Reklama
 
Blog | Pavel Sikora

Znamení moci

Většina soudruhů ze Strany nikdy nevystoupila, museli býti vyloučeni. Jediný český nositel Nobelovy ceny za literaturu a chartista Jaroslav Seifert v roce 1929, další v čistkách po roce 1948, ještě další po roce 1968. A jiní lidé do ní nevstoupili nikdy. Takový Jan Zahradníček. Rozhodně nepocházel z bohatých poměrů, z jeho patnácti sourozenců se dospělosti dožilo jen 6 (včetně něj). "Velký kouzelník verše, harmonizátor a modulátor, po Březinovi největší" (Šalda) opouští po válce vázaný verš, 1947 píše rozsáhlou báseň La Saletta, aby na ni o tři roky později bezprostředně navázal svou vrcholnou, a současně nejrozsáhlejší básní Znamení moci, kterou stihl dokončit ještě před svým zatčením v létě 1951. Necelé tři týdny po narození své nejmladší dcery, kterou už pak živou nikdy neviděl. Je odsouzen ke 13 letům vězení. Čím se provinil? Údajně vlastizradou, vyzvědačstvím a šířením „klerofašistických“ myšlenek. Ve skutečnosti byl katolickým básníkem. A velmi dobrým, hodně se ho báli.

Z vězení už se pak téměř do konce života nedostal, prošel Pankrácí, Mírovem i Leopoldovem. V roce 1955 se jeho rodina otrávila muchomůrkami a Zahradníčka propustili na 14 dnů z Mírova. Své dvě malé dcery našel už mrtvé, přežila jen jeho manželka a nejstarší syn Jeník. Soudruzi mu slibovali, že ho pak propustí, ale ve skutečnosti byl propuštěn až při všeobecné amnestii v roce 1960. To se slavila nová, socialistická "ústava", dr. Jičínský by mohl vyprávět (je zvláštní, že se o ní ve svém dlouhém životopise nezmiňuje). Zahradníček, který už před svým zatčením neoplýval zdravím, v dětství si při pádu z půdy poranil páteř a začal trpět srdeční vadou, se po téměř deseti letech v žaláři vrátil spíš mrtvý než živý. Po pouhých pěti měsících na svobodě dotluče jeho nemocné srdce, které nevydrželo roky surového zacházení ve věznicích spojené s odpíráním potřebných léků. Zesnuv v pouhých pětapadesáti, byl v roce 1968 rehabilitován, aby se jeho dílo vzápětí zase vrátilo na "index".

Komunisté proti údajnému kolaborantovi Zahradníčkovi spustili štvavou kampaň ve svých novinách už dávno před únorem. Jeho kolaborace za války spočívala například v tom, že podílel na protinacistickém odboji, nakolik mu to jeho chatrné zdraví dovolovalo, pikatní je, že mj. zajišťoval úkryt pro rodinu budoucího prezidenta Svobody. Ovšem ruďáky rozpálil do běla už v roce 1939, kdy vyšel jeho vášnivý pamflet Pláč koruny svatováclavské, v němž neodsoudil jen zradu Francie a Británie, ale ještě ostřeji se opřel do „jasnorudého slunéčka a vševládného báťušky“ Džugašviliho a sovětské ideologie. 

V diskusi u nejnovějšího článku manželů Podaných byla řeč nejen o eutanázii, ale i sebevraždách obecně. V této souvislosti mi to nedá, abych necitoval ze Zahradníčkovy básně Dějí se takové věci ze sbírky Rouška Veroničina (1949):

Reklama

(…)

Stromy se nad tím chytají za hlavu
a kolik dní se kolébají v neztišitelném nářku
že někdo si život vzal

A ty poznáváš s hořkostí
že jsi k tomu sám souhlas dal
v některé chvíli roztržité
sám v sobě se zavíraje
Nebo už někdy dávno ses odpovědnosti zřekl
dopustiv, aby ten strašný zmatek vstoupil do tvého žití
a s ním do vesmíru
jehož rovnováhu ustavičně zde udržují
jemné úkony
odříkání a bdělosti
temná zaúpění ve věcech
pláč dětí
nebo když někdo rukama zalomí
a vzdechne jen

Ale ta paní
co na svátek Sedmibolestné Marie Panny se rozhodla odejít
viděl jsem její oči
dvě černá kola melancholie
v nehybnosti své vířící
a čelo umíněné

