Reklama
 
Blog | Pavel Sikora

Medvídek

Podivné hodinky a jednoduchý šedý, snad bavlněný oděv. A pevné kožené boty, to byla veškerá výbava, kterou jsem z očistce dostal do svého paralelního světa. Vedle dyspleje hodinek byla dvě malá tlačítka ve tvaru šipek. Zkusil jsem jednu z nich zmáčknout: objevil se nápis TATO OPERACE NENÍ POVOLENA. Druhé tlačítko reagovalo stejně. Zablokovaný stroj času? Co teď? Byla mi pořád zima, lehnul jsem si na okraj skalnatého srázu a pozorval jsem tu neskutečnou krajinu lemovanou horskými ledovci, která nenesla jedinou stopu po lidské činnost. Kde to vlastně jsem? Brzy jsem to měl zjistit.

Jak to říkal ten anděl? Nikdo se zatím nedostal přes neolitickou revoluci. Jak by se taky mohli dostat dál, když si jimi něco zpestřilo svůj paralelní jídelníček. V čem se tohle liší od likvidace prvních křesťanů při hrách v cirku? Krajina kolem byla plná zvěře, bylo jí tu mnohem víc, než bych si byl přál, šel jsem si odskočit k nedalekým keřům a k smrti mě tam vyděsil obrovský los, naštěstí jsem překvapil i já jeho a on se rozhodl pro ústup. A to byl prosím čistý býlozřavec, jakkoliv jsem jsem si tváří v jeho tlamu uvědomil, jak snadno by mě doslova zadupal do země, kdyby se mu jen trochu chtělo. Vrátil jsem se notně rozechvěle na skalní bradlo, na němž jsem vstoupil do tohoto liduprázdného světa. Jácísi hlodavci si mě zvědavě prohlíželi ze svých nedalekých děr, ale mě zaujal hluk pod převisem. Opatrně jsem si lehl na okraj bradla a byl jsem moc rád, že jsem, kde právě jsem. Sledoval jsem se zatajeným dechem boj zubra nebo bizona se smečkou mohutných vlků. Canis dirus nebo Canis lupus? To bylo jedno, na můj vkus jich bylo každopádně příliš mnoho (osm) a byli každopádně příliš velicí.

Zubr (?) bojoval statečně, ale zatlačen ke skále neměl šanci, po necelých dvaceti minutách to měl za sebou a vlci se s chutí pustili do žraní. Tím celé představení ovšem ještě nekončilo, z lesa nějakých pár desítek metrů pod skálou, na které jsem ležel vyběhl medvěd. Ale jaký! Měl jsem sice zeshora trochu zkreslený pohled, ale to zvíře bylo neuvěřitelné, co to proboha je?! Šelma velikosti koně! Obrovské zvíře běží lehce a dost podivně, jak se říká tomu kroku… jo, mimochod, střídalo vždy současně obě nohy na jedné straně těla jako to dělají třeba velbloudi. Je to ekonomický, ale ne zvlášť rychlý způsob běhu. Krátký čenich a dlouhé nohy by ukazovaly spíš na kočkovitou šelmu. Ale kdepak kočka, tohle byl – arctodus! Pomalu přiklusal až téměř k ulovenému zvířeti. Vlci, patrně to byli přeci jen příslušníci mohutnějšího druhu Canis dirus, se semkli kolem své kořisti a až nahoru ke mně doléhalo jejich temné vrčení přerušované poryvy větru. Dnešní vlci by se o boj s tunovou obludou, která ve své, tedy vlastně i mé, jak jsem si musel nechtě připustit, představovala největšího suchozemského dravce vůbec, nejspíš ani nepokusili. Jeden z vlků ponikl rychlý výpad proti útočníkovi, ostatní ho jako na povel následovali. Arctodus byl ale rychlejší než čekali, jednoho z nich zasáhl svou obrovskou tlapou a zasažený vlk proletěl několik metrů vzduchem, narazil o skálu a zůstal nehybně ležel, zbytek smečky se dal na ústup a bez dalšího odporu se vytratili do hustého lesa, který obklopoval planinu pod skalním hřebenem.

