Reklama
 
Blog | Pavel Sikora

Jižní kolibřík a řád světa

Píše se rok 1487 a v jednom z největších měst tehdejšího světa probíhá znovuvysvěcení (lze-li to tak nazvat) Velké pyramidy. Z vrcholku monumentální šedesátimetrové stavby je vidět celý dvousettisícový Tenočtitlan, elegantní město pravoúhlých ulic, plné zahrad, květin a uměleckých předmětů, obklopené jezerem Tecko-ko. Je krásné. Od jezera vane slabý vítr, rychlí poslové právě přinášejí zásilku čerstvých mořských ryb od 300 km vzáleného pobřeží. Čtyři kněží vyvádějí vyděšeného zajatce, aby jej povalili na kamennou desku na vrcholu pyramidy. To už přistupuje pátý kněz vyzbrojený obřadním obsidiánovým nožem a zkušeným řezem vedeným od bránice vzhůru mu otevírá hrudník a holýma rukama mu vyrve z těla ještě horké a tepající srdce, které obřadně pokládá do mísy na hřbetě stylizované sochy božstva. Krev teče proudem, ale je nutno pokračovat, světí se nejposvátnější místo této části světa. Wicilopočtli (vše psáno českým pravopisem, "neznělé aztécké opásané l" přepsat dost dobře neumíme), doslova jižní nebo levý kolibřík, bůh Slunce a války, aztécký národní bůh, podstupuje každou noc náročný boj se silami temnot a potřebuje sílu obětovaných srdcí každý den, tím spíše nyní. Podle aztéckých pramenů bylo během čtyř dnů obětováno neuvěřitelných 80.400 zajatců.

Potřebujeme rituály? Podle mnohých se jedná o nesmyslné přežitky, náboženské pověry, které moderní člověk nepotřebuje, které jej naopak obtěžují a vedou k pokrytectví (na téma jednoho rozšířeného rituálu viz např. tento článek Michala Karvánka) Co je to vlastně rituál? Přeloženo do češtiny je to obřad. To je výmluvné slovo: ob-řad. V sanskrtu rita. V latině ritus. Ten indoevropský kořen "rt" je dodnes znát i ve slovanském "rd" – řád. Ať chceme nebo nechceme, jsme součástí světa, který nás po všech stránkách a těžko představitelným způsobem přesahuje – časově, prostorově, silově, myšlenkově i všelijak jinak. Ať chceme nebo nechceme, točí se Země, sama nepředstavitelně hmotnější než my, kolem své osy. Už miliardy let a ještě miliardy let se tak točit bude. Ať chceme nebo nechceme, obíhá současně tato obrovská koule kolem ještě daleko většího Slunce. A současně s ním kolem středu naší Galaxie. Zcela bez ohledu na naši vůli se doslova točíme v kruzích. Ať chceme nebo nechceme, má svět, který nás obklopuje, svůj nepřehlédnutelný řád.

Náš život je plný rituálů, některé jsou ryze soukromé, ba osobní, jiné se naopak týkají celé společnosti, mnohé rituály jsou staré jak lidstvo samo, je známo že i neandrtálci, tedy příslušníci jiného živočišného druhu než jsme my sami, konali rituální pohřby svých mrtvých. Archaický člověk byl daleko méně mocný než jsme my, jsa daleko více vystaven působení přirozeného řádu světa a jeho svět téměř neznal úkony, které by nebyly posvátné. Obstarávání potravy, její příprava, pozdrav, mytí, narození, smrt – to vše byly posvátné záležitosti. Jak šel čas a rostla lidská moc nad světem, rostla i lidská pýcha. Postupně jsme si začali myslet, že pokora vůči řádu našeho světa není nutná, protože jsme to my, kdo tady všechno řídí. Stačí ale jediný výbuch sopky, jediné zemětřesení, abychom si uvědomili svou nicotnost. Ano, zkoušeli jsme poroučet větru a dešti, dokonce jsme obrátili tok řek. Výsledkem jsou nové pouště a další pohromy. Odpor vůči přirozenému řádu světa se nemohl neprojevit i v lidské společnosti a naší civilizaci, která se nachází na pokraji svého rozkladu.

