Reklama
 
Blog | Pavel Sikora

Příběh stříbrné meruňky

Jsou to sice zatím jen tři větvičky zpola zasypané tajiícím sněhem, ale bude to krásný stom. A ne ledajaký! Jeho fyzické kořeny sice zatím sahají sotva na hloubku rýče, ale jeho kořeny evoluční jsou nejhlubší na světě. Náš malý krasavec se jmenuje jinan dvoulaločný a je příslušníkem nejstaršího dosud žijícího rodu stromů na světě. Zkamenělé listy druhu Ginkgo digitata byly nalezeny v permské hornině staré 270 milionů let, kam se hrabe dnes módní australský jehličnan wollemie se svými dvěma sty miliony let! První jinany tedy byly současníky trilobitů a primitivních plazů, kteří postupně ovládli souš. První dinosauři spatřili světlo světa až po dlouhých desítkách milionů let v juře. stejně tak bychom v prvohorním světě prvních jinanů marně hledali dnešní nejvyšší pohoří jako Alpy, Andy nebo Himálaj.

Ten Goethe byl ale hlavička! Nejen že měl na své zahradě jinan už kolem roku 200 BG (=before GLUM), r. 1790 (LP) vydal spis Die Metamorphose der Pflanzen (Metamorfóza rostlin), kde mj. jako první popsal součásti květu jako přeměněné listy, půl století před Darwinem prosím pěkně.

Tento list východního stromu
svěřeného mé zahradě
tajemství odhaluje tomu,
kdo přemýšlí o každé záhadě.

Představuje on bytost jednu,
jež sebe rozdělila
či jsou to dvě, rozhodnuvše se v nedohlednu
stát hvězdou, jež by zazářila?

Odpověď hledav já,
našel jsem smysl pravý:
což mysl nerozpozná tvá
v mém zpěvu, že jeden jsem i dva?

Reklama

(Johann Wolfgang von Goethe, 1815, do češtiny překulhal GLUM, vyšlo s "Gingo" v názvu, toto je ale doslovné znění dle mistrova rukopisu, k vidění v Düsseldorfu)

Jinany se tváří na první pohled jako běžné dvouděložné listnáče, ve skutečnosti jde ale o rostliny nahosemenné, z nichž jsou v současnosti nejrošířenější jehličnany. Společně s cykasy, které dnes považujeme za geneticky nejbližší příbuzné jinanů (obě skupiny představují jediné vyšší rostliny s pohyblivými samičími spermiemi s bičíky), jsou to skutečné živoucí fosilie, které tvoří samostatné oddělení a evolučně představují mezičlánek mezi vymřelými rostlinami kapraďosemennými (Peltaspermales) a současnými jehličnany. Určitě to nebyly úplně první dřeviny na světě, ale rozhodně se jednalo o první stromy, tedy přinejmenší stromy v tom smyslu, jak si je představujeme dnes.

Celé oddělení jinanů obsahuje už hezkou řádku milionů let jediný žijící druh, a to jinan dvoulaločný. Pro představu "evoluční osamělosti" jinanu stačí zmínit, že drtivá většina dnešních rostlin (jednoděložné i dvouděložné, od cibule po dub) jsou rostliny kvetoucí neboli krytosemenné, což je také oddělení, tj. taxonomická jednotka téže úrovně jako Ginkgophyta s jediným současným druhem.

Největší různorodosti i rozšíření dosáhly jinany v juře, tedy v době vrcholného rozšíření dinosaurů, patří také mezi vůbec nejběžnější rostlinné fosilie z tohoto období. Je velmi pravděpodobné, že se někteří dinosauři živili jejich "plody" (ve skutečnosti nejde o pravé plody, ale o dužnatá osemení, což je jedinečná adaptace, která se vyskytuje výhradně u jinanů) a přispívali tak k šíření jejich velkých semen. Patrně se jednalo o vůbec první ovoce světa a vůbec první spolupráci mezi stromy a živočichy toho druhu: "já ti dám nažrat a ty mi za to budeš ve svém trusu roznášet semena". Dnešní ovocnany tak jen kopírují jeden z mnoha původních vynálezů jinanů.

