Reklama
 
Blog | Pavel Sikora

Lepší dvakrát vyhořet

Procházeli jsme koncem osmdesátých let se třemi kamarády Velkou Fatru od severu na jih. Medvědi byli na Slovensku toho léta přemnoženi podobně jako letos, a proto jsme celkem přivítali, když jsme se po dvou nocích strávených uprostřed hor dostali k první salaši, kde jsme mohli přespat. Společně s námi Slezany poskytnul zdejší bača nocleh v přístavku za salaší i jedné rodině z Čech. Nebudu chodit kolem horké kaše a řeknu rovnou, že to byli Pražáci. Byli divní. Měli všeho asi desetkrát tolik než by bylo rozumné s sebou tahat do hor. Popravdě řečeno ani jsme moc nechápali, jak se s tím dostali až tak vysoko. Oni zřejmě také moc ne a zjevně nejevili touhu sledovat ovce a krávy pasoucí se na loukách ve výšce kolem 1500 m.n.m. Zatímco my jsme vařili na tuhém lihu, oni měli bytelný benzínový vařič a vesele ho túrovali v dřevěném přístavku. Sednul jsem si se snídaní na travnatý svah před salaš, kde jsme si na ranním slunci sušili věci. Vtom se ozvala veliká rána a z otevřených dveří přístavku vyšlehly plameny. Pražáci v panice vyběhli ven, zatímco my jsme běželi hasit. Hořící věci létaly vzduchem v dostatečném tempu, a tak salaš popelem nelehla. Bohužel shořela skoro polovina mé půjčené karimatky. I kdyby ale ta salaš kdesi pod Ploskou tenkrát popelem lehla i s bačovou fajfkou, stále by to nebylo nic proti stěhování.

Seneca pravil: non sum uni angulo natus, patria mea totus hic mundus est. Také nežijeme stále na jednom rohu, stěhujeme se dokonce daleko častěji než je ve zdejším usedlém kraji zvykem, stávajíce se tak nevyhnutelně "náplavou". Obdivuji moudrost Holanďanů, kteří žijí na obytných lodích. I obytné auto má své kouzlo, ba i stan, omrzelo vás okolí? Stačí prostě zvednout kotvy, doslova nebo obrazně. Nemovitost je ďábelský vynález. Nelze ji přemístit. Rozhodnete-li se změnit vzduch, musíte si zbalit všechny své mlčenlivé soudruhy, jakož i pokojové rostliny a domácí zvířata to vše vtěsnat do většího či menšího auta a pak to z něj zase dostat na místo určení. Podílel jsem se na stěhování piána do šestého patra a jedno vím určitě: stěhovákem bych být nechtěl. Moje žena bohužel nemá v žilách ani kapku holandské a ani kapku mongolské krve a ani její slabost pro Saturina ji nepřivedla ke kouzlu života na movitosti.

Začalo to tak nevinně: prvních pár měsíců po svatbě jsme strávili ve velmi pozoruhodném sklepním bytě ve Starých Strašnicích. Dočasně jsme sice zatlačili zdejší pavoučí populaci do defenzívy, ale k trvalému životu to moc vhodné nebylo. I pronajali jsme si byt nový, lepší, nezařízený. JZM. V tom malebném koutě Prahy v první polovině devadesátých let nežily ani mouchy. Ale stěhování bylo tak prosté: vrátili jsme klíč, hodil jsem si na rameno krosnu plnou knih a oblečení, manželka si vzala svou tašku s popruhem přes rameno, peřiny jsme vzali podpaží a šli jsme na metro.

Zkušenost v prázdném bytě byla zajímavá. V bytě byla okna, zásuvky, podlaha, stěny, strop, jednoduchá kuchyňská linka, sociální zařízení a jedna hnusná paneláková vestavěná skříň. Spali jsme na nafukovacích matracích, jedli jsme na zemi. Ještě jsme měli malou televizi a rádiobudík. Předtím jsem nikdy nemohl pochopit Japonce, jak mohou žít na zemi, prakticky bez nábytku. Když jsme si pak po několika měsících pořídili stůl a židle, přišlo nám to už velmi podivné, neustále jsme měli pocit, že je stůl příliš vysoký. Bydlet v roce 1993 za pět tisíc měsíčně v 2+kk, nebylo úplně nejlevnější. Mí oblíbení estébáci z Křižovnické platili v té době za "své" neskutečné byty s výhledem na Vltavu, Karlův most a Malou Stranu asi desetinu této částky, která se v té době nebezpečně blížila mému čistému platu. Což bylo hodně znát, když manželka skončila v nemocnici a pak několik měsíců po operaci nebyla schopna pracovat. Ještě horší byla komunita neurčitého počtu narkomanů, která žila v bytě přímo pod námi. Na jaře 1994 jsme se stěhovali do vlastního. Jako obvykle u stěhování: hurá! No, vlastní je trochu přehnaný výraz, byl to třípokojový družstevní byt v Českém Brodě. Přijela malá Avia a stěhováci měli za necelou hodinu naloženo.

