Reklama
 
Blog | Pavel Sikora

Zaspavše v pelechu, Glumové běžechu

No a kampa to ti Glumové v potu svých tváří běžechu? No přece na vlak, to dá rozum, na vlak, právě totiž vjížděl do stanice. Dneska to bude zajímavé, kurs se ustálil na 3:1 na vítězství Vlaku, bez nějž není glumí dojíždění do práce myslitelné. Vlak, onen nevyzpytatelný železný bůh motivuje glumí populaci nespojitostí svých odjezdů k hrdinským výkonům. Čím delší interval, tím větší tlak na dobíhajícího Gluma. Ani yogumin, co yogumin, ani Ivan Derer by nedal takový finiš! Horší Vlaku už je jen Kecalkóá(t)l, prosnulý Opeřený Had, ale o tom zas někdy jindy. Nyní o Glumech a Vlaku (existuje jen jediné železné božstvo, má však mnoho vtělení).

Každá moje cesta či trať, chcete-li, na nádraží měla svá specifika a svůj čas T. V čas T bylo bezpodmínečně nutno vyrazit z domu, protože jinak nebylo lze Vlak stihnout vyjma četných, leč nevyzpytatelných zpožední. Vrcholné výkony jsem podával svého času v Českém Brodě, kde bylo nádraží na úplně opačném konci města, než našich pár paneláků v ulici Na cihleně. Od rychlé chůze jsem se postupně propracoval k popobíhání, které organicky přešlo v indiánský běh a těsně před pořízením prvního auta jsem už byl schopen zaběhnout skoro celou trať až na perón v kuse. Už od křižovatky u sila byl dobrý výhled na brodský perón, tam jsem obvykle přecházel na rychlochůzi, abych si trochu doplnil zásoby kyslíku, protože závěrečných pár set metrů se často měnilo v dramatické vyvrcholení, kdy se pak obvykle strojvůdce, k jehož kukani jsem přibíhal hezky zepředu od cukrovarské vlečky, sám rozhodoval, zda jsem podal dostatečně hodnotný výkon, nebo zda si ten den nezasloužím nic jiného, než zasyčení dveřmi před nosem.

Byl-li překročen čas T, existovala ještě cyklistická varianta, kvůli které jsem pečlivě udržoval svou starou dobrou modrou favoritku v bojeschopném stavu. Navzdory několika technickým vložkám, jako bylo vyndání kola z balkonu a jeho přenesení celým bytem do výtahu a dále pak jeho uzamčení před nádražím, rovnal se no chance time kola klasickému T+10 minut. Ani to ovšem nebyla žádná flákárna, vyžadovaná průměrná rychlost byla dost nad 20 km/h. Z pohledu profesionálního silničního cyklisty směšné i ve městě, z pohledu úředníčka, jednoucího v obleku a jen horko těžko držícího na beranech svou aktovku, slušný výkon.

Pak jsme začali „dobíhat" autem, což přidalo k času T, ještě pár dalších minut navíc. A forma šla do háje, i když ne zcela, protože naše Š 105L nebyla bojeschopná až tak často. A v historicky krátké době nám ji od nádraží prostě ukradli. Myslel jsem si, že se takové rachotiny nekradou. Ale ony se kradly ve velkém, na náhradní díly. A zase se sportovalo, i když Janě ukradli od nádraží její starou dobrou skládačku. Běh na podpatcích tehdejšími brodskými karikaturami chodníků vyžadoval nejen neobyčejnou obratnost a zdatnost, ale také slušnou dávku odvahy.

Reklama

Pak přišly Čerčany a zcela jiná trať, kladoucí mnohem větší důraz na rychlost, necelý kilometr rovinky napříč Komenského ulicí, na níž nebyl na chůzi čas. V Čerčanech se kradlo tak, že na nějaké kolo u nádraží nebylo ani pomyšlení. V záloze zůstávalo jen auto, které zde mělo výhodu rel. pomalého nájezdu na most přes Sázavu a velikou okliku, kterou pak obstarožní panťák musel objet, než zastavil v zastávce Pyšely, která byla od našeho domu vzdušnou čarou možná blíž než čerčanské nádraží.

