Reklama
 
Blog | Pavel Sikora

Jako včeličky

Už sama délka slova úl ukazuje k jeho základnosti a starobylosti. Podobně je to i se slovy med, jed, roj nebo vosk. Sledovali jste někdy včelstvo zbízka? Ve vrcholné sezóně až 50,000 vysoce organizovaných jedinců, kteří perfektně spolupracují. Jeden z mála hmyzích druhů chovaných lidmi. Pokud se takovému včelstvu podíváme trochu pod kůži, zjistíme, že drtivá většina těch pracovitých tvorečků je prostě "divná". Dřou se na jednu jedinou matku bez toho, že by kdy přivedli na svět jediného vlastního potomka. Věda takovému společenství říká eusociální. Proč to vlastně dělají a jak to souvisí s námi lidmi?

Eusocialita nemá nic společného s EU, jak by se možná laskavý čtenář znalý mého velmi protibruselského postoje mohl domnívat. Je to velmi zajímavý způsob života, který se objevil nezávisle u více skupin živočichů. Doslovně předpona eu- znamená tolik co pravý nebo dobrý, v této souvislosti si nemohu neodpustit jízlivou připomínku eugenetiky, tj. nacistické snahy o šlechtění člověka. Ale zpět k našim hmyzákům a jiným eusociálním tvorům. Zdaleka ne všichni živočichové žijí ve společenstvích jako včely nebo lidé. Co do počtu druhů se jich většina setkává s jinými příslušníky svého druhu tak leda za účelem splození potomstva. Dlouhé stovky milionů let to tak fungovalo a funguje to ještě dnes: větší než malé množství oplozených vajíček je prostě ponecháno svému osudu, původně jako mořský plankton, po dobytí souše nakladených někde v domněle nenápadném zákoutí nebo pod listem.

Většina takových vajíček a mrňat samozřejmě představuje dar jiným živočišným druhům, kteří si na nich s radostí a bez problémů pochutnají. Proč klást tisíc vajíček, když z nich stejně přežije jen pár procent, nebylo by lepší se místo zuřivého shánění bílkovin na takovou snůšku věnovat něčemu smysluplnějšímu? Dobrý nápad – a máme tu tzv. subsociální živočichy. Už u řady členovců se jeden nebo oba rodiče starají o své potomky. Od ptáků výše už ani jiný model chování neexistuje (kromě pozoruhodné modifikace u kukaček). Takový rodičkovský přístup byl bezesporu základem pro pozdější vznik eusociality. Ale nepředbíhejme, ještě tu máme několik mezistupňů společenského života.

Parasociální živočichové jedné generace žijí společně v jednom "obydlí", spolupracují a komunikují spolu, ale tím to taky hasne. U komunálních živočichů se všichni rodiče starají výlučně o své potomstvo, u kvasisociálních už si navzájem pomáhají, ovšem stále se rozmnožují všichni členové kolonie nebo společenstva. U semisociálního společenství se rozmnožuje jen omezená skupina jedinců, ale stále ještě nejsou splněny všechny podmínky eusociality – např. reprodukční dominance může být jen dočasná (psovité šelmy jako jsou vlci nebo psi hyenovití). A jaké je tedy eusociální společenství? Musí splňovat všechny tři následující podmínky současně: 1. více generací dospělých jedinců žije společně, 2. omezení reprodukce na velmi úzký okruh jedinců a 3. společná péče o potomstvo.

Reklama

Kdo jsou tedy skuteční eusociálové kromě už v úvodu zmíněných včel? Tak především je to celá řada jejich bližších i vzdálenějších příbuzných z řádu blanokřídlých jako jsou vosy, čmeláci, sršně a v neposlední řadě mravenci, kteří vytvářejí vůbec nejpočetnější kolonie ze všech eusociálních živočichů, jež si počtem jedinců nezadají ani s lidskými velkoměsty. U blanokřídlých je zajímavý i jejich haplodiploidní systém určení pohlaví. My lidé (a s námi i skoro všichni ostatní savci) jsme dipoloidní a skoro ve všech našich buňkách máme dva obdobné páry všech chromozomů, každý po jednom z našich rodičů. Naše pohlaví je určováno zvláštními pohlavními chromozomy a genetická informace se dědí (zhruba) 50:50 po matce i po otci. Ne tak u blanokřídlých: u nich žádné chromozomy, které by určovaly pohlaví neexistují, pohlaví je u nich určeno počtem chromozomů. U včel má pak matka (tj. samička) 32 chromozomů, zatímco trubci jich mají 16. Z neoplozených vajíček se pak líhnou haploidní potomci (trubci) a z oplozených diploidní (dělnice, v případě zvláštní výživy se z nich vyvinou matky). Rekombinace ("míchání genovými kostkami") probíhá pouze na straně matky, trubci (100% klony své matky), předávají své geny "jak leží a běží", všechny jejich spermie nesou identickou genetickou informaci.

Když se nad tím zamyslíte trošku matematicky, je jasné, proč se ty (téměř) sterilní včelí dělnice tak snaží: larvy, o které se starají, jsou jejich vlastní sestry a navíc, vzhledem k haplodiploidnímu systém jsou jim příbuznější než jsou naše vlastní děti nám lidem! Zatímco naši dipoloidní potomci nesou (v průměru) 50 % našich genů, u včelích sester je to celých 75 %! Příbuznější už jsou si jen klony nebo jednovaječná dvojčata (100% shodný genom). Jak vlastně žije taková včela?

