Reklama
 
Blog | Pavel Sikora

O lásce III aneb chvála věčného hledání

Odněkud jako bych slyšel buben, piáno, trubku a kromě jiných také saxofon, samozřejmě. Za pár dní by mu bylo 68. Kdekdo v tom věku ještě píše a zpívá, vezměte si jen nepřevychovatelného Horáčkova parťáka Hapku, který se k tomu všemu ještě vesele a znovu a znovu žení a plodí další a další děti. Narodil se do temné doby, ajznboňácké rodiny, v černé Příbrami, navíc toho dne stála v kalendáři černá třináctka.

On ale nedbal a rostl v Lochovicích, kam se po čase zase vrátil, hm, vrátil. Chodil na hořovickou jedenáctiletku, učil se na housle, hrál na klarinet a saxofon a zkoušel skládat. Poznal americké slovo jazz, zakázané s malou přestávkou už od jeho narození – a už se ho nezbavil. Ani na pajďáku, a už vůbec ne v Olympiku nebo Redutě. Ani na vojně ne. Svá blues piloval v samých echt prostředích: jako pomocný dělník, knihovník nebo vychovatel na vysočanském intru. Pak dokonce pár měsíců skutečně učil, setkal se (kde jinde než v Praze) s beatnickým guruem Allenem Ginsbergem a v pouhopouhých pětadvaceti umírá nešťastnou náhodou na otravu plynem.

Zplodil syna, ale dům nepostavil. Debutoval roku 1962 v časopisech Universita Karlova, Zápisník a Čs. voják. Nejen básněmi pak také přispíval do Tváře a Divokého vína (viz Glumovy odkazy). Jeho básně se přednášely ve Viole a v brněnském Malém divadle hudby a poesie. Za jeho života mu nevyšla jediná kniha. Zanechal nám asi osmdesát básní, jedinou dochovanou povídku Horečka (vydána až 1994). Další jeho díla jako hra Margot se bohužel nedochovaly. Koncem osmdesátých let, kdy (nejen) Katapulti úchvatně zhudebňovali Gellnerovu poesii, vychází úžasná deska Vladimíra Mišíka a ETC Pár tónů, které přebývají. Myslím, že byla fyzická rozkoš zhudebňovat takové texty. Texty Václava Hraběte jsou totiž geniální a nám nezbývá než litovat, že mu tenkrát zhasnul ten mizerný sporák, kterým si přitápěl v ledovém učitelském bytě:

SEDM RŮŽÍ S PŘÍSADOU ANTIBIOTIK

Reklama

Chudák nebožtík Mácha
Nic nevydrží věčně
Ani ty plíce
Tak holt se stal klasikem
V úmrtním domě zřízena útulná vinárnička

Nebožtík van Gogh
Tak dlouho jenom blázen a sanktusák
až si někdo všimnul
jak skvěle harmonuje se sektorovou válendou
jeho uříznuté ucho
Pak v rámci boje za další zvýšení ateismu
byl pověšen
namísto madonek na horizont
rodinnho štěstí

Tak došlo na blues
Nějaký génius
(s přihlédnutím k dochovaným kádrovým materiálům)
zřejmě důvodně zjistil že třeba taková
Bessie Smithová neměla s Hitlerem nic společného
A tak začalo být blues
"mládeži přístupno"

Nikdy jsem nebyl
nic jiného než potrhlý
zpěvák blues
Tak se teď dívám jak v zájmu urychlení
úspěšného zvládnutí puberty naší mládeže
poskakuje v sokolské košili
blues
s přísadou vitamínů vyvařené dezinfikované Dívám se
jak se dělá blues
za prachy
Dívám se
jak se množí
pasáci blues
dívám se jak ho učí šišlat a vrkat "Za kolik Za kolik?"
dívám se jak se blues třese
zimou a smutkem na rohu tuzexového hotelu

Nevím co dělat
Nejsem nic víc
než potrhlý zpěvák blues a pokouším se zazpívat scatem
těch pět chorusů které hrál jednou v říjnu
z okna vagónu
plného řízků plivanců a cigaret
kluk kterého jsem znal
asi tak týden a kterému jsme přišli naposled zahrát
protože odjížděl na vojnu

Je to tak dokonalé, že raději budu mlčet. Ale nedokáži se ovládnout a musím citovat dál sultána českého bluesového textu.

