Reklama
 
Blog | Pavel Sikora

Proč se neřekne pravda?

Původně jsem zamýšlel, že tento článek pojmu jako hodně předělanou pohádku o Sněhurce. Pak jsem ale zaváhal, protože jsem si nebyl jist, jestli by se mí trpaslíci vydařili stejně jako trpaslíci Aleše Tůmy. Ostatně téma mi přijde ještě mnohem závažnější než -jakkoliv nesprávná- existence monopolní emisní banky. A tak jsem si vypůjčil slova starého pana presidenta. Vyslovil je tuším tehdy, když se dozvěděl, že jeho milí spolupracovníci tají informace o jeho nedobrém zdravotním stavu. Proč se neřekne pravda? Každý den zabředáme hlouběji do důchodové pasti a čím déle budeme před touto pravdou zavírat oči, tím bolestivější bude následný střet se skutečností.

Jako s mnoha jinými špatnostmi s tím přišli Prusové, psal se rok 1889 a průměrný věk činil pouhých 45 let. Nárok na penzi vznikal při dosažení 65 let. Rakousko samozřejmě nemohlo zůstat pozadu a po výkonnějších puškách zadovkách zavedlo po pruském vzoru i státní důchody. Původně to vypadalo nevinně, nemnoha starouškům se na těch pár let trošku přilepšilo. Dlouho to i fungovalo, jenže s jídlem roste chuť, a tak postupně rostly i důchody. Rostly a rostly, až u nás dosáhly počátkem devadesátých let minulého téměř 60 % průměrné čisté mzdy (v roce 2005 to bylo 52,3 % čili průměrný starobní důchod 7 728 Kč měsíčně vs. průměrná čistá mzda 14 786 Kč měsíčně).

To se to tenkrát v druhé polovině 19. století zaváděly sociální jistoty! Hospodářství zatěžované v porovnání se dneškem nesrovnatelně nižším daňovým břemenem utěšeně rostlo, antikoncepce prakticky neexistovala, takže porodnost byla na dnešní poměry neuvěřitelná, současně se rychle zlepšovala úroveň i dostupnost medicíny, takže růst populace ještě urychlovala klesající dětská úmrtnost. Déle než sto let pak rostly reálné starobní důchody při současném snižování věku odchodu do důchodu na straně jedné, a klesala porodnost při současném prodlužování průměrného věku dožití na straně druhé. Původní prakticky pojišťovací systém se postupně měnil na "průtokový", ostatně i samo vykradení čs. důchodových fondů Němci k tomu nemalou měrou přispělo, o komunistické měnové reformě ani nemluvě.

Devadesátá léta minulého století byla okamžikem pravdy, masové rozšíření podstatně účinnější antikoncepce, prudká změna životního stylu spojená s řadou atraktivních alternativ k rodičovství, a to vše v kombinaci s přístupem prakticky všech polistopadových vlád, který byl v otázce důchodů ještě daleko populističtější, než tomu bylo za minulého režimu.

Reklama

Dnes už by si každý soudný člověk měl uvědomovat, že tato cesta je slepá. Už nyní se jedná o vůbec největší položku státního rozpočtu – která navíc velmi dynamicky roste. Čistý přírůstek počtu starobních důchodců činil jen za loňský rok 33 480 osob, a meziročně stouply náklady na vyplácení (všech) důchodů o dalších 18,4 miliard korun. Bezmála dva miliony starobních důchodců dnes stojí proti 4,8 milionům plátcům pojistného. Ale i toho číslo je zavádějící, protože řada dnešních důchodců jsou tzv. "prduchové" (to nehezké slovo jsem pochytil od nich samých), kteří sice někde pracují a odvádějí tak nějaké pojistné, které ale samozřejmě představuje zlomek důchodu, který se jim současně vyplácí. Čistých plátců tak bude nejspíš o celé statisíce méně. Zatímco v roce 2000 připadali na jednoho ekonomicky závislého (děti, důchodci, invalidé) v ČR téměř čtyři pracující, v roce 2020 už to bude s velkou pravděpodobností jen něco mále přes dva a za dalších deset let už to dost možná bude "fifty-fifty"- a ten růst bude bohužel kopírovat růst počtu důchodců, nikoliv dětí.

