Reklama
 
Blog | Pavel Sikora

Jsi přeci svobodná bytost

Kameňák se ještě chvíli držel, ale pak se mu jeho kávová tvář začala nepotlačitelně škubat a on se sesypal jak domeček z karet. "Já ji nechtěl zabít, já ji nechtěl zabít..." opakoval svou mantru jak mluvící strojek třesa se po celém těle jak masážní přístroj. Měl-li jsem ve svých recyklovaných žilách cosi jako krev, pak určitě vřela. A to se podívejme, mě sem šoupli za plastové lahve a koukání po holkách, zatímco to tu vede vrah! Jeho tělnaté kolegyně ho chvíli ne bez údivu sledovaly, aby posléze jedna z nich zvedla telefon a pronesla cosi tou nesrozumitelnou řečí, kterou používali andělé a Ivan Derer.

Utápění
Jen zkrátím, co samota komplikovaná
hledala tam, kam přestává kapat báseň,
nenormalizovatelná jak pokažený kohoutek,
jak otřískaný smalt,
jak zapomenutý lesk
umyvadélka zeleného ze sudkovského interiéru.

Bojím se češtiny čišící z nevědomí,
nevím a nemůžu ochočit smích
kontrolek masturbace,
když nechci už obsesi nejistotou,
v níž je mi utopeno.

Dav žadatelů o očistec začal za mými zády tlumeně hučet, ale nebylo z toho zřejmé, zda jejich nespokojenost vyplývá ze stejného důvodu jako moje pobouření, nebo zda se mě chystají lynčovat za to, že jsem přerušíl přijímací proces. Kameňák zmizel jak pára nad hrncem, ani jsem si nestačil všimnout, jak se to stalo. "Quite please!" zaburácela druhá Kameňákova kolegyně hlasem, jehož mohutnost plně odpovídala jejímu tělu. Ale spíše to bylo slovo prosím, které navzdory rezolutnímu a komisnímu tónu znělo z jejích úst tak nepatřičně, že změť nespokojených hlasů ihned utichla. "It's silent… as the grave here," konstatovala mluvčí po chvíli spokojeně. Jako v hrobě, mé rozhořčení zmizelo jsouc jako mávnutím kouzelného vystřídáno velmi fyzickým mrazením v zádech, jako v hrobě. Náhle jsem to byl já, kdo se nepotlačitelně rozklepal po celém těle. Pokud by snad ještě někomu z přítomných nedocházel pravý stav věcí, přicházeli sem dunivými kroky dva mohutní andělé. To samo o sobě by ještě nebylo v realitě (?) očistce až tak podivné, kdyby před nimi čiperně neběžel kocour. Kocour! Náhle jsem si uvědomil, že je to první zvíře, které jsem po smrti viděl. Co ten tu dělal?

Reklama

"Ty!" zaburácel jeden z andělů česky a probodl mě očima tak, že ani nemusel dodávat, že mám jít s ním. Druhý si, patrně prozatimně, sedl na uvolněné místo po Kameňákovi a vzápětí se ozvalo skřehotavé, leč o to důraznější "Next!" Mlčky jsem následoval mohutného anděla, který se zjevně nijak nesnažil přizpůsobovat svůj krok mé více než o metr nižší postavě. Netroufl jsem si ho požádat, aby zmírnil tempo, a proto mi nezbylo než volit cosi na způsob zmateného indiánského běhu. Chvátali jsme dlouhými chodbami plných vysokých dveří jakési nekonečné budovy, na pravidelných pravoúhelných křižovatkách chodeb anděl občas někam zahnul, občas jsme minuli jiné anděly, z nichž někteří s tím "mým" prohodili pár slov v jejich nesrozumitelném jazyce. Už mi začínal docházet dech, když anděl konečně zastavil u jedněch dveří a hlučně je otevřev, pokynul mi beze slov, aby se posadil k mohutnému skleněnému stolu. Zatímco jsem se snažil trochu vydýchat, on rychle obešel dlouhý stůl a sednul si naproti mě.

