Komentáře: Naše bývalé děti

Od: Anonym

Anonym — Mon, 03 May 2021 02:14:34 +0000

Od: Markéta

Markéta — Sat, 25 Aug 2007 17:42:27 +0000

poklona oběma
tuto historii jsem už znala. Ovšem bez toho začátku. Myslela jsem si vždycky, že jste si děti do péče vzali, protože Vám příroda vlastní odpírala. A vono to bylo o trochu jinak..

stejně mne pokaždé mrazí, když na tu vaši anabázi vzpomenu. Myslím, že by si to mělo přečíst víc lidí. Jako ty s tvou skvělou ženou by mělo BÝT víc lidí. (a nevadí, že ji znám jen zprostředkovaně. je prostě statečná. a dobře si vybrala svýho parťáka do života.)

o to důležitější, že dnes máte hromadu vlastních dvojčat.

Od: petr II

petr II — Thu, 23 Aug 2007 22:51:38 +0000

Reaguji pozdě, …
…četl jsem to až teď. Jak to okomentovat? Nemá cenu psát něco povzbudivého, je to už dlouho a podle toho, jak píšete, stojíte tomu čelem. Snad jen poznámku, že zažít bych to nechtěl. Sám jsem si vyzkoušel, že jsem schopen ustát leccos, ale protože cítím, že za mnou stojí rodina. Upřímně řečeno, to je asi jediné, čeho si nějak na svém životě cením.
Takže nebudu psát, že vás obdivuji, protože ten příběh bych musel znát nezprostředkovaně, ale podle vašeho líčení se rozhodně nemáte za co stydět.

Od: GLUM

GLUM — Tue, 21 Aug 2007 14:42:29 +0000

Angele Rogner (3)
„M.“ v té době byla zralá tak leda na to, aby začala brát drogy nebo něco podobného, měla všeho až moc, jedna z x našich chyb. Kdyby Vaše dítě dlouhodobě a i přes výslovné varování naprosto kašlalo na školu – nechala byste jej na osmiletém gymnáziu? U té „psyšky“ to bylo doporučení dětské psychiatričky, ke které kluci chodili ambulatně, která konstatovala, že vzhledem k tomu, že absolutně odmítají spolupracovat, nevidí jiné řešení než radikální změnu prostředí. Pokud vím, bylo to konzultováno i s neuroložkou… Chtěli, nechtěli? Chtěli jsme cokoliv, po čem by se začali schovat aspoň trošku normálněji. Narozdíl od pozdějšího předběžného opatření to bylo naše rozhodnutí, ale bylo nám to líčeno tak, že se kluci vrátí za měsíc dva a bude to výrazně lepší. Hospitalizací jsme si samozřejmě život nijak nezjednodušili, ale právě naopak, z pekla na zemi se stalo peklo na n-tou.

Od: GLUM

GLUM — Tue, 21 Aug 2007 14:22:52 +0000

Angele Rogner (2)
…ze strany na stranu, dospěla k závěru, že má nějakou poruchu vnímání, která způsobuje, že se dítěti subjektivně pohybuje viděný obraz a pak se to snaží vyrovnávat. Byli jsme přesvědčeni, že je to jen „zábava“, tj. jedna z x činností, které kluci provozovali, ale manželka tam s ním šla na vyšetření. Samozřejmě se ukázalo, že žádnou takovou poruchou netrpí. To byl docela problém, my jsme věděli, jak se co má, např. že mnohé věci se nedějí bezděčně, ale doktoři nám to nevěřili. Já chápu, že mozek není mlýnek na maso [myslím že dnešní neurologové mají v ruce šroubovák a kladivo a chce se po nich aby seřizovali nejmodernější motor plný elektroniky]a že s některými postiženími lékaři ani dnes nedokáží nic udělat, ale pro si to proboha nepřiznali a lhali nám (jako v té Krči)? „M.“ je další případ, samozřejmě, že postižením bratrů na jedné straně trpěla a dostávala se na vedlejší kolej, na druhé straně se v tom naučila chodit – až moc dobře. U té ředitelky to byl zájem zcela zištný: školné.