S výjimkou úplně malých stromků snášejí jinany dodnes velmi dobře i ten nejúmornější žár, což beze sporu souvisí s faktem, že klima pozdních prvohor i triasu bylo velmi teplé, i na pólech bychom tehdy marně hledali led. Jinany se postupně rozšířily do oblasti dnešní Asie, Evropy a Severní Ameriky. Ve spodní křídě nacházíme fosilie, které můžeme označit za druh Ginkgo biloba, tehdy se jednalo o velice úspěšný druh, který byl běžný a široce rozšířený po dlouhou dobu. Na konci křídy náhle (z pohledu geologie) vymírají téměř všechny druhy dinosaurů (některé menší druhy podle nejnovějších nálezů přežily až do starších třetihor), ptako- i ryboještěrů a s nimi i zhruba tři čtvrtiny všech ostatních druhů na zemi (!!). S ústupem dinosaurů se postupně vytrácejí i jinany, což by naznačovalo, že byly na oněch dusajících pánech světa přeci jen závislejší, než by se mohlo zdá po přečtení jinanového blogu Davida Mervarta.

Tento masakr všeho živého na sklonku křídy, ať už bylo jeho příčinou cokoliv, přežívají před 65 miliony let podle dosud nalezených fosilií pouhopouhé dva druhy jinanů: převážně na severní polokouli Ginkgo biloba (někdy též označovaný jako Ginkgo adiantoides, ovšem příslušné zkameněné listy jsou doslova nerozeznatelné od dnešního jinanu dvoulaločného) a Ginkgo gardneri (zatím jediný nález z pozdních třetihor ze skotského ostrova Mull). Na jižní polokouli se až do středních třetihor objevuje zatím nepopsaný druh jinanu s výrazně prstovitými listy.

Kromě vymizení velkých dinosaurů, kteří pravděpodobně roznášeli semena jinanů, hrála svou roli i výrazná změna podnebí, které se proti druhohorám výrazně ochladilo a ubylo srážek. V neposlední řadě musely zbývající jinany čelit i rostoucí konkurenci krytosemenných rostlin. Před 7 miliony let mizí fosilní stopy jinanů ze Severní Ameriky. I v Euroasii nacházíme ve čtvrtohorách fosilie jinanů jen velmi vzácně, v Evropě vyhynuly cca před 2,5 miliony let. Z pozdější doby (pleistocén) máme fosilní nálezy pouze z jihozápadního Japonska.

Jinan dvoulaločný pravděpodobně přežil v jediné oblasti dnešní Číny. Rozbor DNA dnešních čínských jinanů prokázal, že oddělené populace jinanů na jihozápadě země, zejména na jižních svazích pohoří Žin Fo (zeměpisnou šířkou odpovídá severnímu Rudému moři: 28°53'N; 107°27'E) vykazují významně vyšší stupeň genetické rozmanitosti než ostatní populace čínských jinanů. Tato oblast byla i v průběhu poslední doby ledové chráněna před mrazivými vzdušnými proudy ze sibiřských ledovců. Podnebí je zde dnes mírné a vlhké s průměrnou roční teplotou kolem 16 °C, jinany zde rostly většinou v nadmořské výšce od 800 do 1300 m. n. m.

Jinan je jasný k-stratég: pomalý růst, pomalé dospívání (dokonce o poznání pomalejší než u lidí, obvykle až mezi 25. a 30. rokem), veliká semena, dlouhověkost (v Číně stále rostou některé jinany, kteří vyklíčily před naším letopočtem, stáří nejstaršího z nich se odhaduje na 3500 let). Jinan je úžasný, pradávné doby, z nichž pochází, jej naučily dobře snášet i ten nejprudší sluneční žár, pozdější doby ledové jej zase otužily, takže dnes dobře snáší i středoevropské mrazy. Bouřlivá sopečná činnost v pravěku jej naučila vypořádat se i s velmi znečištěným ovzduším – dnes je stále oblíbenější dřevinou vysazovanou ve městech.

