Reklama
 
Blog | Pavel Sikora

Nos to závaží

Já jsem GLUM, chce laskavý čtenář prožít jeden den s GLUMEM? Dobrá, připravte si tedy šedesátikilovou krosnu a dejte si ji na záda. Ukažte? Ale kdepak, tahle je sice narvaná vším možným, ale má sotva třicet, dejte si tam spíš knížky nebo prostě balenou vodu. Můžete si ji nechat na zádech, i když já ji nosím spíš na břiše, na zádech je to lepší, protože můžete volněji dýchat. Dobrá, uznávám, je to na Vás moc, vemte si teda krosnu, která bude vážit jen tři čtvrtiny Vaší ideální váhy. Cože? Furt se s tím nemůžete postavit? Ale jděte, za půl hodinky budeme na nádraží a dost možná budeme dobíhat vlak, tak se koukejte rychle vzchopit!

Poprvé se pohnula ve chvíli, kdy začala nezúčastněným hlasem předčítat rozsudek: „Obžalovaný Thomas Orten je vinen, že dne dvaadvacátého září minulého roku v jedenadvacet hodin třicem minut v objektu kavárny Mimóza šířil…" Dál to nebylo zajímavé. V kostce zopakovala prokurátorovy smyšlenky, které zjevně přijala za své. „… a odsuzuje se k pěti letům regrese se zátěží s koeficientem O,63."

Pět let, to jsem čekal. Ale tak vysoký koeficient? Komu na mně tak záleželo, že se mne snažil odrovnat? Vážím něco kolem osmdesáti kilogramů a minulý týden jsem promyšleně absolvoval slabou odtučňovací kúru – na jednu stranu jsem tím snížil zátěž, naproti tomu jsem se možná připravil o ten poslední zbytek sil, který by mi tu tíhu umožňoval snadněji nosit.

„Proti rozsudku není odvolání." Sklapla desky soudního protokolu ještě ve chvíli, kdy se její poslední slova tříštila o poloprázdné lavice a dřevem vykládané stěny. Zůstala sedět na svém místě, zatímco další aktéři procesu a těch několik málo zvědavců se začali rozcházet. Zůstali jsme jen ona a já. Pozoroval jsem ji a hledal v její tváři jakýkoli výraz, který by mne přesvědčil o tom, že v této místnosti není pouhou kulisou, ale tou nejdůležitější osobou s pravomocí ovlivňující na dlouhá léta lidské osudy. Marně. V tváři se jí nehnul jediný sval.

Reklama

Dva zřízenci mne odvedli a ona stále ještě seděla. Ve dveřích jsem se střetl s účastníky příštího procesu. Jaký osud asi čeká odsouzeného? Od té chladné mumie se může nadít opravdu jen toho nejhoršího. Odvedli mne do sklepa, svlékli do naha a postavili na váhu.

„Hmotnost odsouzeného činí sedmdesát osm tisíc tři sta padesát šest gramů." Přesnost je skutečně šlechtila. Kdybych si nechal vytrhat zuby, byl bych na tom teď určitě o poznání lépe.
„Regresní hmotnost činí padesát osm tisíc tři sta patnáct gramů."
Nikdy jsem nepochopil, jak se přepočítává koeficient na gramy. Někdy se mi to zdálo být málo, kupříkladu u Olivera, hostinského od Starého buku, který dostal O,26 a nosil slabých pět kilo, nu a jindy, například teď… Odevzdaného osudu mne přivlekli pod sprchu a nastavili materializátor. Přesně podle pokynů jsem rozpažil a nechal si nasadit brýle. Oči nesměly být zasaženy.

Stál jsem a cítil tu tíhu, která se na mne navalovala ze všech stran, pronikala kůží a zhmotňovala se ve svalech, především v oblasti hrudního koše. Cítil jsem každý kilogram, o který má hmotnost stoupala, a začal jsem litovat, že jsem se místo hubnutí nevěnoval gymnastice. Poprvé jsem ucítil tu tupou nesnesitelnou bolest v kolenou, přesně takovou, jako bych půl hodiny vlekl pytel cementu. A já ho měl skutečně naložen na ramenou. Ne na půl hodiny. Já ho budu muset vláčet pět let. Pomohli mi na váhu.
„Sto čtyřicet šest tisíc šest set sedmdesát jeden gram."

