Reklama
 
Blog | Pavel Sikora

Yellow submarine

Konečně jsme se vymotali ze Záhřebu na á dvojku, Trafic si za chvíli spokojeně předl na šestku, zatímco pod námi se valila Sáva šedomodrá a ledová i v parném létě. Na první pohled jsme byli jedna z tisíců českých rodin, které mířily k chorvatsko-slovinské hranici. Nevím, co kdo viděl na druhý pohled, ale my měli pocit, že všechny ty deky, nafukovací příšery a zavazadla jsou průhledné, že snad i podlaha našeho auta je průhledná a že všichni na sto slovinských honů vidí dvě palety matroše.

In the town where I was born,
Lived a man who sailed to sea,
And he told us of his life,
In the land of submarines,

So we sailed on to the sun,
Till we found the sea green,
And we lived beneath the waves,
In our yellow submarine,

We all live in yellow submarine,
yellow submarine, yellow submarine,
We all live in yellow submarine,
yellow submarine, yellow submarine.

Reklama

And our friends are all aboard,
Many more of them live next door,
And the band begins to play…

(Beatles)

Vzpomněl jsem si na dobu, kdy byla schengenská hranice ještě na Dyji a kdy jsme pendlovali mezi Vídní, Prahou a Slezskem. Jak mě tenkrát v noci nechali hodinu trčet v odstaveném autě v Kleinhaugsdorfu. Brr. Jak jsme cestou z Vídně ztratili přední poznávací značku a v neděli večer nás pak nepustili zpátky do Rakouska. A to jsme nic nepašovali, jen jsem měl pracovní vízum. Cítil jsem, jak se mi svírá žaludek, Jana mlčela a prožívala to podle všeho ještě víc. Měli jsme se na to vykašlat. Jenže na to teď už bylo pozdě, všechny peníze jsme dali za matroš a slovinská hranice se blížila s každým výškovým metrem, který jsme od Záhřehu nabírali.

Nekonečná kolona, převažují Češi se vracejí od moře, sem tam maďarská nebo rakouská značka. Moc Chorvatů se do drahého Slovinska taky nehrne. Děti chtějí čůrat, Jana zuří, hlavně, žes jim dal napít! Tvářím se, že tu nejsem, vůbec neexistuji, pouhý vzduch, fata morgana, ba vakuum za volantem červeného vanu. Na pár minut mi to vydrží a slovinský pohraničník se nediví, že mu pasy podává neexistující muž. Hurá, splynuli jsme s davem! Už jen sedm set kilometrů a jsme doma, další hraniční kontroly už nehrozí.

O matroš dovezený z Chorvatska je velký zájem. Kouzlo zakázaného ovoce dělá divy. Za měsíc je všechno pryč, výnos z první pašerácké cesty je rychlejší a větší než jsme vůbec doufali. Musím znovu do Chorvatska, tentokrát už bez rodiny, oficiálně povezu počítačové tablety a jiné příslušenství. Matroš je přece taky příslušenství, říká Ivica – svého druhu. Ještě kdyby se tak chtěla vypařit ta mizerná slovinská hranice, so far so good, ale ty nervy. Dobře vím, že je to právě moje drzost a nervy, zač mě platí mí zákazníci hluboko v nitru Evropského svazu, nemá smysl si stěžovat, byla to moje volba, no pain, no gain.

I Ivica, majitel velkoobchodu, který mi prodává matroš, a současně zajišťuje falešné dokumenty k fiktivnímu zboží -za které ovšem platíme skutečné clo- mě seznámil se Zvjezdanem, Matem a Janicou, „našimi lidmi" na chorvatské straně hranic, Pavel rád přispěje na chorvatskou policii, směje se Ivica. Pavel rád přispěl, měl z čeho, do zaměstnání už stejně chodil jen ze setrvačnosti. Hodilo se to, za pouhé dva měsíce mě Zvjezdan varoval před slovinským zátahem. Plán B – hasil jsem si to po A4 kolem Varaždinu k maďarským hranicím.

Už skoro hodinu tvrdnu v Letenye, tak, a je to v pytli, to nebyla jen místní slovinská šťára, Maďaři mi rozebírají auto, takže se na nedostavěnou jihobalatonskou M7 asi nikdy nedostanu a půjdu rovnou do vyšetřovací vazby. Kurva, kurva, kurva! Ruce se mi potí a nevím, kde se ve mně bere ta drzost: „Spěchám za rodinou," povídám mladému maďarskému celníkovi, „deset tisíc, když mě necháte jet."
„Deset tisíc?" říká svou špatnou panonskou angličtinou a dívá se na mě nevěřícně.
„Jo, deset tisíc, víc nemám."
„Mennyi, tízerer?!" je tak překvapen, že přechází do maďarštiny, kam ho neochotně následuji.
„Igen, tízerer." Jsem z toho tak vyjukaný, že stále ještě nechápu, proč nechápe, to je tak neúplatný?! To by mi tak ještě scházelo?!
„Tízerer forint?!"
Aha, až teď mi to secvaklo! „Nem forint, nem, tízerer euro!"

Dojel jsem domů bez peněz a ještě pár dnů jsem měl ošklivé sny. Splacení hypotéky a přestavba domu se odkládá, na silnici mě už s matrošem nikdo nedostane. Ivica mi zprostředkoval kontakt na Branka. Taky náš člověk, v Bělehradu.

Biologie mě vždycky fascinovala, už jako žák 5. třídy základní školy jsem zvítězil v soutěži ostravské ZOO Díváme se na zvířata. Zakládáme nadaci na výzkum podunajského podvodního života a všechny naše peníze se mění v říční ponorku. Nejprve ji chci pojmenovat Edison, ale nechci dráždit hada bosou nohou a radši zůstanu u stupidního Danube. Je krásná, šikovná a žlutá, předem jsem vsadil na peníze z National Geografic. Pár měsíců si hraji na filantropního rentiéra, během půl roku se nám naštěstí podaří získat další zdroje ze Svazu a NG, docela frajeřina. Výhodně kupujeme pozemek v záplavové oblasti u Lanžhotu. Zbývá dodělat zpevněnou cestu pro kamiony a překladiště. Všechny zbylé peníze nadace jdou na nákup matroše od Branka. Danube se vynořuje u Lanžhotu a jedna paleta za druhou mizí ve zdánlivě bezedných kamionech, budujeme distribuční síť po celé republice.

Naše druhá ponorka dostává jméno Tisza, obsluhuje Maďarsko a východní Slovensko, ale brzy začínáme odebírat matroš i z Čopu, horní tok Tisy je úchvatný a Branko už neví, co by si za matroš řekl, v NG nám vychází článek s krásnými fotkami. Jen pár dnů poté, co jsme se přestěhovali na Veleslavín, zvoní v sobotu v devět ráno zvonek. Koho to sem čerti… Cože? Petice Libertariánského hnutí? Legalizovat žárovky?! A ven! Že se nestydíte! Ψ

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.
Reklama