I vyhledal jsem nejbližší pobočku France poste, proti níž je naše dejvická pošta hotový chrám poštovních služeb. Vystál jsem frontu na jednoho ze dvou pracujících zaměstnanců, abych dostal velmi špatnou angličtinou vyčiněno, že jsem napsal název země anglicky, to by taky nemuset dojít, víte? káral mě úředník přísně a hned tam něco psal, ani nevím jestli République tchèque nebo jen prostě Tchéquie – to budou vědět adresáti. Asi všichni příslušníci románských národů více či méně tuší, že právě ten jejich jazyk je světový. Ne tak Francouzi, ti to VĚDÍ, ochota mluvit anglicky je tu zhruba stejná jako v Maďarsku. Zaujalo mě taky, že pohledy neofrankoval, jak se to dělává ve střední Evropě, ale popadl obrovský arch známek, čtečkou pečlivě načetl čárkový kód, naťukal na pokladně x 4 a vlastnoručně odtrhal, naslinil a nalepil.
V Paříži je jistě mnoho pozoruhodností, a tím zdaleka nemyslím jen památky. Např. i s Holanďany jsme se shodli na tom, co mě přímo bilo do očí: Pařížané chodí neobyčejně upraveni. Není to přitom až tak otázka toho, že by na sobě všichni měli drahé věci, noví Rusové (jedna z nich seděla při zpátečním letu vedle mě) si kupují hromady ukrutně drahých věcí, ale slámu z bot jim to nevyndá, mnohem víc je to otázka vkusu a šarmu. I velmi neupravený Pařížan (o Pařížance ani nemluvě) by u nás stále ještě působil velmi upraveně. Zní to neuvěřitelně, ale i pařížští žebráci působí docela kultivovaně, nevím, jak pravidelně se myjí, ale všichni, které jsem viděl, byli docela pečlivě učesaní.
Taky bych mohl básnit o architektuře – celá předválečná Praha a Vídeň není nic jiného než jeden velký zoufalý pokus o napodobení Paříže. Moc hezké jsou i všudypřítomné platany v ulicích, jakkoliv ve městě s výjimkou některých velkých ploch, jako je právě Boloňský les(ík), až tak moc zeleně není. Zvláštní je, že jsem nikde neviděl tramvaje ani trolejbusy, pařížské metro je rozsáhlé, i když asi ne tolik jako londýnské. Vedle něj je tam spousta autobusů. A samozřejmě taxíků, aut a v neposlední řadě motorek – od skútrů (většinou ale větších než bývá zvykem v Itálii) až po opravdu velké bikes, které jsou široké jak půl auta a je jich všude plno. Taky se tam ale hodně jezdí na kolech, nejsou to žádná horská kola, ale kola vysloveně uzpůsobená městkému provozu a jízdě v kabátu.
Strašný je francouzský socialismus, zaměstnanci jsou prakticky nepropustitelní, takže si každý podnikatel hódně rozmyslí, než někoho zaměstná. A zemědělské dotace a velikášství fr. politiků. Kam se třeba hrabe místní betonářská lobby na tu francouzskou. I Paříž je prošpikovaná betonem: od hnusného letiště CDG s padajícími stropy až po La Défense – mrakodrapovou čtvrť, která v reálu vypadá mnohem ošklivěji než na fotkách, zlatý New York, tohle jsou prostě děsně přerostlé obludné paneláky. Celé město svírá kruh obrovských a nehezkých sidlišť, proti kterým jsou už na první pohled z okna taxíku Lužiny nebo Prosek rájem na zemi.
Taxikář zmatený jak vosa v prosinci, který nebyl schopen dorazit od Arc de Triomphe do La Pré Catelan. Různobarvená směs pouličních tanečníků. Bezdomovec, který mi vnucoval zlatý prsten. Mobil zapomenutý v taxíku a vrácený během tří hodin. Orientálně vyhlížející žena, která žebrala v sugestivně pokorném lehokleku na dlažbě Champs-Élysées. Muzeí a památek, že by je člověk všechny neprošel snad ani za rok. Podzimní déšť a holubi. Ohořelý vrak auta v Boloňském lesíku. Pedantská prohlídka na letišti, při níž musejí dámy zouvat boty na podpatku. Letadlo Air France se vzedá na svůj 900 km dlouhý let pryč od zapadajícího slunce. Au plaisir de vous revoirm, Paris! Ψ