Reklama
 
Blog | Pavel Sikora

Okno

Kapitola druhá česko-polské romance, v níž bude neznámá spatřena v posteli bez podprsenky, ano yogumine, bez, prozkoumavši všechna zákoutí Stodolní. Nemo neobdrží odpověď na otázku, zda Glum neznámou políbil, Roman nebude podroben další zkoušce z polštiny, zato Lucii se dostane popisu trhání brouččích nožiček hodnou holčičkou. Není přitom jasné, zda se petr II zazelená nebo začervená. Neznámá v ní bez kola a vlaku putuje a celej tenhle webblog, inťouše a jiný lúzry fuckuje. Nebudem tu ale kecat, plkat a dál todleto rozvíjet, todleto je hip-hop, neznámá a hornoslezskej svět.

Okno. Vysoké okno v pokoji, který mi vůbec nic neříkal. Mlčely jeho stěny, prosklené dveře, okno, koberec i postel. Ložnice? Promnula jsem si oči a tupě zírala na dřevěné trámy a prkna na stropě. I ten byl zticha. Dlouhá záclona se lehce pohupovala ve větru – ani muk. Kde to sakra jsem a co tu dělám? ptala jsem se raději také jen v duchu, abych nepatřičným slovem neroztřískla všudypřítomné ticho. A kdo jsem? Na skříni u postele jsem v zrcadle uviděla mladou ženu ve spoďárech. Byla mi povědomá. Asi já…? zauvažovala jsem a ani mi to nepřišlo přihlouplé. Radši ještě spát.

Nevím, jestli jsem usnula, ale když jsem znovu otevřela oči, zařvala jsem leknutím. Nade mnou cizí chlap a chtěl si mě prasák vyfotit mobilem. „Vypadni! Okamžitě! Vén!!" zařvala jsem vší silou, až mi naběhly tepny na krku. Vztek mi dal obrovskou sílu. Vlastnoručně ho uškrtním! On se pro změnu zas leknul mě, trhnul sebou – ale neodešel. Choulila jsem se v posteli s peřinou až pod bradu. „Debile, jestli mě vyfotíš, vykopu ti mozek z hlavy, rozumíš?! Mám už paparazzi plný zuby." Až v tom okamžiku mi naběhl mozek. To je přece on… no jak se jmenuje… včera… A jak se jmenuju já? Tykat, vykat? Okna děsivější než od Microsoftu kroužila mou hlavou v divokém reji.

On, ten, co jsem s ním včera pařila a dost možná se i pářila, vzpomínky stále hódně děravé, nevím, jak se jmenuje, se ke mně mezitím přiblížil a cosi se mi snažil ukazovat na displeji toho mobilu. Ta čeština je směšná, jak někdo může mluvit tak směšným jazykem? Aha, nefotil, jen si mě porovnával, moje fotky od jiných paparazziů. „Hele, ty seš taky paparazzi? Ééé…" ptám se bezelstně, na jméno mu fakt nepřijdu. „Ne," říká tou tvrdou řečí, „včera jsme spolu jeli vlakem a… jen mě zajímalo, jestli jsi to ty." Nerozumím mu, co je to „vlak", ani co myslel tím dalším? Snaží se teda mluvit polsky, je to ale ještě směšnější, než když mluví svou mateřštinou. Dostávám záchvat smíchu, padá mi peřina a jsem nahoře bez, ale koho to zajímá? Je vlastně milý. Nemůže se rozhodnout, jestli na mě má civět nebo se urazit. „Ale no ták," snažím se ho udobřit, jezdíc mu rukou po paži. Moc neelektrizuje. 

Reklama

Vybavuje se mi hádka s Kazimierzem, ta šílená hádka, málem jsem ho zabila, sama jsem se zděsila, kde se ve mně vzala taková síla, vidíš vidíš, Malinowski, pomsta byla sladká. A Malinka. Asi bych se měla vrátit. „Jaký to bylo… včera?" vyzvídám, protože si nepamatuju vůbec nic. Jen cestu do Ostravy a ten první bar, pak už mi to všechno splývá do jediného barevného fleku. „Myslíš…" ostýchá se ten slušňák. „Sex, no jasně," pobízím ho, protože by mě vážně zajímalo, jestli jsem Kazikovi, tomu kurevníkovi anarchistickýmu, nasadila parohy. „Nic na zápis do kámasútry," zní lakonická odpověď. „To znamená…?" už dlouho jsem nebyla takhle zvědavá, ale současně cítím, jak se mi mění nálada. „To znamená, žes předvedla šavlovej tanec, za jakej by se nemusel stydět ani Chačaturjan, podařilo se mi tě umejt a dopravit domů. Paks prohlásila, že mě opakovaně znásilníš – a v tu ránus byla tuhá jako dřevo." Když se trochu rozmluvil, neznělo to už tak směšně, vlastně to vůbec nebylo směšné. Byl to trapas. I moje jméno mi řekl. A chtěl vědět, jestli jsem to fakt já. „Proč tě to trápí?" řekla jsem naštvaně, protože jsem měla nepříjemný pocit, že jsem selhala jako žena, nesvedu svést ani náhodně vybraného čičmundu z vlaku. „Moh ses podívat do kabelky, jestli teda umíš číst…" Zatvářil se, jako že to je pod jeho úroveň. Navlíkla jsem na sebe tričko, čert ví, kde skončila podprsenka, šla jsem do sousední haly, kde ležela na malém stolku moje kabelka, vyndala jsem občanku a hodila mu ji k nohám. „Co jsem dělala v devatenácti, to už víš, ne?! Tak už běž, nevím, jak se jmenuješ, Jidáši, bež to prodat do novin!" Ψ

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.
Reklama