PROLOG

Pánové
věčně skeptičtí a přezíraví
kteří své smutky vážete do kytek
a znáute už život nazpaměť
jako verše svých kultivovaných přátel
upozorňuji vás tohleto není přípitek
na vaše zdraví
pasáci poezie
Koštéři metafor
To není pro vás
to co tu dávám do placu
To pro skutečné lidi které jsem poznal
budu teď chvíli dělat paňácu
Toto jsou verše pro zedníka Petra
který mne naučil dělat s lopatou
a dělit se o chleba a cigarety
Pro dědu – socana
ani v smrti nebyl bohabojný
Na památku mé tety
která sedm let od rána do rána
čekala
až se ten její vrátí z vojny
Pro muže z Ukrajiny který prohlásil že války už nemusejí být
Pro jednu bláznivou holku kvůli které jsem se naučil hrát džez toulat se po nocích nebýt spokojený nemít klid
Pro betonáře Albertýna
Vidím ho jak dnes
říká: "Nikdy nespi s holkou kterou nemáš rád"
Pro Mistra z Rybárny – poznal Paříž
Josephinu Bakerovou
a hlad
Pro Miles Davise pro ten večer kdy jsem poprvé uslyšel
trubku plnou vzlyků
Pro prodavače červených a žlutých limonád
v kiosku na Perštýně
Pro krásnou ženu která strávila své mládí v Ravensbruecku
pro její předčasné vrásky
Pro jednoho malíře jeho šašky a krasojezdyně v černém flóru
Pro dělníky kteří dláždili ulici mé lásky
Pro slepého kamelota Večerní Prahy z pasáže Světozoru
Pro holky tančící charleston ve sklepě na Národní třídě
Pro párkaře Karla pro jeho ruku hnijící někde u Madridu
Pro Podiglianiho a Parkera – oba umřeli v bídě
Pro vousatého Fidela který řekl: "Demokracie – to je rozdat zbraně lidu"
Pro rudoarmějce zabitého u nás 10. května tisíc devět set čtyřicet pět
a pro tu dívku s plavým copem které se nevrátí z takové dálky
Pro všechny kdo ve svých rukou nesou
tento krásný ztřeštěný
a jediný
svět
a pomáhají muvpřed přes klatby papežů a sliny velkozlodějů přes všechny stejčkovské demorkacie
mory
a války

Takový Jiří Němčík první poloviny šedesátých let. Až na to, že Jiří Němčík nehraje jazz (? – abych mu nekřivdil) a o jeho básních mi není nic známo. Jasně, že nelze odpárat dobu vzniku, TOMU se mnohá Hrabětova formulace musí líbit, jenže on k ní dospěl z opačné strany, jakkoliv jsou oba učitelé. Hrabětovy verše stojí na lásce, je-li už tam hněv, není úhelným kamenem a je jaksi spravedlivý. Ne tak u jiných.

OSPALÉ NĚŽNOSTI

Neony 
zvoní klekání
v tvých očích vycházejí
hvězdy a květiny
padají na zem
mezi stíny
na břeh jezera kde roste rákosí a kmín
kde dřevaři po skončení práce pijí
kořalku z jeřabin

A mně se chce tak spát
Spát
ve stínu tvých vlasů
Spát na nich nemyslet
při zvuku tvého hlasu se probouzet
jak kuchař
v pohádkách kde spí se stovky let
a znovu usínat
s hrstí tvých vlasů na čele
a trochu žárlit
na slunce
které ti po těle kreslí
malé nepochopitelné obrázky