Nikdo jsme jí nedovedli poradit
Byla sama
a nevěděla nic o veliké bolesti
a že ta bolest má jméno ženy
a že ta žena je matka jak ona právě
Nevěděla o tom, jak o tom neví svět žabáků
který jí obklopoval svým bahenním skřehotáním
a který se teď po její tíhou nezadržitelně potápí
zase níž

(…)

Takovou moc má jediné gesto sebevraha
Tisíc věcí se podniká a nikdo neví, proč selhávají
Nikdo neví, proč se tak mučí a proč se tak zapomíná
Zatímco ústa umírajících i ústa nemluvňátek
svírají se nevýslovnou hořkostí země
však blažený úsměv prokmitává
tu i tam

Jak formou, tak obsahem už zcela ve stylu La Saletty a Znamení moci. Mnohé obrazy z Roušky Veroničiny se objevují i ve Znamení moci: naříkající stromy, vesmír, sebevrazi, hořkost a úsměv nemluvňat a umírajících… Pro porovnání s tím, co psal Zahradníček před tím, uvádím poslední sloku básně Podzimu ze sbírky Žíznivé léto (1935):

Se všemi chybami u Pána listí
kéž v milosti se jednou spatříme,
mest krve naší v jasné víno zčistí
tvůj konejšívý chlad, ó podzime.

Nyní si už dovolím uvést ty pasáže ze Znamení moci, které mě fascinují nejvíce:

Bylo k zalknutí

Nikoliv naráz
nikoliv všichni najednou
ale nenápadně a tu a tam
tak jak zněl příkaz dne
nepozorovaně se rozkládat
poslední zbytky minulosti se vytrácely

Staré závazky beztak už mrtvé z nich tiše padaly
v tom malomocenství zhoubnějším než lepra tropická
neboť slyšet bez uší, dýchat bez nosu, hovořit bez jazyka
nebylo nikdy ani tak zlé ani tak nemožné
jak tento stav obnaženosti naveskrz, kdy se od nich trhaly celé věky
Přátelství přecházela, krajiny samý škrt
nezadržitelně se smazávaly
Až najednou jim bylo řečeno, že neměli dětství
že nikdy nebyli mladí, že nikdy nezestárnou

Přes nesmírný počet
každý byl sám
bez jistoty o svém narození
zatímco smrt je obcházela
své setkání s nimi promítajíc
na bílé plátno budoucnosti
ta stále bližší a stále skutečnější
jediná jistota
jež zbývala jim…

Zas jako tenkráte
a potom tak často
procházel jsem ulicemi, z nichž byl čas vymetený
ulicemi sterilizovanými, jež nemohli míti pokračování
tady na zemi ani na žádné jiné planetě v žádném jiném vesmíru
Tady už nezáleželo na tom, zda přichází podzim či jaro nastává
a tím méně, zda je to zrána nebo se začne smrákat hned
ačkoli všechno nasvědčovalo tomu
že je pozdě
příliš pozdě, aby to mohlo být v některém jistém dni
v některém jistém roce našeho letopočtu

Stromy stejně trčely holé a sníh tolik měl jinotajů
že jeho pád a jeho tání pod nohama davů
jeho něžné a chladné doteky na tváři spěchajících
zůstávaly nepochopitelné
jako nevtíravý a přece tak důrazný pokyn z neznáma
které se naučili pomíjet jako všechno
co nemělo pečeť moci

Jak v Dantově Infernu
mezi domy, jež stály nakřivo
do kruhu stále štvali se

Bylo to k smíchu a bylo to k pláči
s tou jejich svobodou
Mysleli, že myslí, mysleli, že mluví, mysleli, že jdou
cokoli a kamkoli se jim uráčí
a zatím se smekali po hladké stěně nálevky malströmu
v kruzích stále menších
s jedinou svobodou zrn obilných, jež mají být rozdrcena
pro potravu obrů tak nelidských
že kamení nad tím naříkalo

Ale protože odnikud nepřicházeli, nemohli nikam dospět
Všechno běželo pouze naoko
a už dlouho
přes ten chvat se tady nic nedělo
přes ten lomoz tu vládlo ticho Zvěrokruhu
ticho, v němž bylo slyšet dosud nepotřehnutelné hřímání hněvu
úpění lásky
a hlas svědomí, jenž překřičel všechny ampliony
rozléhaje se oblohou vyprázdněnou až k poslední hvězdokupě
vesmíru děravého
z kterého dulo hrůzou…

A v té chvíli
já se zděsil
co se to stalo s člověkem
co se to stalo s jeho tváří
ve které, jak jsem viděl, se neodráželo sebeméně
z dvanácté hodiny historie, jež měla nastat
Přesně tak, jak si to přáli hlasatelé Šťastného Živočicha
bylo prázdno před očima a bylo prázdno za očima

Vychvalování zubní pasty se neslo jak rouhání
v samém sousedství chrámů, jejichž zvonům
a jejichž varhanám bylo z nedopatření ještě dopráno
úpět a oslavovat

A já si říkám, jestli je opravdu zas k zalknutí, nebo se mi to jenom zdá. A pokud ano, zda se jedná o prázdno za očima původní nebo nové. A ty ulice bez pokračování v jakémkoliv jiném vesmíru. A čas mimo čas, čas po čase. Jen reklam máme stále dost. 

