Reklama
 
Blog | Pavel Sikora

Naše bývalé děti

Je to už deset let a jeden měsíc. Celou sobotu jsme ještě strávili na koperském městském koupališti mezi těmi úžasnými výstražnými cedulkami, které nabádaly: dorasli, čuvajte za svoje otroke! Až když slunce začalo rudnouc zapadat za zdánlivě nekonečnou hladinou Jadranu, odebrali jsme se ještě mokří ze sprch k autu a vyrazili k tušené alpské hradbě, od nepaměti dělící prosluněné Středomoří od podstatně drsnějšího středu Evropy. Usínaje za volantem jsem se v rakouských tunelích zařekl, že už nikdy nepojedeme k moři autem. Vyčerpanější než před odjezdem na dovolenou jsme v neděli ráno konečně zastavili na našem sídlišti. Okolní svět běžel jako divný film. Ještě jsme ani nevyložili své mořské saky a paky, když nás zaměřila jedna z agilních sousedek. „Slyšeli jste to? Bradáčovi se zabili! To je co?! Je to u nás ve vchodě na nástěnce." Eee? Jsme unavení jak koťata, ale ne opilí, co je to za hovadinu? Co to zas jedna paní povídala?! Bradáčovi, naši nejlepší kamarádi?

Forgiven
You know how us Catholic girls can be
We make up for so much time a little too late
I never forgot it, confusing as it was
No fun with no guilt feelings
The sinners, the saviors, the loverless priests
I'll see you next Sunday

Chorus:
We all had our reasons to be there
We all had a thing or two to learn
We all needed something to cling to
So we did

I sang Alleluia in the choir
I confessed my darkest deeds to an envious man
My brothers they never went blind for what they did
But I may as well have
In the name of the Father, the Skeptic and the Son
I had one more stupid question

Reklama

Repeat chorus

What I learned I rejected but I believe again
I will suffer the consequence of this inquisition
If I jump in this fountain, will I be forgiven?

Repeat chorus

We all had delusions in our head
We all had our minds made up for us
We had to believe in something
So we did.
(Alanis Morissette, Jagged Little Pill)

Ještě týž den se u Turků vidíme s tehdy devítiletou Majolenkou. „Ahoj! Slyšeli jste to? Naši se zabili!" V duchu jsem lapal po dechu, znělo to skoro jako ten výstřežek z Blesku, který kdosi aktivně přišpendlil na jinak nepoužívanou nástěnku na okopané a zaplivané panelákové chodbě. Při sjíždění řeky se utopili rodiče tří dětí, jedno z dětí je v kritickém stavu v Motolské nemocnici. A další nechutné detaily, snad i fotografie. Taky jí to ještě chudince nedochází. Vzpomínám na minulou sobotu, kdy jsem se s manželkou strašně pohádal, protože při pohledu na provazce vody pevně visící z neproniknutelných mraků a teploměr, jehož rtuť zatvrzele odmítala vyšplhat nad nečervencových 12 stupňů, prohlásila, že na žádnou vodu nepojede. Vynutil jsem si aspoň první den, stále s přestávkami pršelo, zařadil jsem se do mokré skupiny, která vyrazila s fungl novými kánoemi z půjčovny na Sázavu, zatímco mastňáci převáželi věci auty. Nové žluté kanoe jsou prý nepotopitelné, nadšení všech, z nichž většina nikdy na vodě nebyla, neznalo mezí. Sjíždění řeky má něco do sebe. Hukotem se hlásí první jez, jak je na českých řekách zvykem, v celkem dezolátním stavu. Byl jsem jediný, kdo ho odmítl sjet, Alena, v té době máma tří malých kluků, ergo obvykle bohyně opatrnosti, se na mě šeredně mračila, když jsem ji ujistil, že něco takové já sjíždět nebudu, tím spíš, že je hodně vody. Tak jsme se jako jediní vláčeli u všech jezů s těžkou lodí po břehu, většinou se nedalo ani koníčkovat.