Od: GLUM

GLUM — Tue, 21 Aug 2007 14:15:10 +0000

Angele Rogner
To jsou takové zážitky, které jsou vlastně nezdělitelné. Podobně jako se prakticky nedá přeložit některá poezie, i tohle je dost nepřenosné a nepředstavitelné bez vlastního prožitku. Bylo to jak jsem to psal, před těmi cca deseti lety bych to líčil jistě ještě dramatičtěji, jak to bylo, tohle už je jen odlehčená verze. Jen si představte šestiletého kluka, jak se Vám podívá do očí a pronese: „já tě zmučím!“ To jste asi ještě nezažila, manželka ano. Málokdo si uvědomuje lépe než my dva, že lidské síly a možnosti jsou omezené. O supervizi jsem nic neslyšel, asi v té době opravdu neexistovala. Ale zkoušeli jsme první poslední, některé věci byly až šokující, když na týdenní akci začala renomovaná česko-německá psycholožka pořádat spiritistickou seanci, že „v minulosti rodu dětí je nějaký těžký osud, který se teď projevuje“. To nám fakt pomohlo. Naše (v té době ještě) kamarádka křesťanka pracovala ve zvláštní poradně pro postižené děti, když viděla malého „D.“, jak trhá hlavou ze strany na..

Od: Angela Rogner

Angela Rogner — Mon, 20 Aug 2007 16:27:45 +0000

S malým zpožděním poklona
Jste člověkem činu. Brát si tři postížené děti k sobe, to je láska v nejlepším slova smyslu. Křešťanství se má žít konkrétně, v každodenním životě. To jste udělali. Vždy jsem snila o velkém dobrém činu, ale nejsem si jistá, zda bych na všechny těžkosti měla sílu. Obdivuji manželku, která odešla ze dne na den z práce, aby se věnovala třem cizím, výchovně extrémně náročným, dětem.

Z vašeho textu cítím zároveň silnou trpkost, a na některých místech i cynismus. Bylo to opravdu tak (jak se z textu zdá), že se celý svět (s malými výjimkami) proti vám spiknul?

Nenapadlo vás vyhledat v těch nejtěžších chvílích – člověk nemá neomezené síly, a každý se může za určitých okolností stát nepříčetným – odbornou pomoc? Tj. supervizi, jaká je, tuším, nabízená pěstounům a sociálním pracovníkům? Možná tehdy ještě nebyla.

Proč jste vzala M. z gymnázia, když ředitelka to zřejmě nechtěla? Není mi úplně jasná lékařská zpráva, kterou jste „uposlechli“ a dali děti na „psyšku“. Chtěli jste to i sami?

Od: Larus

Larus — Fri, 17 Aug 2007 12:00:10 +0000

Jste hrdinové
Vy i Vaše žena. Nevím, jestli znám někoho, kdo by byl schopen udělat to, co vy. Nevím ani, jestli bych to udělal já. Nedokážu vymyslet dost dobrou pochvalu…

Od: Dr. Sam

Dr. Sam — Thu, 16 Aug 2007 11:01:14 +0000

Neporozuměl jsem jedné věci
Děkuji za přímou osobní odpověď a za zveřejnění výše uvedeného. Je tragédií, že v rámci Vašeho sociálního prostředí nebyla poblíž silná sociální autorita. Doufám, že Vám vaše děti přinášejí radost a štěstí a přeju vše dobré.

Od: GLUM

GLUM — Wed, 15 Aug 2007 16:38:17 +0000

to dr. Sam (2)
svíčkové báby před moderním kostelem (se zkrouhnutým interiérem – farníkům se zdál málo středověký) ve Strašnicích a před všemi třemi dětmi v tom smyslu, že takové coury by do kostela vůbec neměli pouštět (sukně nebyla ke kotníkům, ale hlavně – fakt jí to slušelo). V těch dvou kostelích jsme už nikdy nebyli, nadávek jsme slýchali i tak dost a dost.

Nepotřebovali jsme nějaké dary, šatstvo nebo pečovatelskou službu, potřebovali jsme, aby se k nám naše okolí chovalo lidsky a nedívalo se na nás skrz prsty jenom proto, že děti, které byly postižené a pomočovaly (aj.) se i předtím, zůstaly stejné i u nás. A že jsme si dokonce dovolili řídit se doporučením lékařky…

Totéž se „světskou“ sociálkou: děsně jsme je štvali tím, že jsme od nich nic nepotřebovali, o nic jsme neprosili. To bylo zlé, a manželka byla mladší, hezčí a chodila lépe oblékaná…