Postupem času se zbavil všech chorob (měl-li kdy jaké?) i cizopasníků. Neroste na něm ani jinak všudypřítomné jmelí. Nedávné výzkumy prokázaly, že jinan je jediným stromem a vyšší rostlinou vůbec, která má sve svých tkáních symbiotické zelené řasy; jedná se o rod Cocomyxa, který známe také jako fytobioty v některých lišejnících. Tím ovšem výčet jeho společníků nekončí, jsa sám živoucí fosilií, umožňuje na svých spadaných listech život jiné živoucí fosilie, kterou je drobná starobylá stopkovýtrusná houba Bartheletia paradoxa. Tato houba není cizopasná – na živých listech jinanu se nevyskytuje; současně se nevyskytuje v žádném jiném prostředí. Při umělém infikování různých jiných listů se uchytila pouza na jediném druhu borůvky, ale ani tam nebyla schopna se rozmnožovat. Je to dokonalý příklad ekologické niky: Bartheletia paradoxa vsadila všechno na jinanovou kartu, přesněji řečeno listí. Je jediná, kdo si s ním dokáže poradit, pro všechny možné konkurenty představují jinanové listy nepřekonatelnou dávku bohaté směsi jedů. Má sice z celého světa jen spadlé jinanové listí, ale to má zase výhradně pro sebe, tato sázka jí už nějaké desítky milionů let vychází.

GLUM také miluje jinany pro jejich starobylý a posledních pár desítek milionů let už i jedinečný dichotomní systém větvení cév – dichotomní ve skutečnosti neznamená nic jiného než binární, jedna céva se rozdvojí na dvě, které se zase rozdvojí atd. dokonalá binarita. S tím souvisí i tvar jejich listů, který není nepodobný tvaru motýlích křídel. Dokonce naněkolikrát je v něm skryto iracionální číslo fi neboli zlatý řez (viz vzorec níže).  Navíc mají listy rozmanité tvary, a to i na témže stromu, záleží na tom, v jaké části koruny rostou. Jinany jsou nejen dlouhověké, ale časem také docela mohutné. Jistě, ani tisíciletý jinan nedosáhne velikosti sekvoje, ale se svými 30 a u osaměle rostoucích stromů až 50 metry patří k těm větším. Listy jinanu nemají jen krásný tvar, jeho listy se třepotají i v lehoučkém vánku, jsou silnější než listy běžných stromů, lehce voskové, aby nevysychaly, a mění v průběhu roku neustále barvu od šedozelené přes žlutozelenou do jasné zeleně, která se postupně sytí… až přijde podzim a celý jinan krásně zezlátne. Opadávají velmi rychle, celý strom může být bez listí i během pouhých dvou hodin – o to větší nároky na chudáka Bartheletii.

Při velkém požáru Tokya po zemětřesení r. 1923 mnohé jinany ve městě přežily, zatímco jiné druhy stromů lehly popelem, má se za to, že jinany při požáru vylučují kůrou a listy zvláštní mízu, která má hasící účinky. Jinany jsou dokonce odolné i vůči radioaktivitě. Extrémním příkladem houževnatosti jinanů budiž atomový útok na Hirošimu: 6 jinanů se nacházelo v pásmu mezi jedním a dvěma kilometry od epicentra výbuchu, nejbližší pouhých 1130 metrů od epicentra. Chrám, před kterým rostl, byl zcela zničen, jinan přežil. V tomto pásmu nepřežily s výjimkou několika dalších stromů žádné jiné rostliny ani živočichové. Všech šest jinanů výbuch přežilo, byť byly ohořelé a polámané, a všechny rostou na svých místech dodnes. 