K večeru jsme se rozloučili a další den jsme odjeli na jih. To už byli Honza se Zuzkou po smrti. Nikdo dodnes neví, proč nesjeli jez u Českého Šternberka propustí jako lodě před nimi. Já si to vysvětluji tak, že po další deštivé noci vypadala pro člověka, který to nikdy nezažil, ve skutečnosti celkem bezpečná propusť hodně divoce. Každopádně bylo tolik vody, že to bez problému sjeli i přímo po jezu, problém byl v tom, že protiproud, který je dole tlačil do kotle pod jezem, byl nad lidské síly. Po několika nekonečných minutách vyplavala ona nešťastná «nepotopitelná» kánoe, až po půlhodině vyplulo bezvládné tělo tehdy šestiletého Lukáše, který seděl na kánoji mezi rodiči, s rozbitou helmou na hlavě. Měl velké štěstí ve velkém neštěstí, díky tomu, že byla toho dne tak strašlivá zima, přečkal bez vážnějšího poškození mozku neuvěřitelně dlouhou klinickou smrt. Vrtulník ho odvezl přímo na operaci do Motola, protože měl poraněnou hlavu a vnitřní krvácení do mozku.

V našem bytě se sešla porada malého křesťanského společenství, k němuž jsme patřili. Všichni měli alibi v podobě vlastních dětí a/nebo jiných důvodů, proč se o sirotky nemůžou postarat. V úvahu ještě připadal Zuzčin bratr, tedy strýc dětí, ten to ale otevřeně odmítl, byl ochoten si k sobě vzít jedině Majolenku, která nebyl postižená. Jediní, kdo byl ochoten se starat o všechny tři děti, byli Zuzčini rodiče, oba ovšem už v pokročilém věku a oba po infarktu. Což byl nesmysl, i kdyby nebylo dalších komplikací, oba kluci, Lukáš i tehdy čtyřletý Dominik, který se právě vrátil od babičky z Moravy, byli navíc po dětské mozkové obrně a i my jsme věděli, že to mj. obnášelo tak dvě návštěvy doktorů v Praze týdně a cvičení Vojtovy metody a hipoterapii a plavání v kolínském bazéně a lázně a… Byl to víc než plný úvazek i i pro Zuzku, prarodiče by to prostě fyzicky nepřežili a nebylo ani reálné si myslet, že by s něčím takovým souhlasila sociálka a soud. Věděli jsme předem, že je nikdo nebude chtít a byli jsme předem rozhodnuti. Poté, co jsme vyslechli různá kreativní řešení typu sirotků coby rotujících kedlubnů po všech rodinách farnosti a jiné utopie, jsme šli s barvou ven. Bylo slyšet, jak přítomným padají srdcové kameny. Kluci nepůjdou do ústavu (a nás pominulo).

Manželka podává ze dne na den výpověď, stejně nikdo nechápal, co že to dělá FX&MM broker. Další sobotu vyklízíme naši ložnici a stěhujeme do ní dětem jejich pokojíček, Bradáčovi bydleli v totožném bytě ve stejném domě, jen ob vchod od nás. Je to krušné, čtyřletý Domča, dosud ještě občas vožený v kočárku, počítá sice do sta (!), ale odmítá chodit, první krátký pokus o procházku končí obrovským řevem a záchvatem zuřivosti. Jedeme se podívat za Lukáškem do Motola, je to neuvěřitelné, ale kromě toho, že mu krevní sraženina v mozku rozhodila funkci slinivky, nemá žádné následky půlhodinové klinické smrti. V neděli si jdeme si lehnout až někdy o půlnoci, zítra mě čeká v práci perný den. Asi o půl jedné je u nás v nové pidiložnici Majolenka a usedavě pláče. Nejprve si myslím, že měla nějaký ošklivý sen, ale pak si všímám, že má nějak divně zkroucenou ruku. Vymínila si, že bude spát v Lukáškově horní posteli, ale lehla si tam opačně, tj. hlavou k žebříku a když sebou ve spánku mlela, spadla ve spánku na zem a zlomila si… obě kosti na předlotí. Ještě, že se jí nestalo nic horšího. Honem něco na sebe a na pohotovost. První trapas, «to jste otec, když ani neznáte rodné číslo dítěte?!» No, jsem a nejsem. Paní sestřička z rentgenu naštěstí Majolenku zná, na malém městě se všichni znají. Čekáme na sanitku, druhé naše dítě pojede do Motola. Majolenka vyvádí a nechce si nechat dát kapačku. Cestou už jí ale celkem otrne a zajímá se, kudy jedeme a jak rychle. Sanitka sebou strašně tříská na výmolech. Po předání Majolenky v Motole se vracím se saniťákem, domů se dostanu před pátou, to už ani nestojí za to jít spát.

