Reklama
 
Blog | Pavel Sikora

Pearl Harbor finančních institucí

Když lovíte tygra, musíte se pekelně soustředit, tygr je pozorný, rychlý a chirurgicky přesný, neodpouští chyby. A co teprve když loví on vás. Zažíváme světovou krizi století, která zvolna přechází do své druhé fáze. Nejprve začaly krachovat banky. Státy, bez toho, že by řešily skutečné příčiny krize, o nichž jsem zde psal minule, začaly statečně hasit požár systému částečných bankovních rezerv. Hasí, hasí, neuhasí, protože místo chladivé vody bankrotů používají olej státních záruk. Malou ukázkou toho, co čeká Evropu, budiž Ísland, 300 tisícová země symbolicky umístěná na rozhraní Ameriky a Evropy.

Island se dosud mohl pyšnit nejen celosvětově 4. příčkou, pokud jde o HDP na hlavu, ale dokonce opakovaným prvenstvím v žebříčku zemí podle indexu lidského rozvoje (angl. Human Development Index – HDI), kde je Česká republika 32., a dokonce i Dánsko, které tak nadchlo Ivana Derera, je až 14. Laskavý čtenář promine drobnou dílčí odbočku; před pár dny jsme na bloombergu s kolegy zkoumali, zda ještě existují na světě burzy cenných papírů, které by letos zaznamenaly růst. Opravdu existují, našli jsme jich plných sedm v čele s Ghanou, která v žebříčku HDI obsadila 135. místo, druhý Libanon (!) je v HDI 88. A rychle zpět k bohatému a šťastnému Íslandu.

V nedávno minulých dobách nevídané prosperity rychle expandovaly i íslandské banky, jen bilanční sumy tří největších z nich se od r. 2004 zpětinásobily (!) a jejich celkový dluh přesáhl 60 miliard dolarů, tj. dvanáctinásobku (!) íslandského HDP. K tomu přidal své dluhy stát a výsledné celkové zadlužení na hlavu jednoho Islanďana, Islanďanky či Islanďančete se dostalo zhruba na ekvivalent pěti milionů korun – českých, ne islandských (!). Až sem by to bylo v pořádku, za normálních okolností si Ísland jistě mohl takové zadlužení dovolit. Ovšem světová finanční krize s sebou přinesla i zhroucení dluhopisových trhů. Islandské subjekty závislé na cizích zdrojích se prakticky ze dne na den ocitly na suchu. Nový dluh nešlo emitovat na na burze, ani neveřejnou formou.

Všechny velké islandské banky začaly mít velmi rychle vážné problémy s likviditou. Islandská vláda statečně a hloupě přispěchala na pomoc a zaručila se za vklady u místních bank. Celý islandský bankovní sektor se vzápětí stejně zhroutil a nákaza tak přešla rovnou na stát, který dnes čelí státnímu bankrotu, protože, jaké překvapení, není schopen dostát svým velkohubým závazkům ohledně bankovních vkladů. Poptávka po islandské koruně šla samozřejmě ve psí, ale aby toho všeho nebylo dost, pokusila se místní ústřední banka stanovit pevný kurs ISK vůči euru na úrovni 131 krón za euro. Jaká lahůdka pro finanční dravce! Sedlabanki vytyčený kurs neuhájila ani jediný den a ještě týž den se měnový pár ISK/EUR obchodoval kolem 350, přičemž kurs při obrovské volatilitě vystřeloval až ke 400 krón za euro. Další osud Ísladnu je velmi varchlatý, svou pomoc nabídlo Rusko…

Reklama

Co z toho plyne pro nás? Dovolím si odpovědět jistou oklikou přes popis současného stavu financí českých domácností. Můžeme u nich pozorovat v posledním desetiletí dosud nevídaný růst zadluženosti. Jen od bank měly české domácnosti ke konci roku půjčeno 688 miliard korun (zdroj pro tento i násl údaje: ČSÚ), což bylo 14-krát (!) více než na konci roku 1997. Pokud budeme počítat úvěry na bydlení, byl to dokonce 43-násobný růst (516 miliard korun ke konci roku 1997). Vyjádřeno v poměru k HDP tak stoupl podíl zadluženosti českých domácností z 5,7 % na 20,5 %, u úvěrů na bydlení z 0,7 % na 14,5 %.

