Reklama
 
Blog | Pavel Sikora

Jezírko

17. listopadu jsme se stěhovali. Stylové datum. Do domu, ve kterém bych rád umřel. Protože každé stěhování je strašné. A každé další ještě o řád horší. My už máme odstěhováno na několik životů. Tak teď snad naposled. Osmnáct let po tom převratu, v němž se toho až tolik nepřevrátilo. Zmršené proporce bungalowu se nám zatím hodí: více než polovinu jeho současného půdorysu zabírá osmdesátimetrová megagaráž, kterou původní majitel používal jako truhlářskou dílnu. U patnáctimetrové stěny se starý "mahagonový" nábytek po manželčině dědovi komunistovi hezky ztrácel v prostoru. Úžasný buffer a nárazníková zóna, kam hučel jeden pixlobus (velmi stará a velmi objemná dodávka Nissan půjčená z tchánovy práce) věcí za druhým. Nevím úplně přesně, proč je tomu tak, ale přesvědčili jsme se na vlastní kůži, že od jisté doby se musejí všechny ráje dobývat.

Už před stěhováním jsme zjistili, že boční izolací základové desky se původní majitel moc netrápil. A šizená omítka u země odpadá. Stavař to označil za kosmetiku a pochválil změněnou volbu. Statika toho třípodlažního domu v Zahradách byla sice dramatická, ale zase ten výhled přímo přes rybník na renesanční věž tuchorazské tvrze a okolní lesy! Joj, kam se na to hrabou Hradčany! Ale tomu maželka nerozumněla, jsouc ve své obvyklé roli bohyně opatrnosti shledala (krásnou!) terasovitou zahradu za dětem nebezpečnou. Je fakt, že sklon pozemku v Zahradách by nejlépe vyhovoval závodům v superobřím slalomu. Zapomeňme na Tuchoraz a chystejme se na drenáž. Larvám tesaříků, které se zabydlely v některých veřejích a jednom venkovním trámu už jsme taky ukázali sílu naší chemie. A zbývalo vyhovět přání bohyně oparnosti – krásné (a poměrně hluboké) několikametrové jezírko, v němž žila banda pestrobarevných karasů (?) a nějaký ten leknín, bylo odsouzeno k neodvratné zkáze.

Aby nám ochráncům zvířat (děti a já) vyrazila z rukou hlavní argument, darovala manželka rybičky starostovi a vzápětí vyčerpala všechnu vodu. Přišel čas, aby poříčanští vodníci a jiné nevědecké síly ukázaly, co v nich je. Navzdory suchému počasí bylo jezírko za dva dny zpola plné. Po selhání dalších pokusů o vyčerpání vody, a zejména poté, co náš dvouletý Šiši, jsa hnán nepotlačitelnou touhou po živlu horším ohně, opět zahučel do jeho vod, padl verdikt o konečném řešení otázky jezírka: zasypat! Jeden kubík kačírku? Hm, radši dva! Ještě, že je všude kolem spousta pískoven. Dva kubíky i s dopravou za pět set. Jen je nutno je dopravit ze zámkové dlažbu u vrat do jezírka vprostřed zahrady. Voda vydržela prvních asi třicet koleček a pak byl s jezírkem "velkej ámen", jak bychom řekli naším rodinným slangem.

Ovšem pohanští bůžkové jsou zákeřní, už jsem tady myslím líčil, jak zadávení čeladenského zajíce našimi fenami vyvolalo týž den nevídanou bouři nad Vídní, v níž jsme tehdy žili, během níž uděřil blesk přímo do našeho domu a zničil při tom mj. naši televizi. Vládce poříčanských podzemních vod nemá jméno jako Radegast. Ale trestá ještě účinněji: obratem dohrčela naše domácí vodárna. Během pár hodin jsme pochopili doslova na vlastní kůži reálnost válek o vodu. Voda byla všude kolem: lila se z nebe, byly jí plny obě studny i dvacetimetrová vagónová cisterna zakopaná na zahradě před domem, zatékala na několika místech do krovů dírkami po hřebíčcích, kterými bývalý majitel patrně přitloukal vánoční osvětlení na střechu, hromadila se v kalužích na ulici, srážela se na oknech. Ale nebyla v potrubí, nesplachovala záchod, nemyla naše ruce v umyvadle a naše těla ve vaně, naše nádobí v myčce ani naše prádlo v pračce.

Reklama

I dorazili instalatéři. Jeden den vodárna fungovala. Potupa zasypaného jezírka se však nesla podzemními prameny až hluboko do pravěkých slepých ramen Labe, která propůjčují polím nad našimi terasami z našeho pohledu tak žádoucí status stavební uzávěry. A domácí vodárna byla dalšího dne ráno opět mrtvá. Ze zoufalství jsem se sebral a šel jsem se umýt alespoň do půli těla na zahradu – zahradní okruh hnaný jiným čerpadlem, kterých tu máme celkem pět (domovní, zahradní s volbou studny, vysokotlaké třífázové na zavlažování teras, ponorné v cisterně, kam je svedena dešťová voda, a samozřejmě ještě přenosné kalové), fungoval. Jen nevede do domu a není napojen na tu úžasnou věc od firmy Valiant, která se jmenuje boiler. Dosluhující výrobek AL-KO mele i po dalším odborné zásahu z posledního, vypadává,teče a vytáhne to sotva na polovinu běžného tlaku. Dnes jsme koupili novou vodárnu, pořádnou, nerez a velký zásobník a vůbec. Zítra ji dorazí instalovat. Doufám. Voda v trubkách má své kouzlo a nerad bych vozil ty dva kubíky kačírku zase pryč. Poučení je vpravdě íslandské: raději dráždi hada bosou nohou než místní skřítky aj. nadpřirozené bytosti! Ψ

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.
Reklama