebo některý ze svatých? Houby s voctem! Ne, tohle už si líbit nenechám!

"A což se takhle na lidi trochu usmívat, sir?" říkám mu rozechvěle, ale říkám, slyším vlastní hlas, jak překonává mě samotného. Kamenná maska zvedá poprvé za tu dobu, co tu stojím, své černohnědé oči, zvedá je pomalým tempem lva, kterého vyrušila nicotná myš. "What?!"  "A což se takhle na lidi trochu usmívat, sir?" opakuji tutéž větu ještě jednou, větu, kterou patrně ještě nikdy neslyšel. Je zvyklý na to, že mu ty bytosti s dokumenty v ruce pokorně přitakávají, že otázky tady klade on, on a zase jenom on. Dívá se na mě upřeně, jeho žhnoucí oči se svítícím bělmem jako by se nemohly rozhodnout, zda jsou překvapené, nebo zda už nevybuchují vztekem. Musím ten pohled vydržet. Nesmím uhnout. Zamračí se a vycení zuby. Zavrčí ještě jednou: "What!?" a já už vím, že jsem ho dostal, že jsem ho knokautoval, protože ani nevyskočil, ani neseknul perem o desku stolu, ani mi nehodil moje dokumenty zpát, ani nezařval "piss off!" Zmohl se jen na jednu blbou poznámku: "ty se na mně chceš usmívat, he?" Neodpovídám, nevysvětluji, mlčím. Nechávám ho vydusit, zůstávaje filosofem. Právě jsem ťal do živého. Půjde kamenná maska dolů? Dolů? Ψ

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.
Reklama