Pracujeme na legalizaci pobytu dětí u nás. Autory obsáhlého dotazníku zajímá řada detailů našeho (nejen) sexuálního života, otázky jsou přitom kladeny tak průhledně, že případný každý jen malinko inteligentní sadistický pedofil by bez problémů zvládl odpovědět tak, že by vyšel z testu jako vítěz. Zdravotní a psychický stav dětí překvapivě nikdo neřeší. Nejrůznější chytří psychologové nás upozorňují, že děti nás teď nejspíš budou celé dlouhé měsíce drsně testovat, jestli to s nimi myslíme vážně. Bereme na vědomí, děje se. Pomočování, pokakávání, zní to až neuvěřitelně, ale když malého Domču naštveme, umí se i zcela řízeně pozvracet, strašné záchvaty zuřivosti. Je dost náročné udržet byt a jeho malé obyvatele v jakés takés čistotě. Koncem srpna se vrací z Motola Lukášek, kromě vyholeného místa kolem tinkturové skrvny na temeni ani není poznat, co se mu v červenci stalo. Má jen dietu a musí chodit na kontroly. Současně rozjíždí manželka celý doktorský cirkus s kluky. Oční, ortopedie, neurologie, psychologie… Podnikáme zoufalý pokus o zápis Lukáška do školy. V prázdném bytě po Honzovi a Zuzce – co mělo jen trochu nějakou cenu, rozebrali si -jaksi mimo dědické řízení- příbuzní pode známého pravidla, čím bohatší, tím lačnější, nacházím při zalévání kytek různé dokumenty. Např. «zcela čerstvou» červnovou zprávu od dětského psychologa, který prohlásil, že Lukášek, dosud všemi považovaný za nevzdělavatelného, by mohl začít chodit do školy. Městské školy ho odmítají jako problémové dítě, navíc teď bude nastupovat syn pana ředitele, takže co s takovým… Vyjednáváme to ve vesnické jednotřídce v nedalekých Tismicích, tam jsou rádi za každé dítě, Lukášek bude tuším devatým žákem a malé obci ušetří desítky tisíc korun ročně, které by jinak museli doplácet z místního rozpočtu za další podlimitní místo.

Manželce začíná zničující koloběh: ráno vypravit děti do školy, Majolenka dostává svačinu a jde sama do Brodu, Lukáška a Domču naložit do auta a nejdřív do brodské školky, přestát případnou Domčovu scénu a honem do Tismic do malotřídky. Rychle nakoupit a připravit oběd, vyzvednout postupně oba kluky, Lukášek nemůže sám jezdit autobusem, to by nedopadlo dobře. Nakrmit děti a jede se: do kroužku nebo plavat, nebo na koně, nebo pro něco do Prahy. A doma hezky cvičit Vojtovu metodu, kluci to nenávidí, je to vyřvané. A sociálka, jak to, že děti nemají dívčí a chlapecký pokoj?! A prarodiče, nezapomínat na prarodiče. Proč jsou ty děti na zabití vždycky, když se vrátí z Moravy?! Hradecká babička je v pohodě. Lukáš se ve škole chová strašně, ignoruje učitelku, tyranizuje holčičku, která s ním sedí v lavici, ú-u. Dominiku! pročs to zase všechno vyzvracel?! Chodím si do práce odpočinout a děsím se, co mě zase bude čekat večer doma. Zkoušíme první poslední, takhle se žít nedá. Půl roku už je dávno pryč a vyměšovací teror nijak nepolevuje. Zkoušíme první poslední, nic nepomáhá. Manželka je tři měsíce se všemi dětmi v Mariánských Lázních. Z pozůstalosti se dočítám, že se Zuzka, ano Zuzka Bradáčová, ta křesťanka tělem i duší, pokusila v afektu zabít sebe i Lukáška. Teď už jí celkem rozumím, kdo to nezažil, nemůže soudit. A to jsem ještě nezažili to co oni, když museli sledovat, jak se jejich miminko, které už se dávno mělo změnit na čiperné batolátko, tak přezoufale odmítalo byť jen překulit z boku na bok. Manželka si myslí, že Bradáčovi spáchali sebevraždu, já tvrdím, že je to nesmysl. Ale je mi smutno, když tak sedím u malého Dominika, který právě usnul a seshora cosi kape, to cosi je moč – Lukáš! Má velmi vyspělé metody, pomalu každé druhé ráno počůrá – polštář. To se nedá, to je fakt o zdraví, dostane na noc plínu.