To všechno je přitom pouhá předehra, skutečný důchodový tanec nastane v příštím desetiletí, kdy začnou do důchodu ve velkém odcházet velmi silné ročníky z tzv. poválečné populační exploze z 50. let minulého století. Končí-li už dnes české státní rozpočty beznadějnými schodky, co se teprve bude dít za deset let! Oblíbené je tvrzení, že jádro pudla spočívá v současné enormně nízké porodnosti, v tomto ohledu je ČR dokonce nezáviděníhodná "jednička" v celé EU. Z průměrných 2,8 dítěte na ženu v roce 1950 jsme se dostali v roce 1990 na 1,87 a o deset let později dokonce na až neuvěřitelných 1,14. Pro udržení neklesajícího počtu obyvatel je přitom nutná porodnost alespoň 2,1 dítěte na ženu. I kdyby se nakrásně všechny české ženy rozhodly ze dne na den vysadit hormonální aj. antikoncepci, výsledek jejich snažení se začne reálně projevovat v ekonomice za nějakých 20-25 (i více) let. Navíc to je ryzí utopie, proč by to proboha dělaly, vyhovuje-li jim mít v průměru jedno dítě za život? Zakážeme snad antikoncepci? Budeme pořádat koncepční osvětové přednášky? Zvýšíme porodné a/nebo pastelkovné? To je dobré tak leda na předvolební mozkomytí úžasného buldozera v barvách technických služeb.

Dalšímu oblíbenému omylu říkám ukrajinský import premiéra Špidly, kterýžto dnešní eurokomisař chtěl řešit úbytek české populace dovozem Ukrajinců. Je to tak jednoduché? Takto by se do EU muselo každoročně přistěhovat téměř 13 milionů lidí. Tedy každý rok jedna Česká republika a dvě Estonska. Skutečný počet přistěhovalců do EU je ale patnáctkrát nižší. A i tak se už dnes mnohé západoevropské země dusí etnicko-kulturními konflikty. A legální přistěhovalectví do ČR činilo v roce 2005 pouhých 30 tisíc osob, tedy asi tři promile populace, což je opravdu zanedbatelné. Počet lidí starších 64 let u nás do roku 2050 stoupne z 1,2 milionu na 3,8 milionu, z toho se počet lidí starších 80-ti let ztrojnásobí a dosáhne 900 tisíc.

Za jinak stejných okolností výdaje státního rozpočtu už v následujících deseti letech dramaticky porostou, zatímco jeho příjmy budou podobně dramaticky klesat. ČSSZ loni vybrala na tzv. "pojistném" 268,5 miliard korun a 266,3 miliard zase vyplatila. A to před nástupem rekordně silných ročníků z padesátých let do důchodu a za velmi silného růstu ekonomiky. To je konečná současného systému. Co uděláme? Zvýšíme už teď brutální zdanění zaměstnanců? Začnou prchat do zahraničí a vše se jen zhorší. Zvýšíme věk pro odchod do důchodu? Ani 65 let pro všechny nebude dost, brzy bude i 70 málo. Ani stát se ale nemůže zadlužovat donekonečna. Budeme čekat až na státní bankrot a cestou k němu si pohrajeme s hyperinflací, nebo lze dělat něco rozumnějšího?

A co bez všech kosmetických hrátek na rádoby reformy, při nichž se nezreformuje vůbec nic, prostě už jednou pro vždy opustit tento zvrácený etatistický model a nechat raději peníze lidem, aby si sami zvolili, jakým způsobem si budou spořit a investovat do své budoucí důchodové renty? Pokud bychom např. začali každoročně snižovat nové důchody o 5 %, žádné nové důchody by už za 20 let ani nevznikaly. Státní rozpočet by byl daleko méně závislý na demografickém vývoji – a většina důchodců by na tom byla daleko lépe. Zpětně by to představovalo i ekonomický stimul nejen pro plození, ale i pro výchovu nějakých těch dětí, protože s výjimkou poslední cca 100 let to i v Evropě vždy byla především rodina, kdo se staral o staré lidi. Ale ani to není není žádný ministerský befel, silnému individualistovi nic nebrání v tom, aby si našetřil na spokojené stáří v domově důchodců, autorovy osobní preference jsou odlišné, ale každému, co jeho jest.

Zní Vám to drsně? Zatím to ještě nijak drsné není, opravdu drsné to může být pro dnešní třicátníky a mladší, kteří mají při pokračování stávajícího systému své až příliš jisté: velmi nepříjemnou kombinaci celoživotního placení vysokých daní následovaného patrně dost mizerným stářím, kdy jim kromě příbuzných a žebroty (což k sobě může mít za špatných okolností až ošklivě blízko) mohou zbýt i nějaká ta nepeněžní aktiva (ta peněžní spolehlivě znehodnotí státní bankrot), která pak budou moci postupně rozprodávat. I investice do nemovitostí mohou být nejisté, protože takový státní bankrot, ba i "pouhá" hyperinflace může navodit velmi revoluční atmosféru a znáte to, "pánové, víděli jste někdy důl, to je díra v zemi, to mi nikdo nemůže vzít…"  Ψ