71 % procent všech půjček českých domácností představují půjčky na bydlení, což je docela lichotivé číslo, na "brutální konzum" v podobě spotřebitelských úvěrů na dovolenou, horské kolo nebo plazmovou televizi jde u nás ve srovnání s jinými zeměmi poměrně málo. Přesto 428 tisíc (!) nařízených exekucí a celkem 580 tisíc "neplatičů" ve věřitelských databázích ukazuje, že, byť se nejedná o celospolečenský problém, určitě se jedná o vážný problém sociálně slabých domácností v oblastech s vysokou nezaměstnaností. I proto, že p. Mitáček statečně smazal diskusi u svého posledního článku, uvedu opět zde přesná čísla o údajném zhroucení českého hypotečního trhu v letošním roce: za prvních pět měsíců klesl přírůstek (sic) meziročně ve srovnání s rekordním loňským rokem (mj. změna DPH u staveb od letošního ledna) o 4,1 mld. korun. Vzhledem k celkovému objemu těchto půjček se však jedná o dost nepodstatnou změnu a po očištění o jednorázový vliv změny DPH je to fakticky další zvýšení dynamicky prodeje hypoték.

Současně s rostoucím zadlužováním klesá i míra hrubých úspor českých domácností, podíl úspor domácností k jejich příjmům je u nás poloviční než v eurozóně (laskavý čtenář už jistě správně tuší, že se blížíme zpět k naší íslandské paralele). Přesto nelze hovořit o tom, že by české domácnosti jako sektor něco dlužily, byť v roce 1997 činily dluhy domácností u bank jen 8 % jejich vkladů, i dnes ještě stále vkládají domácnosti do bank o třetinu peněž více, než si od nich na agregované úrovní půjčují. Kromě toho mají domácnosti samozřejmě i jiná aktiva než jsou vklady u bank, zejména se jedná o nemovitosti, kterých ke konci r. 2006 vlastnily celkem za 2 biliony 377 miliard korun, investice do bydlení přitom představují dlouhodobě asi 88 % (!) celkových hmotných investic českých domácností.

292 miliard na termínovaných a dalších 531 miliard korun na netermínovaných vkladech. Celkem tedy hrají v současné krizi české domácnosti o svých 823 miliard u bank bez st. spořitelen, 252 miliard v českých podílových fondech, 387 miliard ve stavebním spoření, 199 miliard v kapitálových a investičních životních pojistkách, 163 miliard v penzijním připojištění, 80 miliard v českých cenných papírech (akcie, dluhopisy – odhad SCP) a, last but not least, asi 60 miliard v "matracích", tj. v doma držených hotových penězích. Měl by se za ně stát zaručit? Jen vklady českých domácností (o firmách vůbec nemluvě) u bank včetně stavebních spořitelen činí přes bilion (1 000 000 000 000, 00) korun. Pokud to udělá, kde na to vezme? Z minula už víme, že stát má pouze dva zdroje příjmu: půjčku a krádež (daň). Protože i na příkladu islandského pádu jsme si jasně ukázali, že dluhopisové trhy (a ani jiné dluhové) dnes nefungují, zbývají daně. Jejich výběr je ovšem pomalý, zatímco stát bude potřebovat své závazky platit rychle, nezbude mu nic jiného, než začít ve velkém emitovat nové oběživo, hyperinflace je v očích politiků stále menší zlo než okamžitý státní bankrot.

Pokud dojde k dalšímu hroucení bankovního systému, což je docela pravděpodobné – viz kupř. Erste Group (vlastnící u nás Českou spořitelnu, která v íslandských papírech přišla cca o 300 milionů eur a její akcie šly včera na pražské burze tuším o 22 % (!) dolů, lze reálně očekávat státní bankroty zemí, které se zaručily za bankovní vklady. Což bude znamenat definitivní úder finančnímu sektoru a ekonomice vůbec – investoři, kteří dnes prchají před kreditním rizikem soukromých emitentů cenných papírů do státních dluhopisů a státních pokladničních poukázek, by pak už neměli mnoho dalších alternativ, zejména pokud se jedná o regulované institucionální investory jako jsou např. pojišťovny. I kdyby se české pojišťovny dnes chtěly zbavit akcií a obligací, kterými kryjí své technické rezervy, a nakoupit místo nich aktiva, kde by nebyly vystaveny kreditnímu riziku emitentů, jako jsou např. drahé kovy, investiční diamanty nebo umělecké předměty, regulátor trhu v podobě ČNB jím to neumožní. ČNB nemá ráda zlato (že by averze vůči zlatému standardu? :-)  ) a nedovoluje pojišťovnám do něj investovat. Smutný příběh, celá situace tak připomíná masakr amerických válečných lodí v Pearl Harbor. Tam to byly plavby neschopné vraky, zde je to regulátor, kdo neumožňuje i těm dosud bojeschopným křižníkům vyplout na širé moře a bránit se útoku.  Ψ

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.
Reklama