Nejen že se zadlužujeme, zadlužujeme se stále rychleji. Loňský deficit státního rozpočtu byl rekordní: 192 miliard (!). Na letošní rok vláda plánuje další schodek, a to již nyní ve výši 163 miliard. Nelze nevidět, že původně plánovaný deficit na loňský rok nebyl ve srovnání s jeho skutečnou výší ani pětinový (38 miliard). I pokud bychom věřili témuž služebnictvu financí, kde došlo od té doby pouze k posunu náměstka Janoty o příčku výše, že už si s námi tentokrát nehraje, stejně bude muset letos stát vydat dluhopisy za 265 miliard, protože letos bude splatných 102 miliard starých státních dluhopisů. A k tomu potřebujeme samozřejmě dalších 50 miliard jen na úroky. A to jsme ještě nezaplatili ani korunu jedinému ze státních zaměstnanců, o jakékoliv službě poskytnuté občanům ani nemluvě.
Už dnes je český nebo, chcete-li, korunový rybníček malý pro tak obrovské emise státního dluhu a již nyní tvoří asi 15 % českého státního dluhu dluhopisy emitované v cizí měně, nejčastěji v eurech. Jak se stát bude více a více zadlužovat, porce jeho cizoměnového dluhu poroste. Již nyní by oslabení koruny o jednu korunu za euro znamenalo jaksi mimochodné zvýšení státního dluhu o skoro 4 miliardy skrze ztrátu na této devizové pozici (při oslabení koruny vůči euru se zvýší korunová hodnota eurových pasiv státu, zatímco stát nemá odpovídající eurová aktiva, která by tento nárůst dluhu vyjádřeného v korunách vyvážila). To není nic hypotetického – např. v létě 2008 se koruna obchodovala až pod 23 Kč za euro. Nynější kurs se pohybuje kolem 26… A je jasné, že dlohodobé masivní zadlužování státu není právě faktor, který by přispíval k síle domácí měny (viz také Maďarsko, Ukrajina, Bělorusko aj.).
S roustoucí zadlužeností jakéhokoliv emitenta samozřejmě nevyhnutelně roste i cena, za níž si půjčuje. I v rámci eurozóny platí dnes takové předlužené Řecko o více než 3 % p.a. více než méně zadlužené Německo. Po dosažení určité urovně dluhu překročí dlužník hranici, z níž není návratu, cena jeho dluhu přesáhne jeho schopnost splácet a dostane se do finanční černé díry, která končí státním bankrotem.
Zásadní průšvih je v tom, že vláda, která má v ideálním případě čtyřletý horizont vládnutí, smí vesele emitovat dluhpisy se splatností, která přesahuje (leckdy velmi významně) její funkční období. V systému parlamentní demokracie je prakticky zákonité, že tato úžasná možnost přehodit placení za současnou vládní spotřebu do budoucna vede k zadlužování státu.
Vláda už od ledna opět zvyšuje daně. Jako by bilion korun ročně nestačil! Problém přece není v tom, že by český státní rozpočet měl tak nízké příjmy. Problém je na druhé straně: bezedný sud se sebevětším přítokem nikdy nenaplní – výdaje státního rozpočtu jsou nehorázně vysoké a stále se zvyšují. Jedním zásadním faktorem drahého českého státu je samozřejmě korupce. Za dvacet let od listopadu 89 se do poslanecké sněmovny nedostal s výjimkou jednoho volebního období SZ nikdo nový. Právě naopak, počet stran se postupně snižoval. Poslanci, potloukající se po Malé Straně dvouciferný počet let, jsou zcela běžní. Ideální prostředí pro korupci!
Pak je zde ovšem druhý faktor, který vede k hrozivému růstu dluhu: stát se snaží o udržení letadlového (průtokového, chcete-li) důchodového systému, který je v zemi se stárnoucí populací prostě neudržitelný. Již nyní jde skoro polovina rozpočtu nikoliv na předražené dálnice, železnice nebo prapodivné nákupy zbraní pro armádu, ale docela prostě a prokazatelně na státní důchody a další (a)sociální dávky. Už dnes na to stát nemá a do budoucna bude tento stav stále neudržitzelnější.
Jistě, ovšem lze vyhrát volby s programem radikální důchodové reformy? Lze se s něčím takovým vůbec dostat do parlamentu? Odstátnění důchodového systému není nic, co by se dalo udělat ze dne na den. Dvacet let by bylo potřeba na postupné snižování nových státních důchodů o 5 % ročně a ještě to těch dvaceti letech by řadu let běžela jejich výplata.