Arctodus se pomalu vydal prozkoumat stav zasaženého vlka. Byl patrně mrtvý, arctodus ho popadl za hlavu a chtěl ho patrně odhodit stranou, ale škubnul příliš silně a odtrhnul vlčí hlavu od těla. Dál už se svou obětí nezabýval a pustil se do zubra. Teda do bizona, vlastně, když arctodus, tak určitě do bizona. Andělé z očistce mě tedy podle nějakého zvláště perverzního klíče vysadili v Severní Americe, euroasijský jeskynní medvěd byl proti téhlé obludě v podstatě neškodný domácí mazlíček, který se v létě stával téměř výlučným býložravcem a pokud ho lidé nechali na pokoji, ani si jich patrně moc nevšímal. I grizzly dožene koně s jezdem, ale arctodus dožene i sprintujícího koně bez jezdce. Mršinu prý ucítí na deset kilometrů. A potřebuje alespoň 16 kilo masa denně. Žere všechno, doslova všechno, včetně těch grizzlyů a jiných medvědů, když na to přijde řeč. Snad abych šel, pomyslel jsem si, už jsem toho viděl dost. Ale kam? Asi by nebylo od věci zkusit najít nějaké lidi, sám a beze zbraní jsem tady moc nízko na potravním řetězci. Někdy touhle dobou by měla probíhat migrace z Asie po pevninském mostu v budoucí Beringově úžině, jenže to všechno jsou jen teorie, tisíc let sem, tisíc let tam. A kdo ví, jak to vlastně všechno bylo. Pokud mám ale najít nějaké lidi, těžko se budou zabývat vysokohorskou turistikou, měl bych se vydat po proudu nějakého potoka a pokud možno se dostat až na mořské pobřeží, vědci z mého původního světa měli vesměs za to, že první lidská kolonizace probíhala právě pro tzv. pobřežních "dálnicích". Takže vzhůru dolů! Počkat, ještě bych se měl zorientovat podle světových stran, určitě bych se měl vydat směrem na západ, po východním pobřeží do Ameriky nikdo nepřišel.

Reklama

Rád bych se vydal na opačnou stranu pohoří než se nacházel arctodus se svou ukradenou horou hovězího, ale mé hodinky (snad aspoň ukazovaly místní čas??) v kombinaci se Sluncem byly neúprosné, západ byl stejným směrem. Vydal jsem se k nedalekéhomu sedlu a v duchu jsem se modlil, abych se pokud možno vyhnul všem šelmám, které se po okolí potulují. Svahy pohoří pokrývala ve vyšších polohách kamenitá suť tu a tam řídce porostlá mladými jehličnany, podle všeho tady ještě před pár lety byl horský ledovec. Konečně sedlo, západním směrem nevidím nic než hustné mraky. Vydávám se kamenitou úžlabinou a proti své vůli strhávám hlučné kamenopády. Po pár set metrech už je to lepší, sleduji tok rychle mohutnějícího horského potoka, který se v nekonečných kaskádách dere do údolí, které se postupně rozestupuje a přechází v lesostep. Pomalu se začíná stmívat, obloha se zatahuje a začíná drobně pršet, je tu zima jak v psinci, nedokážu potlačit drkotání zubů. Teď už se chvěji po celém těle, ale se zimou to vůbec nesouvisí. Pár set metrů předem mnou nějaké veliké zvíře schází k potoku. To je konec! Arctodus!! Sakra, sakra, sakra! Snad o mě neví. Jsou medvědi tak slepí, že mě nevidí? Myšlenku na útěk každopádně zavrhuji. Snad se nažral a… To, co vypadá ze všeho nejvíc jako strašlivě přerostlá kočka, pije. Zaujímám pozici mrtvého brouka či spíše solného sloupu. Neměl bych si spíš dřepnout?

