Reklama
 
Blog | Pavel Sikora

Něco o štěstí

Toho večera jsem uvažoval o tom, zda je možné, aby bylo elektromagnetické záření produkované mobilem člověku nebezpečné. Pokud bez úhony přečkám sluneční svit, elektromagnetické záření daleko intenzivnější a vesměs na daleko vyšších kmitočtech, tedy energiích, proč by mi měla škodit ta malá věcička, která není ani infračervená, ale jen a jen radiová? Tolik říkala moje porce logiky a fyziky. Telefon jsem ale nakonec nechal v šatně, rakovina je svinstvo logika nelogika.

Bylo listopadové úterní ráno a barvené hietzingské zahrady budily spáče ptačím zpěvem. Vstal jsem, šel jsem se umýt, oholit, nasnídal jsem se a vypravil do práce. Až v šatně na opačném konci našeho bytu se mi zas dostala do ruky moje služební a tehdy jediná nokia. Vybitá. Hm, rutinně ji zapínám a ona nabíhá vyškrabujíc poslední zbytky energie z baterky. Sedm ztracených volání?! Kdo mě tak urputně sháněl? Jana! V zápětí se vzpamatoval i operátor Max a dorazila esemesa. Přečetl jsem si ji a než jsem mohl kamkoliv zavolat, milá Nokia se opět vypnula, tentokrát už definitivně.

010608 14:06:54 CIAO,MAMA SE DOBRE,VENKU KONECNE VYKOUKLO SLUNICKO:-))DELALA JSEM SI TEST; PROBLÉM JE V TOM,ZE TAM NEBYL NAVOD,TAK SE TAM OBJEVILA RUZOVA BARVA,ALE NEVIM,CO TO ZN

010608 14:12:20 ZNAMENA,TAK UVIDIME AZ ZITRA DOPOLEDNE..DRZPALCE!!!MOC TE MILUJU A TESIM SE NA TEBE:-))

Reklama

010608 17:39:31 MILACKU,KUP PROSIM CESTOU DOMU NECO K JIDLU,JA NEJSEM SCHOPNA VYJIT ANI PRED DUM. TVOJE ZIZALA.

010609 09:26:05 JSEM TEHOTNA.TVOJE ZIZALA

Cože?! Janu vezou do Brna? Hm, jsem nabušený z literatury a chytrý skoro jako dva gynekologové v jednom. Takový porod prvorodičky, to máme bratru patnáct hodin čas, OK, stavím se ještě v práci a provedu ve svém týmu nezbytné "ty jdi se a ty jdi tam" a pak se spokojeně odeberu do porodnice a na zaslouženou rodičovskou dovolenou. Nejdu tedy na metro, pojedu autem. Ranní Vídeň je očima motoristy jedna velká zácpa, děs a běs. Metrem mi to trvá ze dveří do dveří půl hodiny, autem jsem to zatím jel jenom jednou, když jsme přímo z práce jeli do Východních Tyrol, a trvalo to skoro trojnásobek. Konečně jsem u Městského parku a zaplouvám do podzemích garáží pod budovou RZB. Christa je velmi pobavena mou roztržitostí, která vrcholí tím, že nejsem schopen najít parkovací kartu, bez které by mě výjezd z garáží stál tisíc šilinků. Po všem hledání ji nacházím položenou na střeše našeho Scénika.

011112 14:01:04 CIAO MILACKU!MOC TE MILUJU A JE NAS CIM DAL VIC KDO TE MAME RADI.BRICHO SE MI VLNI JAK CHOBOTNICE:-)TAK JSME UZNANE VE 32.T.PROSIM MAM ZAPLAC.ZDRAVOT.POJ?JAJINA

011112 16:08:10 V NEW YORKU SPADLO PRED 45MIN ZASE LETADLO-DO OBYTNE ZONY,ACHJO!PSAT MI URCITE MUZES,ADR:OKR.NEM.,DR.JANSKEHO,ODD.330PSC NAJDES DOMA V KNIZECCE DOLE V KOMODE.