Každý dnes zná notoricky omílanou Variaci na renesanční téma, i na rádiu Blanííík. Já se neudržím a opíšu ještě pár Hrabětových věcí, které prostě nejdou vynechat. Je v nich totiž dost možná více mé duše než v celém Nohavicovi. Až zpětně jsem si uvědomil, že (nejen) Měsíc jezdící vídeňským taxíkem v mých Mincích má podvědomý původ právě zde:

ROMANCE

Zelená zářivkami
vybledlá noční obloha
Kymácí se jako opilý kazatel
A hvězdy
i na tu dálku jsou cítit
okurkovým lákem

Krasavec bílý měsíc
si strčil dva prsty do krku
Takový fešák A zvrací!
Úsměvy rady do života vyčichlé
pivo
smutek špiritus a saze z řas

Až skončí dotáhnu ho do postele
Vždyť celé noci nespí

A potom přijde
můj zlatý hřeb programu
Žongluji s láhvemi
V každé z nich trochu vody písku a slepeného peří
a v jedné ještě srdcová dáma
napůl rozmočená

Musím to dělat rychle
aby se to aspoň trochu podobalo
ohňostroji
závrati z milování
bílému úsměvu klaunů
něžným piruetám kormoránů a divokých hus
blýskavému a vratkému kruhu
života

Musím to udělat tak rychle
aby to nešlo napodobit
Aby slušný oholený pán z první řady nemohl vstát
poklepat mi otcovsky na rameno
a říci: "Příteli omlouváme vaši ztřeštěnost
ale víme že to všechno je jen namáhavá práce dovedných rukou"
Tak příteli nač potom ty iluze
nač ty iluze?"
Musím to dělat tak rychle aby nikdo nepoznal
jak se mi třesou ruce
a s opatrností tak velkou
jako je velký můj strach
že by se tyto jinak obyčejné láhve
letící vzduchem v touze napodobit
lásku ohňostroje lidi a ptáky
mohly rozbít
Jen tak
vinou roztřesených rukou
a zemské gravitace

Končím bez potlesku
ráno mne uvidíte
jak krmím racky nad řekou svým povídáním
a plivaje na oblohu dělám obláčky
neboť božský měsíc
má kocovinu
a je potřeba aby to někdo udělal
než pojedou lidi do práce

Doufám, že pan Matoušek četl pozorně: přechodník zcela organicky v textu moderním ještě po bezmála půlstoletí. Ani další nádheru si neumím představit bez ETC. Ale kde by bylo ETC s celým Mišíkem (jakkoliv klobouk dolů a má uctivá úklona až se pořádně propnou vazy na nohou) bez Hraběte… Náš Jonášek říká, budě maminku, otevři oči! A vůbec při tom není něžný, protože maminka je jeho životní potřeba.

ZAVŘI OČI

Zavři oči
Dole na ulici kropicí auto napodobuje déšť
Beránci sbíhají do údolí a usínají
ve tvém stínu zatímco ručičky hodin se zastavují
protože tato chvíle se už nebude opakovat

Ticho večera
provokuje
labutě
aby se ještě před smrtí pokusily zazpívat
něco o tvé kráse

Zavří oči
V berlínské hospodě se rouhá jednonohý
Kristus
a jeho krev
padá na hlavy farizejů
Hannibalovi sloni leží na březích Konga s podřezanými žilami
a vypasení básníci předvídají konec
lidské komedie

Zavři oči! Zavři oči…
Za chvíli umlknou
zvony trombóny tramvaje
a já
budu poslouchat jak se z oblohy ozvěnou vracejí
údery tvého srdce
v rytmu ptačích křídel
v rytmu v kterém se země kolébá vesmírem
v rytmu který se nikdy nikomu nepodaří
upálit nebo ukřižovat

Zavři oči
a bude to jako když měsíc zapadá v aleji mostů

Zavři oči
a bude to všechno jako na počátku světa

U té kolébající se Země si nelze nevybavit paralelu se Zahradníčkovými verši ze Znamení moci:

Zem pode mnou v nesmírné bolesti kolébá se
jako ten, kdo nechce či nemůže nahlas křičet
a její vůně a její vánky jsou jediný tichý nářek
kterému málo schází
aby byl chvalozpěvem

Škoda, že se tito dva současníci nemohli setkávat, klenba, kterou mi jejich konvergence v mysli dává, je vysoce nadgotická. A další nevynechatelná věc, obávám se, že se v tomto směru na českých školách mnoho nezměnilo.