V tom mi zrádně zavane vítr do zad. Dopr…! Je to v háji, arctodus zvednul hlavu a zavětřil. Asi fakt moc dobře nevidí. Citím jak mi po zádech tečou čůrky studeného potu. Zvíře patrně ucítilo stopu mého pachu, protože se postavilo na zadní. I přes svůj poměrně krátký trup se tyčil do výše, která jistě přesahovala 3,5 metrů. Skutečnost, kterou jsem právě zažíval, přesahoval všechny moje dosavadní představy. Už mě cítí, už mě vidí, už jde ke mě. Nespěchá. Jistě si narval břicho několika desítkami kil masa. Možná má špatné zkušenosti s lidmi. Nevypadá, že jde lovit. Jde zabíjet. Vítr se otočil a teď citím pro změnu jeho pach já. Smrdí strašně, ale vypadá ještě mnohem hůř. Ježí se mi chlupy po celém těle, ježí se mi i vlasy. Tělem jako by mi procházel elektrický proud. Jde tak pomalu a tak neúprosně. Dvacet metrů. Deset. "Vypadní!" řvu ze všech sil. "VÝPÁDNÍÍÍ!!!" Acrctodus se neleká. Ale zastavuje se. Elektrizuje mi celé tělo. "Vypadni!" Obrovská šelma si olizuje pysky, ještě chvíli váhá a pak – odchází. Ani nevěřím tomu, co vidím. Odchází. Proč? Neříkal ten poslední anděl v očistci, že něco o moci archanděla? Ale co je to? Blábol, říká mi můj "zdravý selský rozum", zatímco obrovský medvěd pomalu mizí za nedalekým obzorem údolí. Ani teď ještě nevěříš ani síle slova? hrozí se jiný hlas v mé hlavě. Šahám si na krk. Je tam, nedopadl jsem jako ten vrk. Jestli mě něco zabije, bude to moje nevíra.

Je už skoro tma, jako šílený pokračuji dál po proudu potoka, který se už mezitím mění spíš na horskou říčku. Díky vodě neslyším většinu zvuků okolní divočiny a okolní divočina neslyší mě. Uf. V tom cosi zašustí v houšít nade mnou. V zápětí dostávám přesně hozeným kamenem do spánku. Mám snad rozraženou lebku, v hlavě mi dílem vědomě a dílem mimovolně se sunu k zemi. "Hej, já jsem člověk!" řvu nahoru, abych nemusel řvát bolestí. Házet kamenem přece dovedou jen lidé? Po pravé skráni mi stéká krev. Sakra. Ale než stačím udělat cokoliv dalšího, míhá se šerem nejasná postava a dostávám druhou ránu do hlavy, po které ztrácím vědomí. Probírám se v jakési chatrči, v jejím středu hoří oheň, jehož kouř mě štípe do očí. Kolem ohně sedí podivné postavy – jsou to vůbec lidé? Do rukou a nohou mě řežou kožené řemeny, kterými jsem spoután do dosti nepohodlné pozice. Mí přemožitelé mluví opravdu prapovidnou řečí. Řeč Křováků i se všemi svými mlasky a hvizdy představuje proti ní vlastně jakési nářečí češtiny. Ale zároveň si uvědomuji, že jim rozumím. "To není člověk, je to awa, sníme ho!" pronáší rozhořčeně mladý muž. Muž? Samec? To je fuk, podstatné je, že tlupa patrně řeší, co se mnou. Zrovna přátelského přijetí se mi jako archanděli nedostalo, ale nikdo si neumí představit, oč jsem radši s nimi než s medvědy. I když to zatím vypadá, že mě taky považují především za užitečnou masu bílkovin. "Ne, Vlku," promluvil stařešina, "zdál se mi sen…" -"Máme hlad, nestojíme ti o tvé sny!" skočil mu Vlk vztekle do řeči. Chtěl pokračovat, ale z venku se ozvalo praskání a zoufalý křik. "Džhnch! Veliký medvěd!" volal kdosi zoufale. Všichni přítomní včetně žen popadli své zbraně a hořící klacky z ohniště a vyřítili se do tmy na pomoc svým napadeným druhům.

K mému překvapení zůstal v prázdné chyší stařešina, jemuž říkali Orel. Vmžiku byl u mě a rozvázal mi řezající pouta. "Vím, že jsi posel Zářícího, pomoz nám prosím." A kdo je zase ten Zářící? Vyběhl jsem do tmy a zařval jsem vší silou na arctoda, hezky česky, když to tak fungovalo prve: "Vypadni!" Tunový netvor zlomil ještě pár posledních oštěpů a zmizel ve tmě. Tím byla moje nadpřirozenost prokázána. Drobnou komplikaci jsem viděl v tom, že "mí" lidé byli podle všeho neandrtálci, kteří tady podle slovutné antropologie neměli co dělat. Ještě nikdy jsem nespal tak tvrdě, sny se mi naštěstí žádné nezdály. Medvídek už se do rána neukázal. Ψ