Délka jejího života závisí na tom, kdy se narodí. Pokud je to v době snůšky, kdy dělnice dostávají nejvíce "zahulit", bývá to kolem 30 až 40 dnů. Mimo toho období mohou žít i několik měsíců. Dělnice vykonávají řadu úzce specializovaných činností, ale narozdíl od takových termitů (ještě o nich bude řeč) nevznikají u včel žádné další kasty jako jsou vojáci, ale každá včelí dělnice prochází za život pevně danou "kariérou". Už několik málo hodin po svém vylíhnutí z kukly se pustí do čištění buněk, které tak připravuje pro matku k zakladení. Od čtvrtého dne svého života začíná pracovat jako zásobovačka larev. O dva dny později povýší na krmení matky mateří kašičkou (výměšek hltanových žláz takových mladých včel, bohatý na bílkoviny), aby se od svého 12. dne pustila do stavby pláství. Od 18. dne se stává strážkyní česna (vchod nebo spíše vlet do úlu) a od 21. dne pak tzv. létavkou, tedy včelou tak jak ji známe z louky, která má za úkol dopravovat potravu do úlu. Vzhledem k tomu, že nemá vyvinuté pohlavní orgnány, nemůže být nikdy oplodněna, ale pokud dojde k úhynu matky, začnou se mladé dělnice-dojičky vzájemně krmit mateří kašičkou a následně coby tzv. trubčice klást neoplozená vajíčka, z nichž se pak líhnou pouze trubci. Takové včelstvo pak samozřejmě postupně vyhyne, protože se nelíhnou žádné další dělnice.

Podobně jsou na tom i jiní eusociální blankořídlí, kterých existují tisíce druhů. Ovšem škála je to opravdu pestrá od mravenčích velkoměst, která chovají (nejen) mšice jako domácí zvířata a pěstují si houby, přes sterilní (na hmyzí poměry) chrámové továrny na klony sršní, až po eusocialitu jaksi domáckou a trošku neuspořádanou, kterou se kocháme u čmeláků. Je tedy eusocialita dána haplodioploidností blanokřídlých? Vůbec ne – i u blankřídlých samotných je velké množství druhů, které vůbec společensky nežijí. A na druhou stranu takoví termiti nejsou žádní mravenci, ale samostatný a starobylý řád, který je z dnešního hmyzu nejpříbuznější asi švábům. Navíc jsou termiti diploidní – podobně jako my sami. Srdcem termití kolonie nemůže tedy být královna, jej jím královský pár. Jejich až čtyřmetrové stavby jsou nepřehlédnutelnou součástí jihoafrické a australské krajiny. Narozdíl od blanokřídlých mají téměř všechny druhy termitů ještě kastu vojáků, která ovšem s blanokřídlými úzce souvisí – slouží především jako ochrana jinak bezbranných termitů před útoky mravenců. Obvykle zvládne jediný voják strážící vstupní bod do termitiště zneškodnit celou řadu útočníků, vedle něj bývají připravení další vojáci, aby jej v případě potřeby nahradili. Dojde-li k většímu průlomu do termitiště, vyrážejí větší skupiny vojáků v organizovaných šicích krýt prostor kolem poškozeného místa, zatímco dělníci mezitím průlom neprodyšně uzavřou – nejen u Thermopyl se jednotlivci obětovali za záchranu celku. U některých druhů existuje dokonce něco na způsob omezeného počtu elitních bojovníků – jedná se o vojáky značné velikosti (zhruba trojnásobek velikosti běžného vojáka), kteří mají patrně za úkol bránit vnitřní chodby v případě, že by se útočníkovi podařilo proniknout až do nitra termitiště.

Vedle termitů byla nedávno eusocialita objevena i třásněnek z řádu třásnokřídlých a její náznaky existují i u některých druhů mšic (řád stejnokřídlí). Není to tedy rozhodně jev specifický pro blanokřídlé – ale existuje eusocialita i jinde než u hmyzu? Ano, známá je i u jiných členovců, např. i některých karibských korýšů, ale – a to se podržte – dokonce i u dvou druhů savců! Jedná se o rypoše, malé, pod zemí žijící hlodavce z východní Afriky (druhý eusociální rod žije v Namibii). V jedné kolonii žije kolem 80 jedinců, z nichž se rozmnožuje pouze královna. Zatímco běžní rypoší váží 30 až 35 gramů, váha matky může dosahovat 50 až 80 gramů. Rypoší královny se na hlodavce dožívají vysokého věku – 13 až 18 let. Všechny samice žijící v kolonii jsou fakticky plodné, ale jejich reprodukční cyklus je potlačen chováním královny. Po její smrti přebírá roli (často po krutém boji) některá z jejích dospělých dcer. Rypoši nemají srst, jako jediní savci necítí bolest kůží a jsou studenokrevní, dále jsou slepí, žijí pod zemí a živí se postupným ožíráním velikých bulev, které mohou být i tisíckrát těžší než jsou oni sami a které náhodně nacházejí "zespod" při soustavném hloupení podzemních chodeb. Jedna nalezená rostlina tak může živit celou kolonii celé měsíce.

A co lidé – nehrozí eusocialita u lidí? Velmi lákavé téma pro autory sci-fi: můžeme začít úspěšným polským filmem Sexmise a pokračovat přes takového Stephena Baxtera (Coalescent – Srůstající, 2003), Franka Herberta (Hellstrom's Hive – Hellstromův úl) až po veleslavné Vetřelce, to jsou eusociálové jak vyšití. Hlavním lidským blokem pro skutečnou eusocialitu je náš způsob rozmnožování i sama struktura lidské společnosti založená na rodině. Je ovšem příznačné, že právě jejich odstranění je lákavé téma pro každého hloubavějšího diktátora Hitlerem (eugenika) počínaje až po Ceauşesca, při dnešních technologických možnostech to navíc není sci-fi blokovaná až tak technologicky jako spíš společensky. Ψ