(…)

Nebyli studení a nebyli horcí
Odporná příchuť vlažnosti nutila Boží Ústa
s hněvem je vyplivovat
do stále větší opuštěnosti
té ohrady času vždy mezi dvěma převraty
ve kterých se nepřevrátilo vůbec nic

Tahle sloka mi nepotlačitelně připomíná mou báseň (jakkoliv ubohou), kterou jsem napsal v devadesátých letech, jsa naprosto konsternován tím, co se právě stalo ve Srebrenici. Nezlý jsem, nedobrý/za mne se pomodli… Podobně jako Zahradníček v případě paní, která si sama vzala život, ani já jsem se nemohl zbavit pocitu viny, za tu neuvěřitelnou strašlivost, která se právě stala, aniž bych já hnul prstem, vždyť to všichni byli Slované, v Jugoslávii, kterou jsem předtím tak miloval, tak blízko, ani ne dvě hodiny letu odsud. Ale ta nehybnost nepředstavovala žádné alibi, právě naopak, to bylo tak neuvěřitelné, chtělo se mi zvracet z celého světa, sebe nevyjímaje. Ostatně bylo to dědictví stejné ideologie, která nakonec zahubila i Zahradníčka…

(…)

Nebylo slov a nebylo úst, jež řekla by je
že čím více se rozpoutávají sami v sobě
tím těsnější pouto je svírá zvenčí
a že když sami v sobě už založili
panství nikoho
ani jejich domy ani jejich těla ani jejich děti
jim nepatří, ale jsou nikoho
A když ruce, jež jsou nikoho
sahají po věcech, jež jsou nikoho
a když nohy, jež jsou nikoho
chodí po cestách, jež jsou nikoho
tu
Nikdo – ten hrozný pán
otroctví nastoluje –

Nevím, jestli jsem kdy četl popis Zlého, který by byl ve své pravdivosti strašnější.

(…)

Sníh tál
kamení tálo
a za té oblevy
město navečer přešlapovalo v blátě
jak stádo tuleňů
vyluzující protáhlý naříkavý pískot
na znamení své nespokojenosti a svého strachu

A potom
jak se stmívalo
barvy jedovaté vyplouvaly na povrch šera jak leklé ryby
zvěstujíce prudkou otravu hlubin
života, který chátral

Já mezi těmi tuleni vyrůstal. Ke sněhu se hodí víc tuleni, ale starší spolužáci z našeho gymplu hovořili o mastodontech, což sedělo také dobře. A barev jedovatých byla plná celá zem a což teprve její dusící se ocelové srdce.

(…)

A třebaže jich bylo nejméně tolik
co hvězd
každý šel cestou svou
vlastní svou cestou křížovou
A ten kříž, který nesli
měl přesně rozměr a váhu
jejich svobody, které se odříkali
Ale nikdo si jí nežádal
a všichni chtěj nechtěj směřovali k jednomu místu
trochu výše
nad rovinou událostí, které se převalovaly jako mraky
nemohouce mít už jiný význam než zvýšit trýzeň
těch křížonošů

(…)

Ale zde
nebylo zmrtvýchvstání
Byli mučeni, ale nebyli mučedníci
Byli stínání, a žádný z nich Pavel
Mečem Ducha se rozpřahující
proti temnotám, které houstly

Za co soudruzi, za co, vždyť mi také milujeme Stalina, vždyť jsme bojovali proti třídnímu nepříteli společně…

 (…)

Teď nebo nikdy
říkaly si rodičky ve čtvrtích sebevrahů
vynášejíce na slunce nemluvňátka svá
chlapečky v modrém, děvčátka v růžovém
zatímco kosi prozpěvovali ze zahrad
a nevinnost byla ustavičně na postupu jak oheň
stravujíc nečistotu, jíž všude přibývalo