"Takže tobě očistec není dost dobrý," spustil na mě zhurta anděl, jehož jméno jsem neznal. Znal on moje? Asi ano, tady si děsně potrpěli na jména. "Proč…" si to myslíte, chtěl jsem se ho zeptat, ale ostře mě přerušil: "Ticho! Ptát ses měl dřív, teď mlč!" Podrbal se mohutným drápem svého kožovitého křídla za ušním otvorem a pokračoval, "Když ti není dost dobrý očistec, můžu ti nabídnout něco onačejšího. Jo, dolů můžeš jít taky, to není žádný problém," dodal, protože mi četl myšlenky. "Očistce ses zřekl sám, ale můžeš dostat ještě jednu šanci, do třetice." Upnul jsem se na tu možnost, náhle jsem chápal, život jsem zpackal, přijímač do očistce taky, ještě mi dají šanci! "No," dodal po chvíli anděl, nechav mě domyslet, "šance je možná příliš silné slovo, ale pokud budeš mít zájem, měl bych pro tebe takovou misi. Nutit tě samozřejmě nemůžu a ani nechci. Máš poměrně slušné povědomí o eschatologii, takže ti toho nemusím moc vysvětlovat. Jsi chytrý, ještě kdybys tak byl moudrý. Účast na misi nijak nemění tvé postavení, to by nebylo spravedlivé, jen, abych tak řekl, zvyšuje sázky. V případě úspěchu se z toho můžeš ještě dostat, v případě neúspěchu je to vlastně horší než peklo, protože druhá smrt na misi přichází okamžitě."

"Proč se na mě tak díváš?" otázal jsem se ho, "vždyť víš, že nemám na vybranou." "Ale máš, jistěže máš, vždycky máš na vybranou, jsi přeci svobodná bytost," oponoval anděl a já ani nepoznal, jestli tu parafrázi mého oblíbeného výroku myslí ironicky. Anděl však pokračoval a mluvil zcela otevřeně: "Víš, hapruje nám budoucnost, máme problém s rokem 2054. Takže spouštíme řadu paralelních světů a zkoušíme vygenerovat lepší alternativu." "Ale… " chtěl jsem namítnout, ale anděl mě nenechal otázku vyslovit a rovnou mi na ni odpověděl. "Jistěže, má nastat konec světa lidí, ale ne tak a ne tak brzy." Všiml jsem si, že má sklon vyslovovat tvrdá y téměř ostravsky, brzy, jazyk, nazývat… "Už jsi skončil?" přeptal se mě na mé myšlenky a pokračoval, "s paralelními světy jsme původně nepočítali, ne takhle, žerou příliš mnoho kapacity simulátoru, proto jsme je museli přestat zálohovat, proto ta okamžitá druhá smrt. Kolik už jsme jich spustili?" odpovídal průběžně na otázky, které mě napadaly, "ne moc, řádově tisíce, zatím se nikdo z tvých předchůdců nedostal přes neolitickou revoluci."

Napadaly mě tisíce otázek, bylo to zároveň děsivé, a zároveň naprosto úchvatné. Nechceš zemřít? Stvoř si svět! Když budeš úspěšný, čeká tě nebe. Mé myšlenky zjevně vířily příliš divoce, takže je ani anděl neměl šanci číst a vyslal na mě tázavý pohled. "Kam až to…" začal jsem se tedy ptát nahlas, ale to už mě zas nenechal domluvit. Pro jistotu se ale přeptal: "Kam až to vracíme? Konec poslední doby ledové, zatím se nám sice nepodařilo vypočíst, kdy přesně došlo k chybě, ale víme jistě, že to nebylo dříve. Zapomeň na neandrtálce." "A jak bych tam jako…" "Jako anděl," odpověděl obratem, "samozřejmě." Nevím, co na tom bylo samozřejmého, ale ten skutečný anděl pokračoval. "No nekoukej tak na mě, podoba anděla není podstatná." Načež se bez jakéhokoliv varování změnil v dívku tak nádhernou, že pohled na ni vyvolal v mém posmrtném těle zcela nežádoucí fyziologickou reakci. "Jak říkám," pokračovala dívka-anděl bez mrknutí oka hlasem náhle zcela neskřehotavým, "podoba anděla není podstatná. Budeš nadán veškerou mocí archanděla a Tvá mise v alternativním světě č. 7502 skončí buď dosažením 1.1.2055 se životaschopnou populací lidí, nebo jejich vymřením. Přijímáš takovou misi?"

"Že se ptáš, jsem přece svobodná bytost!" řekl jsem s neskrývanou ironií. Dívka-anděl tázavě zvedla obočí. "Ano!" "Bůh s tebou," podívala se na mě pohledem plným poněkud neandělské láskyplnosti. Bohužel jsem v tom nemohl necítit i velkou dávku soucitu. Jak to dořekla, vše kolem mě se jakoby rozplynulo a já se náhle ocitl na vrcholku vysoké hory obklopené neprostupným pralesem. Alternativní slunce pálilo zcela nealternativně a fičel tu vichr tak silný, že jsem se raději na chvíli posadil na kamenitou zem. Na levé ruce jsem měl podivné hodinky, bylo právě poledne 3. října 11 007 před naším letopočtem. Před naším? Tak ještě nějakých třináct tisíc let a je to v cajku, pomylel jsem si nemoha se ubránit trpkému úšklebku, tak tak nějak vypadá věčnost. Ψ

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.
Reklama