Reklama
 
Blog | Pavel Sikora

Matouš bloguje

Můj milý blogísku, včera jsem zažil něco zvláštního. Už jsem ti vícekrát psal, že práce exekutora je v naší společnosti nedoceněná. Každý mizera začne vidět rudě, když najde na svých dveřích naše žluté nálepky. Neděláme přitom nic jiného, než že vymáháme právo a vracíme majetek těm, komu patří. Zrovna včera jsem řešil případ jednoho týpka, který odmítal zaplatit pokutu za přestupek. Prý že nemá auto. To tvrdí všichni. Městská policie ho ale měla podchyceného. Nevím přesně jak, vím jen, že původní částka 500 Kč mezitím narostla s příslušenstvím na sumičku téměř kulatou: 19.876,50 Kč. To je cifra pomalu magická, co říkáš blogísku?


Žalm 147

Je tak dobré Bohu našemu pět žalmy, rozkošná a líbezná je chvála.
Hospodin buduje Jeruzalém, shromažďuje rozehnané z Izraele,
uzdravuje ty, kdo jsou zkoušeni v srdci, jejich rány obvazuje.
On určuje počet hvězd, on každou vyvolává jménem.
Velký je nás Pán, je mocný, jeho myšlení obsáhnout nelze.
Hospodin se ujímá pokorných, svévolníky snižuje až k zemi.
Pějte Hospodinu píseň díků, zpívejte našemu Bohu žalmy při citaře,
tomu, který zahaluje nebe mračny, který připravuje zemi deště, který dává na horách růst trávě,
tomu, který zvířatům potravu dává, i krkavčím mláďatům, když křičí.
Netěší ho síla koně, nemá zalíbení v svalech muže.

   

 

Reklama

Hospodin má zalíbení v těch, kdo se ho bojí, v těch, kdo čekají na jeho milosrdenství.
Jeruzaléme, chval zpěvem Hospodina, chval, Sijóne, svého Boha!
On upevnil závory v tvých branách, požehnal tvým synům v tobě.
Na tvém území ti zjednal pokoj, bělí pšeničnou tě sytí.
Na zem vysílá svůj výrok, rychle běží jeho slovo.
dává sníh jak vlnu, sype jíní jako popel.
rozhazuje kroupy jako sousta chleba, kdo odolá jeho mrazu?
sešle slovo své a taje, káže vát větru a plynou vody.
Oznámil své slovo Jákobovi, nařízení svá a soudy Izraeli.
Tak žádnému z pronárodů neučinil, jeho soudy nepoznaly. Haleluja.

* * *

 

Co s ním? Měl fungl nový byt, prakticky nezařízený. Na čem ten člověk jenom spí? Aha, na nafukovací matraci. No to je teda síla. Co se dá dělat, dělám to nerad, ale není zbytí, budeme muset vydražit tu nemovitost. Zrovna jsem chtěl brknout Karlovi, aby si nenechal ujít tu soudní dražbu – obvykle se to prodá tak za třetinu tržní ceny, – musel jsem na chodbu, protože v bytě s okny do vnitrobloku byl mizerný signál. Nebral to. Sjel jsem do přízemí, auto stálo v pořádku na svém místě. Jel jsem zpátky do kanceláře. Na přechodu mi přímo pod kola vkročil chlápek. Jel jsem na zelenou, ani ne moc rychle, v těch místech to ani dost dobře nejde. Dupnul jsem na brzdu a stál jsem skoro na fleku. Ale chlápek stejně s nepříjemným zaduněním skončil kdesi pod koly a vzápětí se za mnou ozvalo kvílení brzd a prásk ho! Obstarožní felicie to do mě naprala zezadu. Kurva, kurva! Bušil jsem vztekle do volantu až zahoukal. To jsem ještě potřeboval, ještě tohle, jako bych neměl svých starostí dost!

Debil jeden, co tam lez?! Ještě teď svítila na přechodu pro chodce červená. Červená! Mrzáka zabiješ… Ne, vzpamatoval jsem se a vyskočil jsem z auta s čiperností pubertální veverky. Ten chlápek se už mezitím taky sbíral ze země. Chválabohu mu nic nebylo. Oprášil si prach z riflí, na pravém koleni je měl rozervané a tekla mu z toho krev. Chtěl jsem mu pěkně od plic vynadat, ale nějak mi ho přišlo líto, i když si to všechno zavinil sám – kam koukal? "Zavolám vám sanitku," nabídl jsem mu a šel jsem si do auta pro mobil. "Ne, to je v pohodě," odmítl tiše, ale rozhodně. Kolem se sbíhali zvědavci. Mistr smyku, který to do mě nabořil zezadu, se už taky vzpamatoval, vylezl ze své rachotiny a začal cosi vykřikovat na mou adresu. Rozumíš, blogísku, na mou adresu! Jako kdybych to napral já do něj a ne naopak. "No jen si zavolej policajty, ty blbe, kams čuměl? Jaká škoda, ty vole, ty na tom můžeš jedině vydělat, kreténe!" To jsem neviděl. Dál jsem ho už ignoroval a otočil jsem se zpátky na toho maníka, který se pokusil o sebevraždu na můj účet. On se na mě podíval takovým zvláštním pohledem a řekl jenom: "Pojď se mnou."

Nebudeš mi to, můj milý blogísku, věřit, já sám tomu pořád ještě nemůžu uvěřit, ale já se vážně sebral a z fleku jsem šel s tím týpkem s rozbitým kolenem. Prostě jsem šel pryč, nechal jsem tam své nabořené fáro i s klíčky v zapalování, povykujícího majitele nebrzdící feldy i shluk čumilů. Nevědel jsem vůbec proč vlastně, ale ohromně se mi ulevilo. Vtom mi zazvonil v kapse mobil. No jo, Karel! Ne, nic nebude, už nic dalšího. Vzal jsem tu věc a hodil jsem ji, ještě zvonící, do prvního koše, který byl u chodníku. Poraněný koleno mlčel, ale usmíval se. Co to vlastně dělám, napadlo mě? A co jsem to vlastně dělal doteď? Za pár týdnů jsme už seděli na druholigovém stadionu s pár stovkami podobných šílenců a Poraněný koleno mluvil s patra: "Blaze chudým v duchu, protože jim patří nebeské království. Blaze těm, kdo pláčou, protože oni budou potěšeni. Blaze tichým, protože oni zdědí zem. Blaze těm, kdo hladovějí a žízní po spravedlnosti, protože oni budou nasyceni. Blaze milosrdným, protože oni dojdou milosrdenství. Blaze těm, kdo mají čisté srdce, neboť oni spatří Boha…" mluvil ještě dlouho, začalo mrholit, ale mně nebyla zima, zježily se mi všechny chlupy na těle a už jsem nevnímal jednotlivá slová, vstupovalo do mě cosi obrovského a jasného a já byl šťastný jako ještě nikdy. Ψ

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.
Reklama