Teď nebo nikdy, říkal si svět
a myslel přitom na svůj poslední pokus odpravit beze svědků
Chudáka, jehož krev tekla ze všech ran
vyslchaných, svlékaných, ubíjených
kolujíc tady i v osadách lidojedů
jako jedině platné oběživo
po celém Městě Božím
jako jedině platné znamení moci
jako jedině platné znamení moci nad světem

(…)

Duch, který nezahálí
nikdy a nikde
a jestliže jste ucpali všechna ústa
aby nemohl promluvit
jsou zde ještě nemluvňátka, jsou zde ještě umírající
tito sousedé tmy počáteční a tmy konečné
a jejich ústa hořkostí stejnou stažená
úsměvem stejně blaženým
vyznávají

(…)

Zem pode mnou v nesmírné bolesti kolébá se
jako ten, kdo nechce či nemůže nahlas křičet
a její vůně a její vánky jsou jediný tichý nářek
kterému málo schází
aby byl chvalozpěvem

A to málo, co schází, to vy jí odpíráte
pan Nikdo a vy
to vám tak záleží na tom
aby dějiny nepřekročily dopoledne Velkého pátku
a řev ulice jeruzalémské
dále se rozléhal po všech městech světa
Dál otvírá měšec vaše temná ruka
a cinká groš Jidášův
cinkají mince, jež kupují prodejného
jemuž se říká Lid
a kořalka, která tekla
pro pacholky Pilátovy
u dna ještě není

Všechno hlasování
děje se dosud mezi Kristem a Barabášem
a už napřed je postaráno
o výsledek týž

Ukřižuj! Ukřižuj

A zem pode mnou v nesmírné bolesti kolébá se
s vasimi slavnostmi, s vašimi mučírnami
ta Matka Žalu
které nechcete dovolit
aby přestala kvílet
aby přestala rukama lomit tiše se kývajíc
když přes všechny časy a přes všechna místa
prodlužujete podívanou
jež se měla už skončit

Vaše moc je veliká
a váš strach ještě větší
před tou nocí ze soboty na neděli
před tou Velikou Nocí, kdy stalo se
co v slepotě své vy neuznáte
co svými třesky plesky jen zamlouváte
když na to přijde řeč

Níže píše básník o Božím respektu k lidské svobodě, a je to jistě napsáno lépe a snad i srozumitelněji než můj článek Je třeba zabít zlo. Také mě fascinuje pasáž o potřebě obrody slov. Kdo si vůbec v dnešní (nejen) slovní inflaci, uvědomuje, jakou obrovskou sílu může slovo mít? Historikové by věděli, který to byl senátor, který se sám vypravil proti oprovskému asijskému vojsku, které táhlo vyplenit Egypt. Bylo to v době, kdy byl Řím republikou a ještě zdaleka nebyl světovládný. Postavil se zcela sám mezi ně a bezbranný Egypt a prohlásil, že S.P.Q.R. si nepřeje, aby došlo k vyplenění středomořské obilnice Egypta. A východní vojevůdci otočili své voje a odtáhli zpět do Asie. Ostatně pouhým slovem se uzavírá manželství, jediným Slovem byl stvořen celý tento svět…

 (…)

Nikdy se nedočkáte, že by Bůh nestál v slově
a nějakým zvláštním a neslýchaným zásahem do hry
dřív než skončí
o vlásek zkrátil svobodu člověkovu
Vaše myšlenky nejsou jeho myšlenky
Nesníží se k násilí a jeho pohled upřený z lidské blízkosti
na každého z nás
nezavře se ani neunaví v té trpělivosti plné slitování
jako by se nebylo stalo nic zvláštního
před chvílí ani tenkráte
pod stromy Ráje

Je to On
V tichosti vánku poledního
Je na nás, abychom ztichli
před tou tváří Ženicha, který přichází
A jestliže k národům a jestliže k světu
hovoří jako oheň a jako kladivo rozrážející skálu
u tebe jen klepe s prosbou za prominutí, že vyrušuje
Stojí za dveřmi a klepe neodbytně a hned se omlouvá
O tebe se uchází, aby tě získal tak jak jsi plný špíny
Není třeba dělat se lepším před tou Tváří, jež prohlíží tě skrz naskrz
s přísností shovívavou, shovívavostí přísnou
ten pohled upřený
Je ti před ním nevolno, šilháš stranou, posloucháš staré pomluvy
odnaproti, zvedle anebo skrze strop
zatímco on stojí a čeká, zda vpustíš jej
ten cizí člověk, jehož právě při vyslýchání ztýrali
tvář uštvaná, mírná, tvář bližního, Boha tvého
které se všichni tak podobáme