V Dolních Počernicích se trať ještě zkrátila na pouhých asi 300 metrů a z původně vytrvalostního dobíhání se stal ryzí sprint, v nějž se rychlá chůze měnila v okamžiku, kdy obzor nad počernickým podchodem protnul přijíždějící vlak.

Poříčany. Hm, ještě je nemám zažité. Šel jsem na vlak jen jednou, vzhledem ke stavu naší ulice lze takové věci provozovat jen za mrazu, jinak jezdím autem. Když se podaří, na nádraží, když se nepodaří, do Prahy.  Jako včera…

8:03 vybíhám z domu, otvírám vrata, lezu do auta, sakra, kapičky deště, které vypadaly tak roztomile, jsou namrzlé, stěrače po nich jen nevinně kloužou. Poslepu vyjíždím ze vrat, snažím vyhnout, ale stejně Dacií nabírám našeho Trafika zaparkovaného na ulici, zatraceně! Snad to bylo jen neškodné setkání dvou nárazníků. 8:06 mám velmi zběžně oškábán led z části jednoho bočního a čelního skla a vyrážím na nádraží až mi lítají kusance bláta od kol. Na křižovatce Chrástecké a Českobrodské měří vítr obrovská bílá dodávka, jéď proboha! Konečně se rozjel, zuřivě ji předjíždím přes plnou čáru, zdá se, že Dacia má taky omezovač otáček, při 6500 o/min musím zařadit trojku. 8:07 polosmykem do podjezdu, příště si musím dát budíka, tohle je fakt o život. 8:08 už v dlouhé Nádražní ulici blokuje cestu nějaký řidič, který si myslí, že se tady snad může jezdit 30 nebo co. 8:09 zastavuji na parkovišti před nádražím, rozčilením se mi klepou ruce (nemám do výplaty další peníze na ježdění autem na padesát km vzdálenou Pankrác) čímž ztrácím cenné sekundy při vyndávání rádia. Zabouchávám dveře, zamykám. Na nádraží stojí panťák. Snad ten do Nymburka. Nebo do Kolína? Co to na něm píšou? Zatra – to je ten můj, dneska žádné zpoždění. Run, Forest, run! Běžím jako o život, tak by běžel jedině Ivan Derer po pláži, kdyby žralokům narostly nohy. Cosi až úplně vzadu v hlavě mi šeptá: "nemáš šanci, blbečku, měl sis dát budíka". Skáču schody do podchodu asi po deseti. V tom se ozývá ostrý hvizd píšťalky výpravčího. To je konec! Hladina adrenalinu už ale dosáhla takové úrovně, že prostě musím běžet dál. Roky už jsem neběžel tak rychle, naposledy snad někdy v Brodě. Schody nahoru beru po čtyřech. Ještě tam je, ještě stojí, to jistě jen proto, aby mi o to efektněji zavřel před nosem. Jako už tolikrát v Brodě, v Čerčanech, na Masaryčce i leckde jinde. Ve dveřích stojí průvodčí, který kvůli mně patrně zpozdil odjezd o těch drahocenných asi 15 sekund a říká: "jedete?". Trošku lapám po dechu děkuje mu. Jedu, jsem dobrej, České dráhy jsou dobrý. Vlak se v úseku z Poříčan do Brodu nedá dojet autem, jezdí přes stovku a má kratší cestu, i když chvíli stojí v Klučově. Do Klučova se vydýchávám a pak volám Janě, aby byla tak hodná a zavřela po snídani vrata. Nevěřila tomu, že to stihnu. Ne, snad jsem autům nic neudělal. No jo, budík, já vím, od stěhování jsem ho ještě neviděl. Ψ

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.
Reklama