(…) Oblékl jsem se. Napsal jsem to třemi slovy, dělal jsem to hodinu. Netušil jsem, kolik součástí má pánská garderoba a kolika složitých pohybů je potřeba, aby ji člověk dostal na sebe. Až do dnešního dne jsem nevěděl, kolik má lidské tělo svalů, šlach a kloubů, které při tak jednoduchých pohybech mohou trpět. Nebyla tu židle, musel jsem se oblékat vstoje, ale i kdybych ji měl k dispozici, jen těžko bych se odvážil usednout. Kdo ví, zda bych potom našel ještě sílu vstát. Výstup po dvaceti schodech ze sklepa do přízemí mi trval patnáct minut.

První tři schody jsem absolvoval ještě jakž takž, ale musel jsem zastavit. Nesnesitelná bolest v nohách mne přesvědčila o tom, že fyzické námaze jsem dávno odvykl. Konečně jsem se dostal na denní světlo. Ulice s normálním ruchem, stále pospíchající zástupy. Mezi lidmi já. Já, odsouzený, vláčející své závaží. Kdoví, kdo z kolemjdoucích vleče podobné břímě. Neviděl jsem nikoho, kdo by se skláněl pod tíhou desítek kilogramů. Pokud někdo takový mezi chodci byl, výborně to maskoval. Musel. Pokud člověk doznal, že nosí závaží, od toho okamžiku pro ostatní přestal existovat. Pokud by mu někdo poskytl pomoc, docela dobře se mu mohlo stát, že bude brzy běhat po světě s podobným, možná ještě těžším břemenem. Nesměl jsem na sobě nechat znát, že jsem „těžký". Musím dojít za každou cenu domů, aniž by si mne kdo všiml.

(z povídky Josefa Pecinovského Nos to závaží)
 

No vidíte, snídani jsme nestihli, laskavý čtenář je moc rád, že je rád a že jedeme do Prahy z takové vzdálenosti, že jsme si bez problémů mohli sednout. Stotřicetjednička nám od bubenečské nemocnice ujela, laskavý čtenář děsně funěl a loudal se. Když jsme se konečně dostali na Hradčanskou, nechtěl o metru ani slyšet, hezky tramvají až na Thákurovu, je to možná dál, ale z kopce. Snad půl hodiny nepřítomně sedí a vydýchává se. Tváří se, jako by už nikdy nechtěl chodit. Já ale musím před polednem vyrazit do centra na oběd s bankou, poslední dva týdny jsem pomalu ani "soukromý" oběd neměl, každá banka chce zapůsobit na miliardy eur, které pro ně představuje moje notně předimenzovaná postava. A je hloupé jíst v agrentinském steak housu kukuřičnou kaši, to by nebylo jen hloupé, to by bylo i netaktní. Nemůžu si dovolit být netaktní.

Oběd je rušen telefonáty a esemsesami, ale některé věci holt nemůžu neřešit. Ve tři jsem zpět v kanceláři a laskavému čtenáři se chvějí kolena, protože si musel dvakrát zajít do kuchyňky pro vodu. Už ho nechávám odpočívat, když lítám po budově. I tak má večer velké problémy doplazit se na tramvaj, autobus a vlak. Při přestupu v Libni už nemůže dál a loučíme se, volám mu taxíka domů. Také se těším domů, převléknu se do pohodlného oblečení, umyju se, dáme děti spát a – konečně se v klidu najím. Někdo se zkáruje, někdo zfetuje, někdo si zapálí a já se v klidu najím. Ne, už ne, ode dneška už ne. Je to život na dluh. Žádné jídlo po třetí hodině, každý večer procházky se psicemi do lesa. Ať už svým posledním článkem chtěla kolegyně Mahdalová říci cokoliv, naštvala mě :-). Teď se teprve pořádně ukáže, jak mám natrénováno. Ψ

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.
Reklama