011112 16:13:21 TADY JE TAKY TMA.MAM ZAVAZANEJ KRK A KLOKTAM-ASI SE MI PRESUSILA SLIZNICE.AT TI DOMA ZWYRATA POMAHAJI A PRIPRAVUJI JIDLO-HLAVNE VITAMINY.JA SE NALEJVAM DZUSEM:-)

Cesta dopolední Vídní na sever je nekonečná. Dál a dál tou silnicí, která ještě ani po x letech nevzala na vědomí, že tam za Dyjí už zas nežijí lvi. Rozjet, předjet jedno dvě auta a zas brzdit na padesát, protože cizí značka chrání jen před vídeňskými automaty, ne před vesnickou žandarnérií, která měří a pokutuje osobně. Nekonečná kolona na Mikulov. Konečně jsem za hranicí, musím na záchod. Volá mi Hanina, že berušky už jsou na světě. Zrada! Za tři hodiny?! Nic, jedu dál ve změněném stavu vědomí. Všichni se plazí, příště si určitě koupíme auto se silnějším motorem. Hledám v Brně Obilní trh. Jedna hodina. Jsem tady, dokonce jsem i zaparkoval. Ale ouha! Vždyť nemám kytku a kolem kde nic, tu nic! Vyrážím místní tramvají číslo 4 do centra. Nikdy mě nenapadlo, jak obtížné bude sehnat v centru moravské metropole 13 hezkých růží. Konečně jsem nakoupil a vracím zpět na Obilní trh. Pronikám celou institucí přímo na novorozeneckou JIP , kde nalézám Janu v depresi. Ano, jsou malinké, ale zdravé a dýchají samy. Hi-tech inkubátory darovala Švýcarská konfederace. Žádné opíjení se nekoná (proč to ti lidé vlastně dělají?), jedu zařizovat papíry do Prahy.

011220 16:54:47 CAIO,KDO BY KAPRA ZABILO?DOMU JDEME V SO PO O.MUZETE TREBA PRIJET DRIVE A NAKOUPIT V TESCU.MILUJU TE:-)VAHY:2,38 A 2,24kg.TVOJE J&R&R DARKY MAM AZ NA TU MISU.

Babička Stáňa dorazila už před týdnem, ale kvůli Rebinčině nemoci se odjezd z Obilního trhu oddálil o týden. Je sobota dopoledne, na dolnorakousko-jihomoravské poměry je všude nebývale tlusto sněhu a dál se sype. Jedeme pro cácorky, kterým jsme v té době ještě vesměs všichni říkali berušky. Babička si vždy pochvalovala, jak oni si jezdí starou škodovkou v klidu padesát a nic je nehoní. Teď má ale pocit, že přijedeme pozdě, motor není slyšet tak dobře jako v Š 105 a novopečená dvojnásobná babička stále naléhá, abych zrychlil. Na silnici je přes deset centimetrů čerstvého sněhu, jedeme sto třicet, víc fyzika neumožňuje, nerad bych se cestou do porodnice zabil. Babička je velmi nespokojená a dává mi to najevo. Nákup v Tesku ji opravdu vytáčí do běla. V porodnici jsme ale včas a ještě dlouho čekáme, než vyrazíme s dvěma zachumlanými uzlíčky domů na jih do Wattmanngasse, kde už čeká stromeček a jejich první vánoce.

020121 15:46:16 CIAO!:-)DOMLUV SI PROSIM VOLNO NA PATEK NEBO PONDELI,BUDEME MUSET S BERUSKAMA NA ULTRAZVUK ZALUDKU-HLAVNE REBEKA OSKLIVE BLINKA I NOSEM,MUSIME ZPROVOZNITAUTO.J

Dnes mi přišla do úplně jiné nokie (za šest let se leccos změnilo) "schůzka". 13:00-18:00 Zápis do školy, Poříčany. Do toho ta půlmiliarda eur, oči jedné z největších evropských finančních institucí jsou upřeny do Prahy, kde jsme si to vyvzdorovali. Kdepak lucemburské fondy, my to zhodnotíme lépe, hrabu se na Bloombergu, který je pro jedince, který pil finanční mléko (s whisky) na reuterovských terminálech hódně nestravitelný, porovnávám výkony jednotlivých investičních alternativ, ta naše je jednoznačně lepší. Na z mé strany poněkud nervosním obědu s kolegy s bývalé práce konstatuji, že opustím-li půlmiliardu, jsem mrtvola v práci a nepomůže mi ani svěcená voda. Nedostavím-li se naopak k zápisu, jsem tuhej jako nikdo druhej v rodině. Ovšem pokud vyletíš z práce, neuživíš rodinu a rodinné smrti se stejně nevyhneš, konstatuje neironicky Lukáš. Má pravdu, přesto před čtvrtou zvedám kotvy (neslýchané) a ženu se k autu (o tom zas někdy příště). Konečně jsem se promotal Jižní kličkovanou a najíždím na D11. Podvozek je super, ale auto se ve stopadesáti naklání víc, než by bylo zdrávo a začíná se chovat nejistě. Radši uberu. Rychlostní test zabíhaného motoru až na dálnici samotné. Ženu ho k pěti tisícům otáček, ale víc než lehce přes 190 to nedá ani za boha (promiň, Pane). Navíc se mi furt někdo plete do cesty.