V diskusi u výše uvedeného článku jsem se autora, popírajícího význam formy, ptal, zda by si raději dal svíčkovou s hezky nakrájenými a naskládanými knedlíčky, maso decentně přelito omáčkou, nahoře trocha těch brusinek a šlehačky – nebo úplně totéž ve formě jemně rozmixované homogenní kaše. Neodpověděl, já osobně v tom mám jasno, na formě záleží. Ačkoliv většina české společnosti odvrhla křesťanství i s jeho rituály, stále se narození dítěte považuje za významnou událost. Zcela sekularizovaná česká společnosti si zavedla "vítání občánků" coby vědeckou variantu křtu miminek. Církevní sňatek nahradila jeho občanská variace, zádušní mši a církevní pohřeb obdobný obřad občanský. Obřady související původně s jednotlivými životními fázemi člověka se dokonce přesouvají i do roviny předmětů: "křtí se" tak knihy nebo lodi, velmi formálně se oslavují fúze firem, o "narozeninách" států ani nemluvě.

Reklama

I ten největší odpůrce obřadů a rituálů žije v zajetí sedmidenního týdne, což je velmi starý výplod babylonského náboženství, které později převzalo židovství a posleze i naše kultura. Těžko bychom hledali sebeateističtějšího Čecha, který by nebyl naměkko o vánocích, který by zcela ignoroval Silvestra, Nový rok, nebo velikonoce. Původ těchto a podobných svátků a rituálů je ještě hluboce předkřesťanský a nehnuli s nimi ani věrozvěstové, ani děduška Maróz, ani postmoderní reklamní masáž. Obřad se neobejde bez gest,  symbolů a tradice (chcete-li mýtů). Obřad není věc, kterou by se dnešním lidem podařilo opustit současně s náboženstvím, jen si vemte všechny ty velmi formální přísahy vojáků, politiků, údělování státních vyznamenání. Jaký význam má někdy i v dnešní uspěchané době jídlo u společného stolu,  vzpomeňte na mnohdy výsostně rituální štědrovečerní stolování největších ateistů, promoční, svatební a pohřební hostiny nebo stolování obchodní a diplomatické. Nemluvě o původu a významu mše pro křesťany jako připomínky poslední večeře Páně. Křest i svěcená voda jsou dodnes připomínkou rituálního očištování, máme celou řadu rituálů uměleckých (ostatně původ divadla, hudby, také kresba vs. kaligrafie atp. je veskrze rituální) i sportovních.

Každý dětský psycholog vám řekne, že děti potřebují rituály. Docela prostinké a obyčejné jako je každodenní čištění zoubků, koupání nebo ukládání ke spánku a pusa na dobrou noc. Život dítěte tak dostává řád, veliký okolní svět je pochopitelný a díky pomoci rodičů a dalších blízkých lidí příjemný. Dospělí na tom nejsou jinak. Současný trend vyvracení skutečných a hluboce prožívaných rituálů je i psychologicky nebezpečný. Odporuje totiž lidské potřebě posvátného, prožitku, který by člověka vytrhl z ubíjející všednosti a každodennosti, ba i reálného času. Je to i čistě "technicky psychologicky" očistný proces, klíčový pro dušení hygienu, a vzato do důsledků, i pro přežití. Vytlačíme-li ze svého života přirozené rituály a posvátné věci, které jsou nám i našemu okolí prospěšné, staneme se snadno manipulovatelnými, upadneme do vnitřního chaosu, z něhož budeme zoufale hledat východisko. Když mi bylo 17, odjeli oba rodiče na několik týdnů do lázní, a protože můj starší bratr v té době studoval na pražské VŠE, zůstal jsem doma poprvé v životě docela sám. Opojný pocit, ta svoboda! Ihned jsem odvrhnul všechny dosavadní rituály, tedy především rituál spaní a probděl jsem první noc. Protrpět pak osm hodin výuky bylo opravdu utrpěním. Začal jsem spát zcela nepravidelně, s mytím to taky nebylo valné. Byl jsem překvapen tím, že některé věci přestaly fungovat: odpadky se hromadily v koši, zoufale docházelo jídlo. Za pár dnů jsem dosáhl docela slušného rozkladu osobnosti a byl jsem ze své neobřadné svobody docela nešťastný. Není pak snadnější kořisti pro nej(h)různější manipulátory, kteří nám poskytnou příslušné nahrážky. Dnešní nevídaný úspěch nejpodivnějších sekt a obchodníků s drogami včetně alkoholu je toho důkazem. Musím končit, jdu se obřadně umýt a rituálně připravit snídani dětem, protože manželka, neméně rituálně promandlovavši většinu noci, spí.

Ψ

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.
Reklama