Naše čtyřmístné twingo není dobré na přepravu tří dětí, kupujeme na leasing větší auto, v srpnu 98 pronajímáme v Čerčanech dům s velkou zahradou, děti konečně mají dívčí a chlapecký pokoj. Kotě, štěně. S hrůzou sleduji, že máme trvale větší měsíční výdaje, než kolik činí moje výplata po zdanění. Postupně spotřebováváme peníze, které nám zbyly po prodeji brodského bytu a uhrazení dluhu. Doufáme, že zabere aspoň příroda. Kdepak. Matematicky a jinak «technicky» jsou kluci geinální, ale sociálně pod bodem mrazu, nemůžu se zbavit dojmu, že jsme pro ně prostě jen jakési «okolí» a že snad ani jejich vlastní rodiče na tom nebyli jinak, jejich vzorce chování se po smrti rodičů nijak nezměnily. Od podzimu 98 jezdí kluci ambulantně na dětskou psychiatrii, ale odmítají spolupracovat. Po dalším půl roce marné snahy, doporučuje ošetřující psychiatrička hospitalizaci na dětské psychiatrii. Mezitím nás vyšetřuje policie, anonymní dobrák nás udal, že údajně týráme děti. V pondělí 11. ledna 98 veze manželka kluky do Krče na dětskou psychiatrii. Když přijedeme s Majolenkou v pátek na první návštěvu, přivádějí je k nám, berou si od nás věci, které jsme jim přivezli, ale chovají se tak netečně a po chvíli beze slova odcházejí. Lukáš už nepřišel, Domča ano. Dobrá, my jsme mohli být v jejich očích zlí cizí lidé, kteří je připravili o rodiče, ale Majolenka? Majolenka pláče, tohle nečekala.

Už víme, co je to být občanem druhé kategorie, všichni ti, kdo se o děti sami odmítli starat, teď hážou pomyslným kamením. Bolí to, víc než skutečnými šutry. Jsme vyvrhelové, na něž řvou a kterými opovrhují i vlastní rodiče. Vy jste je dali na psyšku. Vážně? My jsme se řídili doporučením lékařky, to se to někomu soudí, když nemá z bytu hnojiště a ruce rozežrané od nekonečného praní po… oblečení, povlečení, matrací, koberců… Po třech měsících jsou kluci zpátky doma, v Krči prohlašují, že už jsou úplně v pohodě. Pěkná lež, je to daleko horší než předtím. V dubnu jsou tam zpátky, nyní už jen přes týden, v pátek si pro ně jezdíme a víkendy, prázdniny a svátky tráví doma. Patrně nedopatřením je tam najdeme v pročůraných kalhotech, ani sedí u počítačové hry. Úžasná terapie pro děti, které se do značné míry chovají jako autistické. Až na náš výslovný požadavek je personál převleče. Hlavně u Lukáše to už už začíná vypadat nadějně a začíná se chovat přátelsky – 31. května 99 doráží z Benešova soudní vykonavatel s ještě horkým předběžným opatřením okresního soudu a oba kluci končí v diagnostickém ústavu v Dobřichovicích. Marně namítáme, co chtějí diagnostikovat po několikaměsíční hospitalizaci na dětské psychiatrii. Následuje dětský domov v Nymburku, kam s Majolenkou pravidelně jezdíme. Proč je to tak nesmyslné? V červenci letí Majolenka poprvé letadlem, my jsme sice letadlem už letěli, ale u moře jsme byli naposledy přede dvěma lety ve Slovinsku. 1. září jde Majolenka poprvé do primy na soukromé gymnázium v Říčanech. 21. září první jednání benešovského soudu o dětech. Zase jeden soud. A další, pokoušíme se Majolenku adoptovat. 23. října kupujeme Majolence nový pracovní stůl. Bohužel zcela ignoruje naše varování, že gymnázium je výběrová škola, že na to nemůže kašlat takovým způsobem, jak dosud… Ignoruje to dál, a k jejímu upřímnému překvapení ji bereme zpět na čerčanskou základku. Paní ředitelka říčanského gymnázia na nás obratem volá sociálku. Ani nás to už nepřekvapuje. Vzdáváme to, na jaře 2000 jde Majolenka ke svému strýci na Moravu, který současně, coby majetkový opatrovník dětí, odmítá převzít většinu jejich majetku. Co se dá, rozdáme potřebným. Zůstáváme sami ve velkém prázdném domě s velkým autem, nic z toho už nepotřebujeme. Zničeni psychicky, fyzicky i finančně.