V Evropě byly jinany poměrně dlouho považovány za vyhynulé. Až roku 1691 objevil pro Evropu živé jinany v Japonsku německý přírodovědec a cestovatel Engelbert Kämpfer. Jak už laskavý čtenář ví, přežil jinan v jihozápadní Číně. Cca od r. 1100 př.n.l. jej pěstovali buddhističtí mniši u svých klášterů a chrámů, a to nejen jako rostlinu léčivou, ale také posvátnou a chránící před ohněm. V souvislosti se šířením buddhismu se dostala semena jinanu z Číny do Japonska a Korey. Začátkem 18. století přiváží Kämpfer semena jinanu do Evropy a později během tohoto století se dostávají i do Ameriky. Ovšem pozor, těch pár jedinců dovezených do Evropy byli samí samečkové, jinany jsou rostliny dvoudomé, tj. žádní hermafrodité jako většina rostlin, ale hezky kluci a holky jako u lidí , dokonce i ty pohlavní chromozomy mají řešeny stejným systémem jako my, tj. XX/XY, dost dlouho trvalo, než se je podařilo v Evropě také množit. Jinany lze množit i vegetativně (staré stromy se tak v nouzi někdy dokonce množí i v přírodě tzv. výhonky či-či), ale mají k tomu docela odpor a podobně jako my dávají jednoznačně přednost rozmnožování pohlavnímu. Takže jinaní návrat do Evropy dost dlouho váznul, první zaznamenaná jinanice se objevuje v Ženevě až 1814. Dnes se střbrné meruňky (doslovný překlad čínského označení jinanu: gin = stříbro, kjó= meruňka, chybným přepisem zkomoleno na nesmyslné ginkgo (záměna y za g)) pěstují především jako okrasné stromy v řadě zemí světa.

Vědci dnes vědí, že jak nevídaná odolnost jinanu, tak jeho dlouhověkost plynou především z pěti sloučenin, které se vyskytují jedině u jinanů a jsou označovány jako ginkgolidy. Obsahují šest cyklů po pěti uhlíkových atomech, které mají neobvyklé vazby. Právě tyto látky představují také hlavní aktivní složky všech léčiv, která se z listů, ale i jiných tkání jinanu vyrábějí. Přesto dosud nevíme, jak přesně tyto látky v těle působí. Pokud byla testována jen jedna nebo jen některé ze sloučenin obsažených v jinanových listech,  žádné kýžené léčebné účinky se nedostavily. Jinan je zjevně léčivý pouze při komplexním použití mnoha různých látek, nejen ginkgolidů, obsahuje mj. vitamin C, cukry, fenoly, terpeny a zejména flavonoidy.

V orientu se používá z jinanu úplně vše: od listů, které se mj. zelené přikládají na rány, dělají se z nich nejrůznější medicícny, čaje, přes kůru, za syrova jedovaté plody se vaří jako hlavní jídlo, jedí se i semena, ceněné je jinanové dřevo, z něhož se v minolosti vyráběly i císařské trůny, zkrátka nic nepřijde nazmar. Sušené listy jinanu jsou nejen dekorativní, ale jsou výborné i jako záložky do knih. Současně odpuzují knihomoly, rybenky a další knihožrouty.

Že je jinanů plné orientální umění, není až tak překvapivé, německý klasik a přírodovědec v jedné osobě tady také zazněl. V novější literatuře nemůžeme nepřipomenout originální použití "ginga" Jaroslavem Foglarem. Ale zkuste se také někdy pořádné podívat třeba na takový Obecní dům, hotel Central nebo jiné secesní stavby u nás. Úplná posedlost jinany!

Zasaďte si jinan, jinan je víc než strom :-). Má nejradějí slunečné stanoviště s vlhkou, hlubokou a dobře propustnou půdou, ale jak už laskavý čtenář ví, jinan je velmi přizpůsobivý, v tom se mu vyrovnají snad jen Češi. Jinan ovšem roste nad i pod zemí vždy jen zpříma. Snáší i zamořenou půdu, půdu s různým pH, horko, sucho, slané spršky od aut v zimě stejně dobře jako čoud z hnědého uhlí. Než se dostane na nějakých 6 metrů výšky, tj. v prvních cca 10-12 letech mu určitě udělá dobře, když ho za velkého sucha dobře zalijete, pak už poroste zcela bezúdržbově a při troše štěstí bude poskytovat stín a těšit oko nějakým 150-ti generacím Vašich potomků. Ψ

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.
Reklama