Na vině je skutečně současný politický systém. Klika stále stejných několika stran je znovu a znovu volena do poslanecké sněmovny. Jsou lidé tak hloupí? Spíše než hloupostí voličů je to podle mého názoru mazaností stávajícího systému. Výsledky voleb s pětiprocentním limitem a bez něj by se jistě výrazně lišily. Mimoparlamentní strany by získaly reálnou možnost dostat se do parlamentu. Máš alespoň půl procenta hlasů? Křeslo ve sněmovně je tvoje! Stačilo by dodržet stávající Ústavu, která jasně hovoří o tom, že se do poslanecké sněmovny má volit poměrným systémem. Že by se pak obtížněji vládlo? A oč vlastně jde? O to, aby parlament co nejvěrněji odrážel politické názory společnosti, nebo aby se vládě pohodlně vládlo? Pokud jde o vládní pohodlí, je jistě nejlepším systémem diktatura. A těch peněz, co by se ušetřilo na volbách!
Co je lepší než všobecné rovné volební právo? No jistě, nerovné volební právo. Založené nejlépe na výši skutečně zaplacených daní. A protože každý občan má právo zaplatit vyšší, než zákonem předevpsanou daň, pokud se tak rozhodne, bude veta i po nechutných kupčících s vlastním hlasem jako je kupř. Milan Kovár. Prostě zaplatím státu dvakrát vyšší daň a hned budu mít hlas navíc bez pokoutních kšeftů s takovými individuy (blíže k tomuto tématu: Petr Hájek, Modely teorie množin s individuy). Jak je zavést? Není nic prostšího, stačí ústavní většina v parlamentu… A samozřejmě ještě lepší by bylo nevolit vůbec, ale losovat dobrovolníky z řad voličů. Přechod z voleb na los, který stál kdysi v Aténách u zrodu demokracie jako státního zřízení, by přineslo kromě jiných výhod i jednu zásadní věc: politické strany by naprosto ztratily svůj význam. Do losované sněmovny by jistě mohl kandidovat i člen politické strany, ovšem vzhledem k tomu, že výsledky náhodného výběru by v hrubých rysech odrážely poměr členů v populaci, stranický klub by tam nevytvořili ani zdaleka nejpočetnější strany bývalé Národní fronty.
Což je obrovská výhoda a bezpečnostní pojistka, protože nevím o žádné moderní diktatuře, která by byla nastolena bez použití politické strany. Od bolševiků přes národní socialisty, KSČ až po iráckou stranu Baas. Strany jsou nebezpečné a škodlivé i mimo tyto extrémní (ovšem na druhou stranu až příliš často se vyskytující) scénáře. Parlamentní strana je ideálním prostředím pro korupci.
Můžeme jít ještě dále, zavést elektronické občanky a odebrat parlamentu pravomoc přijímat zákony. Ve všelidovém hlasování může dnes snadno a levně rozhodovat přímo lid. Ten lid, o kterém všichni papaláši tvrdí, že v jejich strýčkovských demokraciích údajně vládne. Vláda či sněmovna připraví návrh zákona a lid pak schválí, odmítne nebo vrátí k přepracování. Mnoho zrůdných zákonů by tak nikdy nemohlo být nikdy přijato…
Ale já to beru, i přímá demokracie je brutální vláda většiny nad menšinou. A kromě toho víme dobře, jak je nejen u nás, ale i všude na světě, ta většina hloupoučká. Nedá se nic dělat, budeme to muset rozupustit úplně, ať žije anarchie. To slovo ovšem prosím pěkně neznamená nic hanlivého. Anarchie není žádný chaos. Anarchie je prostě společnost bez násilného přerozdělování.
Reálně je samozřejmě získat ústavní většinu prakticky nemožné. To i vojenský puč se jeví být výrazně snažší cestou. Na druhou stranu to Hitler nejdřív taky zkoušel pučem, ale uspěl až ve volbách. 1923: 16 mrtvých kamarádů a pětiletý trest. 1924: amnestie. 1925: obnova NSDAP. 1928: NSDAP ve volbách propadá: 2,8 % hlasů. 1929: začátek hosp. krize. 1930: NSDAP: 18,3 % hlasů. 1932: 37,4 %. 1933: 23.3. parlament přijal 441 hlasem proti 94 hlasům zmocňovací zákon, kterým svěřil na čtyři roky plnou moc do rukou kancléře Hitlera. 14. 7. téhož roku zákaz všech politických stran vyjma NSDAP, ještě téhož roku vznikají první německé koncentráky, mj. v Dachau…
Během jediného roku hospodářské krize se z bezvýznamné extrémistické strany stala druhá nejsilnější strana v zemi. Ekonomika politiku zásadně ovlivňuje. Dokud se nedopracujeme losu, choďte k volbám, má to smysl. A nechoďte jen k volbám, zajímejte se o to, co se děje s veřejnými financemi, zdaleka nejde jen o peníze, svoboda je neocenitlená věc. Ψ