Reklama

Vylodění v Brodě komplikoval fakt, že nám bratr původní majitelky dal úplně jinou sadu klíčů. Noví sousedé na nás pohlíželi trošku vyděšeně, když jsme se uvedli vyvrtáním zámku, ale stěhování se zdařilo. Pak přišly nevlastní děti a u stěhování z Brodu do pronajatého rodinného domu v Čerčanech jsem se rozhodl neponechat nic náhodě (1998). Zmapovav zevrubně situaci na českém trhu stěhovacích služeb, vybral jsem stěhováky zaručeně nejlevnější. Avia to byla tentokrát už ta největší možná, ovšem už po hodině jsem začínal tušit velikou nepříjemnost. Nejlevnější firma na trhu mi sice po telefonu odkývala, že jejich velká Avia bude na náš byt a věci všech jeho pěti obyvatel tak akorát, ovšem houby houby, museli jet nadvakrát a z nejlevnějšího stěhování se rázem stalo nejdražší.

Myslíte si, že se neživé věci, jaksi ze samotné své podstaty, nemohou množit? Nenechte se vysmát, cožpak nevíte, že natura abhorret a vacuo? Věci mají netušenou a velmi zákeřnou schopnost se množit, a to zcela skytě, a o to důkladněji. Buďte si jisti, že při každém dalším stěhování budete potřebovat větší auto. Z Čerčan do Počernic (2000) jsem najal rovnou stěhovací autobus. A bylo to citelně levnější než stěhování předchozí, přesně jak říkával (říkávával, Angelo :-) ) můj děda: nejsem tak bohat, abych si mohl dovolit levné věci. Tehdy jsme si řekli, fajn, tuzemské stěhování už máme v malíčku, let's challange ourselves (že, Ivane :-) ). A tak byla většina našeho movitého majetku kus po kuse sepsána, zabalena a naloděna na truck, který vyrazil ke Staatsgrenze. Naivně jsem si myslel, že to zvládnou během jednoho týdne, a tak jsem se zocelil spaním na parketách našeho čerstvě pronajatého bytu ve vídeňském 13. obvodě. Jen si nemyslete, pár dnů v celním skladu je nutných, protože všechen váš movitý majetek, hezky kus po kuse, od zrcadla po ledničku, je nutno odborně posoudit a pokud nejsou shledány žádné přitěžující okolnosti, pak teprve může být případně osvobozen od cla a DPH.

Přežili jsme ve zdraví i stěhování zpáteční (2003). Ovšem návrat z víc než stometrové klassische Altbau do počernického průchozího 2+(1) (již Cimrman doporučoval zapisovat v bytových vzorcích samostatné pokoje menší než 10 m2 v závorkách) byl velmi drsný. Skutečně asi dva týdny jsme měli byt doslova zabarikádovaný až po strop krabicemi a věci nebylo prostě kam dát. Museli jsme se radikálně odloučit od našeho obřího kulatého stolu s barokně soustruženou nohou a lože v podobě velikého letištěte. A řada jiných věcí putovala do sklepa. A do kontejneru. A bytové úpravy pak probíhaly ještě delší dobu projevujíce se jednoznačnou a nemilosrdnou redukcí nábytku. A ne vše také přežilo stěhován ve zdraví. Tak třeba naše pračka Idesit ("ten vydrží") se začala po svém znovuzapojení v Praze chovat trošku divně. Hned mi přišlo divné, že se ze stěn pračky kouří. Mrknul jsem dovnitř, kde měl běžet program na jemné prádlo a konstatoval jsem, že se voda uvnitř regulérně vře. I vytáhl jsem pračku ze zdi. Opravář konstatoval, že si náš osmiletý spotřebič topil zkratem přes vodu a jeho opravu nám vřele nedoporučil. Inu švýcarská kvalita made in Italy.

Mohlo by se zdát, že jsem snad na stará kolena (věkový průměr naší rodiny už se spořádaně zařadil za Ghanu a Mali) na stěhování zanevřeli. Opak je pravdou: na podzim si dáme další stěhování, tentokrát už do vlastního. No, do vlastního, ještě kdyby tam tak nebylo to zástavní právo hypoteční banky. A nejnovější stěhování bude zased v něčem rekordní: se čtyřmi dětmi jsme se ještě nestěhovali. A forma? Buď autobus nebo že bychom se už kvalifikovali na kamión? Ψ

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.
Reklama