Reklama
 
Blog | Pavel Sikora

Past jménem €

V úterý si položil vrchní ekonomický komentátor Financial Times Martin Wolf zajímavou otázku, co by se dělo během finanční krize, "if the euro had not existed". A správně si odpověděl, že měny Řecka, Irska, Itálie, Portugalska a Španělska by prudce oslabily vůči staré dobré Deutsch Mark. Jenže kdo říká A, měl by také říci B.

Ze své londýnské perspektivy Wolf dokonce přehlíží ještě extrémnější případ Slovinska, které by bez společné měny muselo přinejmenším využít pomoci Mezinárodního měnového fondu, neboť by nebylo schopno refinancovat své dluhopisy (které si takto solidárně koupili ostatní členové zóny) a ocitlo by se na pokraji státního bankrotu. Což je výsledek, jemuž chtěli tvůrci společné měny zabránit. A byli úspěšní.  Ovšem problémy výše uvedených zemí se nemohou projevit změnou měnového kursu – euro naopak citelně posiluje vůči dolaru a většině dalších měn, musí se změnit něco jiného. Ekonomiky výše uvedených členů eurozóny, které Wolf označuje jako „okrajové“, jsou uzamčeny do jedné měnové klece společně s takovým Německem, nejvýznamnějším světovým vývozcem vysoce jakostních výrobků. Co je dobré pro německého šavlozubého tygra, není dobré pro španělského (bu)vola či řeckého osla.

Eurozóna je důležitá. Hospodářsky je téměř tak silná jako nejsilnější ekonomika světa – USA. Eurozóna je ekonomicky třikrát větší než Japonsko nebo Čína. Ovšem zatímco americká ekonomika poklesla během krize o 3,8 %, ekonomika eurozóny o celých 5,1 %. Wolf se jako správný odchovanec šílené instituce zvané Světová banka dále ve svém článku rochní v běžných účtech platební bilance jednotlivých zemí.

My se raději podívejme na něco přímočařejšího, něco, co by měly mít jednotlivé vlády pevně pod kontrolou, a to státní rozpočty, resp. jejich deficity a z nich plynoucí dluhy. Kromě jiných obsahují maastrichtská kritéria, která by měli dodržovat nejen všichni kandidáti o vstup do měnové unie, ale v neposlední řadě i všichni její členové, i dva jednoduché limity týkající se veřejného dluhu. Ten by jednak v absolutní výši neměl přesáhnout 60 % HDP dané země, a současně by rozpočtový deficit nikdy neměl překročit 3 % HDP.

Reklama

Co říkají čísla za rok 2008? Wolfem zmiňovaná Itálie vede se svým dluhem ve výši téměř 106 % HDP (!) v zadluženosti všech členských zemí. Podotýkám, že Itálie je se svým téměř 13% podílem na celkovém HDP Unie 4. hospodářsky nejsilnější zemí EU. Následuje Řecko se svými 98 % HDP. Hezké třetí místo v této kategorii obsadila, a to se podržte, Belgie s dluhem ve výši 89 % HDP. Belgie je 7. hospodářsky nejsilnější zemí Unie. Až daleko za nimi je zdaleka nejzadluženější „východní“ člen Unie Maďarsko se svými 73 % HDP.

Tím ovšem rozhodně nekončí dlouhý seznam zemí ignorujících Maastricht. Wolfem tak obdivované Německo bylo už v roce 2008 citelně za čarou: 66 % HDP. Evropská hospodářská jednička produkující celou pětinu HDP Unie. Evropská hospodářská dvojka v podobě Francie na tom ovšem není o nic lépe: veřejný dluh ve výši 68 % HDP. Toto kritérium dále porušuje Rakousko (65 %), samozřejmě Portugalsko (66 %) a konečně i nejmenší člen Unie Malta (64 %).

A jak jsme na tom s dodržování deficitního kritéria? Vedoucím ignorantem bylo v r. 2008 v této kategorii Irsko s deficitem zvícím 7,1 % HDP. Dále jej ignorovaly Francie, Španělsko, Řecko a Malta. K čemu jsou dobrá kritéria, která se dodržují jen, pokud se to někomu hodí?

A výsledek? Nelze ani náhodou mluvit o jednotné ekonomice, ani v rámci eurozóny: inflace se už v r. 2008 pohybovala od holandských 2,2 % po slovinských 5,5 % (mimo eurozónu pak lotyšských 15,3 %) a nezaměstnanost od holandských 3,7 % po španělských 19,3 % (i mimo eurozónu  dokázali Španěle překonat jedině Lotyši se svými strašidelnými 20,9 %).  Jak má teď španělská vláda odpovědět na stížnosti 4 milionů tamních nezaměstnaných? Poukazem na to, že je jinde v eurozóně lépe? Je masová emigrace řešením?

Španělsko a další postižené země by potřebovaly něco dělat se svými veřejnými financemi. Ovšem otěže úrokové politiky jsou dávno mimo Madrid, ECB neřeší lokální problémy Španělska nebo Řecka. V takové situaci by byla léčivá i devalvace měny, ke které by za neexistence měnové unie jistě došlo – ovšem co dělá euro? Vesele posiluje, globálně konkurenceschopných je v rámci Unie stále víc než těch, kdo v průběhu posledních tučných let života na dluh svou konkurenceschopnost ztratili i v rámci eurozóny. ECB jim teď navíc přináší extrémně nízké úrokové sazby a nepřímo i historicky nejsilnější euro. Ledová tříšť pro pacienty se zápalem plic.

Zatímco rizikové marže na finančních trzích obecně citelně poklesly, rizikové marže na státních dluhopisech v eurozóně představují významnou výjimku. Marže desetiletých německých dluhopisů už dávno nejsou zanedbatelné a v případě Řecka se pomalu blíží 3 % p.a. (274 basis points). Představte si, že byste měli svou hypotéku náhle o 3 % dražší… Přestane se proto ale vláda v Aténách zadlužovat?

Odpověď je celkem snadná. K tomuto prudce nezdravému koktejlu stačí přidat politický aspekt opěvované parlamentní demokracie se všeobecným rovným volebním právem. Budou politikové, jejichž horizont nikdy nesahá za nejbližší následující volby, činit nepopulární opatření, když stále ještě mohou pokračovat v emisích dluhopisů se splatností daleko za tímto volebním horizontem?

Nevidím sílu, která by euro odchýlila od dlouhodobého vývoje konvergenčního s bývalým jugoslávským dinárem. Ψ

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.
Reklama