Ani jsem se nenadál a je tu exit 18, sjíždím na Brod, před zápisem si ještě chceme vyřídit nové občanky, jinak nemám šanci se tam dostat. Když se blížím ke Kounicím, volám Janě. Je neuvěřitelně protivná, prý jsem ztratil rodné listy dětí a vůbec všechny doklady. Já? Který jsem je viděl naposledy, když jsme šli na obec v Poříčanech? Ani náhodou. Pokládá mi telefon a mně je jasné, že mám na křižovatce se zrcadlem zahnout doleva a jet rovnou domů. Šéf mi zatím nevolá, naštěstí. Doma je dlouho nevídané dusno, hledám já, hledá Jana (vrčíc a stěkajíc), hledají její rodiče, kteří přijeli pohlídat kluky. Kdyby nebyl v kleci, hledal(a) (o tom zas někdy příště) by snad i Žakyn. Mezitím mi volá šéf a ironicky se ptá, jestli na tom dělám. Jasně, že jo, pokruju na dálku, ale po zádech mi stéká studený pot. V okamžiku, kdy už je Jana odhodlaná odjet bez rodných listů alespoň k tomu zápisu a dát tak v šanc svou pověst pečlivé matky, nachází všechny doklady zapadlé v pracovně za žehlícím prknem. No nic, jedeme, nejdřív do Brodu na radnici. Parkuji drze na místě pro policii, ale v honosné budově předválečné Okresní spořitelny zjišťujeme, že musíme na druhou stranu náměstí, anžto se úřad, který nyní po téměř padesáti letech opět plní více méně okresní funkce, rozrostl. U občanek sedí asi dvacetiletý mladík, je velmi příjemný a skoro s ničím nemá problém. Jen Jana nemá tu mou fotku, jak se neustále dušovala, že ji má, když jsem se opakovaně chtěl nechat vyfotit.

To vydání občanky poněkud komplikuje. Vybíhám na Suvorovovu ulici, kde jsme v minulém století provozovali beznadějně ztrátový Boutique 59. V "našem" bývalém obchodě je stále týž fotograf, který si to pronajal po nás, ale dnes bohužel zavřel už ve čtyři, takže bez šance, o ničem jiném v Brodě nevím. Anyway, kontakt na lidi do Amsterodamu nestačí, potřebuji další alibi a ještě lépe čárky. Zítra je den D a bude to hodně drsné. Venku prší a auta projíždějící náměstím dělají docela slušný rámus, vracím se do budovy úřadu, který má dnes otevřeno do šesti, wow! Volám té asistentce do Holandska, ale když si vyjasníme, oč jde, přepojuje mě na Ms. B. Zítra ty peníze musí bezpodmínečně dorazit do Prahy, přes to nejede vlak, to by mě nezabil jen můj šéf, ale kolektivně všechna představenstva skupiny. V Adamu odmítají cokoliv dělat bez posvěcení globálního treasury. Volám Ms. C. do Terstu, snažím se nepobuřovat svou angličtinou, ale v domě na rohu českobrodského náměstí, kde kdysi nocoval či snad dokonce byl ubytován delší dobu sám generalissimus Suvorov, to stejně razí. Bude telekonference. Prima. Sedíme už v autě, když telekonference začíná. Po deseti minutách se zdá, že by zítra vše mělo klapnout, až mi to přijde podezřele hladké (nakonec klaplo i neklaplo, ale o tom zas někdy příště).