Ach říkám vám, nechte už řečí o výrobě, nadvýrobě a podvýrobě
Nechte už slov, jež sypou se suchá a tvrdá a jalová
ten písek pouště světa, který nás v sobě pohřbívá
Říkám vám, nevycházejí z úst, kde jazyk a zuby a rty
článkují teplý dech. Nejsou lidská, není v nich člověka
Tak hovoří obludy vymyšlené, aby vás pohltily
Dejte si říci, za nějaký čas, nějaký krátký čas
nebude po nich slechu, Nabuchodonozor se také jen letmo připomíná
A teď je čas nejvyšší, abychom všichni ztichli a spát šla slova
slová unavená, slova zmučená, slova znetvořená
aby byla zapomenuta v tichu nesmírném
aby utonula v nevýslovnu
kde bychom je zas hledali s úpěním
pravdivá, silná a plná kajícnosti
pro katedrálnost věku, jejž vidím blížit se
pro dorozumění člověka s člověkem a národa s národem
pro dorozumnění s Bohem, jenž stojí a čeká
u dveří srdce tvého

Je to On
v tmách hodiny třetí
který byv vyzdvižen táhne všechno k sobě
Málem ho přehlédli, jako ty jej přehlížíš v bližním svém
ale dějiny se otřásají jeho mlčící přítomností
a všechen útěk je útěk před ním, všechna vzpoura je vzpoura proti Kříži
tomuto trůnu jediné opravdové moci
tomuto trůnu jediné opravdové moci nad světem

(…)

Nemohli chápat
minulost u nich začínala tak zcela nedávno
předloňskou dovolenou
anebo tím rokem, kdy se vylíhlo tolik chroustů a otec umřel
Celá léta jim vypadla, celá staletí, celé věky
byly v nich přeškrtány a začerněny
jak řádky zabavené, jež radno číst není
Nebylo pro ně to tkanivo dějstvování
s nitmi souvislosti
které se sbíhají, které se rozbíhají
svazující daleké s blízkým
v obrazce událostí

Také pěkné, běda lidem bez historie, protože své chyby budou muset opakovat. Protože nevidí-li kdo za sebe, nemůže vidět ani dopředu.

(…)

Vidím jejich město
jejich domy ulici za ulicí, jak rostly z chrámů
tak jako píseň světská vyrostla z písně zbožné
je hodina temnot, dveře jsem zavřel a okno otvírám
a neslyším už zvony, ani jiný hlas radostný, jen dlouhý vzdech
vycházející z jeho zdí a z jeho dlažby a stromů, jak se nakláním
nad toto pochmurné panoráma města dvou vrchů
vrchu s kasmatami a vrchu s katedrálou

Nic neslyším než vzdech bezmoci, jak v temnotách pozoruji
ten první vrch s mučírnami a druhý
ten kostelní útes s věžemi v moři domů
Svatý Michal, Svatý Jakub, Svatý Tomáš a Maří Magdalena
tolikrát přirozenost milostí osedlaná
ti jasní kentaurové vzpínající se na návrší božím
s měděnkou na hřebetech připraveni ke skoku do blankytu
kam visí obrácení špicemi věží svých

Moc se mi líbít ten obraz chrámů jako vzpínajících se kentaurů visících vzhůru. Ta dynamika nehybnosti. Ostatně dříve býval kostel fyzickou osobou…

(…)

Jde o vládu nad světem
Jde o člověka, který se zahazuje
sám sobě ponechán
Viděli jsme, jak celé věky snažil se uniknout ze staré hrůzy
upadaje do nízkého strachu
Viděli jsme, jak se pokoušel stáhnout všechno své
bohatství, všechno dobro
z dosahu Boží ruky
pojistit se a klidně spát
a zatím jak svatý Bartoloměj svlečeno z kůže
po celém svém povrchu člověčenstvo strašnlivě krvácí
Ze všeho už se vydali, teď hluboko pod cenou
musí nabízet své tělo, své mládí a věčnost svou
Byli jsme svědky toho, jak člověka ubývá
zatímco Bůh jen roste

Roste a má
a zmnožuje ustavičně sám v sobě svou blaženost
ustavičeně se vrací k svým věčným pramenům, k své hluboké noci
sám plný, sám ze sebe naplňuje spásu člověka, spásu světa

Z jeho kostelů rostou domy
z jeho tajemnství věda
z jeho poslušnosti svoboda

V jeho jediných rukou zadarmo dávajících
v jeho žehnajících rukou probodených
jediná opravdová, jediná skutečná moc a vláda
jediná opravdová, jediná skutečná vláda nad světem

Ψ

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.
Reklama