CITOVÁ VÝCHOVA

Poprvé si všimne té dívky a prostojí
celý večer v dešti na nábřeží
NASTYDNEŠ!
Prostovlasý běží po ulici kterou ona chodí
NASTYDNEŠ!
Při rýsování škrábe první verše
TYHLE BLBINKY TĚ ŽIVIT NEBUDOU!
Objeví podobnost holubích křídel a dívčích
rukou a bezzubý bastard
pedagogiky zašišlá zasvěceně:
"A JESTLIPAK JSTE SI NĚCO PŘEČETL O POHLAVNÍCH NEMOCECH?"
Líbá jí kolena a slunce do krve odřené
celodenním vandrováním oddychuje
ve vyschlé trávě blízko jejích rtů
Tu všudypřítomná moudrost
farizejsky zalká
ve falešných terciích
zpocený duet
orazítkovaného a předem ohlášeného 
takymilování:
"FUJ!"

Tak
den za dnem stále stejná
svrchovaná slina
moudrosti neomylné
padá
na sny které není možno zpeněžit nebo zaznamenat do kádrového materiálu
na verše posedlých geniálních vandráků
na holubí křídla a odřené slunce v srpnové trávě
na smutek Ray Charlese poslouchaný poprvé
na deštivou křehkost cembala a ulic prvních rozchodů
padá
slinivá moudrost
utišující prostředek
proti všem nebezpečným záchvatům
citu odvahy a opravdovosti
padá
svrchovaná moudrost
prevence proti fantazii (…)

Ano, slibuji, přestanu už laskavého (a trpělivého!) čtenáře trápit svou posedlostí tím podivným básníkem z minulého století. Ale bez Reduta Blues neodejdu, to po mně nikdo nemůže chtít. To je klasika (sic!), to je, bohužel se musím opakovat, dokonalé.

REDUTA BLUES

Hledám tě
v městě rozpáleném za poledne
v městě stočeném do klubíčka noci
Hledám tě
v tomto městě
rozkopaných ulic pivních lásek krásných
podzimů a dlouhých kostelních
věží které se podobají tvým
prstům
Hledám tě
a je to
asi legrační
naivní a beznadějné
Je přeci tolik tramvají v kterých mě můžeš minout
je tolik nároží kde můžeš prokřehlá
a doufající čekat
na někoho úplně jiného
je tolik biografů kde můžeš potichu plakat
nad divným koncem
krásného Itala
je tolik ulic a slov přes které na sebe nevidíme
je tolik mužů kteří tě mohou udělat
daleko šťastnější než by se to podařilo mně
je tolik dobře znějících milostných veršů
a republika má v oběhu tolik peněz
je tolik domů kde můžeš právě být
na návštěvě Je tolik štěstí
(na doplňkovou půjčku)
je tolik postelí
a tolik telefonních čísel

Jo máš pravdu je to trochu sentimentální
to co říkáme Ale co
třeba slunce To není
pozér? Každý večer
se jde utopit
(s ohromnou parádou a bengálem)
a ráno zase vstává
jakoby nic

Čekám
až pianista skončí
abych zahrál svůj chorus Nevím co
budu hrát Je tolik dobře znějících
milostních veršů a republika
má tolik peněz
v oběhu Je tolik postelí
Ale hraju
a myslím že to není beznadějné
neboť skrze pot a kouř
za sebou slyším buben
jak v nepravidelných chraplavých příklepech vytlouká
chválu věčného hledání 
 Ψ

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.
Reklama