Po třech letech přichází žaloba ze strany moravského strýce dětí, toho strýce, který si je odmítl vzít k sobě. Samozřejmě těsně před promlčením a samozřejmě bez jakéhokoliv pokusu o smír, ba mimosoudní požadavek o vyrovnání. Celá anabáze nás sice stála něco kolem milionu korun, nervy a ponížení nepočítaje a o manželčině ušlé mzdě ani nemluvě, ale přesto jsme prý ukradli sirotkům těžké statisíce. Ještě dobře, že tak, říká manželka, taky by si mohli vymyslet, žes Majolenku sexuálně zneužíval. Brr, nechtěl bych být v kůži Kulínského. Soud se táhne, odvoláváme se k Městkému soudu v Praze, manželka leží v rizikovém těhotenství, prakticky celé dny tráví na gauči, několikrát musí do nemocnice, na hlídání cácorek přes den si musíme najímat au pair. Z nařízeného jednání se omluví přikládajíc lékařskou zprávu o svém stavu. Soud, jehož senát tvoří tři dámy s ruskými křestními jmény, přesto jedná a potvrzuje rozsudek obvodního soudu v plném rozsahu. V souvislosti se sadistickými vrahy typu s. Grebeníčka st., kteří prostě soudy beztrestně ingorují, mi to přijde jako špatný vtip. Samozřejmě plus tučné správní poplatky navíc. Dovolání nemá odkladný účinek. Zaplať cca 300,000 Kč do tří dnů. Jakých? Kalendářních, pracovních? Kde je mám vzít? Na jaký účet? Ještě, že je tu Česká pošta a její (pekelně drahé) poukázky na adresu.

Mělo to smysl? Ale ano, tuhle jsem někde narazil na to, že Lukáš studuje na gymnáziu pro zrakově postižené, na to, že byl do svých šesti let považován odborníky za nevzdělavatelného, to je slušný výsledek. Možná z něj jednou bude slavný matematik nebo astronom. Nebo básník, co já vím? Prý teď recituje. Oba s Dominikem nakonec údajně skončili v nějaké jiné rodině. Když k nám přišli, sotva chodili do schodů, když od nás odešli, uměli jezdit na kole, na bruslích ba i trochu lyžovat. Možná na nás vzpomají ve zlém. Ale smysl to mělo, v ústavu by z obou udělali kryply. O Magdaléně nemáme zprávy, snad se dostala bez následků ze svého pubertálního trojčení, snad se vídá s bráchama a snad už jí neignorují. Jen do nich nemuseli příbuzní při každé návštěvě hučet, že nejsme jejich žádní jejich rodiče a že nás mají nenávidět, mimochodem se jednalo o «dobrou katolickou rodinu» (zdroj: Magdaléna v r. 2000, všem tomu nasvědčovalo a proč by si ostatně vymýšela?). A jestli bychom do toho šli znovu? Ne, znovu ne, to je asi jediné rozhodnutí v mé dosavadním životě, které bych zpětně změnil. Znovu bych už to nemusel přežít. Co já, manželka by to znovu už nepřežila. Ale je to tak podivuhodně zařízeno, že člověk nikdy neví, co ho čeká, možná zase vlezeme do jiné mission impossible…

A kromě pocitu, že všechen ten děs běs snad byl nakonec k něčemu dobrý, to byla i velká škola života. Dost to bolelo, ale dnes už si čteme v lidských duších téměř tak dobře jako naši psi. Ψ

(jména a příjmení byla, s výjimkou autora, změněna, fotografie jsou ilustrační, příběh je skutečný)

 

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.
Reklama