Cestou zpátky zaříkávám v duchu kerské kance (viz také Slavnosti sněženek), aby dali pokoj, ty "vytůněné" dveře z minulého týdne u Dáčie, která má najeto sotva 2.000 km, úplně stačily. Zastavujeme na poloblátě-polobetonu před poříčanskou školou. Je tu tma a nikde nikdo, snad už neskončili? Jdeme po nerovné dlažbě, která už zjevně zažila i lepší časy, k místu, kde tušíme vchod. Uf, je otevřeno. Naposledy jsem by v klasické škole (tj. "neuniversitě") na třídních schůzkách nevlastní dcery a to už je taky pár let. Nasávám tu zvláštní školní atmosféru. Jakkoliv já chodil do panelových velkoškol Havířova-Podlesí, některé složky té atmosféry jsou asi nadčasové. Vstupujeme do nečekaně velkorysé haly, jsem příjemně překvapen, jedná se holt o stavbu z r. 1933. Jak to jen tehdejší stát dokázal, že navzdory citelně nižší daňové kvótě stavěl takové školy i v tisícových obcích? Že by se za Masaryka, po němž se jmenuje i tato škola, přeci lidé přeci jen tolik nebáli a nekradli? Ve třídě už na nás čekají dvě paní učitelky, jsme poslední. Fotograf, pořizuje pár fotek a mizí. Původní fasáda už zvenku působí dost zanedbaně, ale zevnitř je vše v nejlepším pořádku. Na podlaze místo socíkovského lina poctivé parkety a maličké lavice pro asi šestnáct žáků. Druhou polovinu třídy zabírá veliký obrázkový koberec na hraní. Třída je hezky vyzdobena a dělá na nás ten nejlepší dojem, o to větší, s jakým despektem jsme vstupovali.

Ale je pravdou, že naše stěhování souviselo i s úrovní dolnopočernické školy, zatím s přehledem nejhorší v celé Praze, kde se až nyní probudila obec a odvolala kleptomanského ředitele. Každá paní učitelka si k sobě bere jednu cácorku a my si taky sedáme do jedné z lavic a bedlivě vše sledujeme. Známe všechny barvy, i ty "těžké" jako jsou fialová, růžová nebo šedá. Vedle Ráťa poctivě odříkává čísla od jedničky, neříká "dvacet deset" a jede stále dál a dál, až ji "její" paní učitelka zastaví. No, tos měla říct, že umíš počítat do stovky. Všeobecný přehled dopadá dobře, jsme prý první, kdo přichází u létajících dopravních prostředků s raketou (Rebí) a vrtulníkem (Ráťa). Naše malé chovatelky mrskají názvy mláďat jak Baťa cvičky. Obě paní učitelky jsou jak z reklamy ministerstva školství. Nemůžeme tomu ani uvěřit – tady, u Kolína (Pane, pojďte, budeme si hrát)? Chodíte na logopedii? Ano, chodíme. Rebí nemá jasno ve funkci poštovní známky. No jo, pošťáka Peta sice milujeme i s jeho kocourem, ale jinak jde poštovní svět mimo nás. Načančané cácorky dokreslují předtištěné obrázky, povídají, zpívají, i když je vidět, že mají z paní učitelek trochu trému. Ty to zjevně taky baví a je vidět, že nich mají radost. Dmeme se pýchou, tak tyhle malé slečny jsou naši dvoukiloví uzlíci z Obilního trhu? Ještě chvíli si povídáme s paními učitelkami, cácorky dostávají dárečky, zaří štěstím, hrozně se na zápis těšily a velká škola je zjevně nadchla.

U zápisu prý bylo letos asi 25 dětí, což je pro devítiletou školu, která v loňské výroční zprávě uváděla 155 žáků, velmi nadějné číslo. Loni bylo u zápisu dětí 20, čtyřem byl doporučen odklad, jeden prvňáček se ještě přistěhoval, takže jich nakonec bylo 17. Když jsme před časem přihlašovali nevlastního syna do tismické jednotřídky, obec se radovala, protože tím stoupnul počet žáků na devět a obecní rozpočet ušetřil desetitisíce, které musel doplácet za podnormativní počet dětí. Poříčanská škola je proti tomu se svými 19 pedagogy a 27 zaměstnanci celkem (jakkoliv zdaleka ne všichni pracují na plný úvazek) úplný gigant.

Ve čtvrtek mě čeká tanec s těmi stovkami milionů eur, kotacemi, dealing roomy, spready a vším tím kolem, kterým se živím humanitní ani přírodní védy ne(do)studovav a neovládaje. Ale to bude až ve čtvrtek, teď jsem šťastný.

Ψ

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.
Reklama