To jsou zcela poctivé, legitimní a logické otázky a pochybnosti. Existuje na ně uspokojivá odpověď? Toto přetěžké téma se pokouší řešit jedna z nejzajímavějších knih Starého zákona: Jób. Nebude myslím na škodu, pokud si ji teď stručně projdeme. Jób je hluboce věřící muž, kterému se daří, nač sáhne, v kraji není úspěšnějšího podnikatele v živočišné výrobě, ba i jeho požehnaných deset dětí je narozeno v poměru sedm synů ke třem dcerám, což bylo v tehdejší machistické době považováno za poměr velmi příznivý, statisticky je to každopádně těžký nadprůměr mužských potomků. Prostě, kdyby tenkrát existovala sportka a Job by si jednou vsadil, obratem by vyhrál jackpot.
Na výroční konferenci Božích synů (čtěme asi jako andělů, každopádně se jednalo o bytosti z onoho světa) u Boha už zazněly všechny přednášky a skončily panelové diskuse a teď probíhá raut. Tu narazí Bůh na předsedu opozičního SNA (Svaz nezávislých andělů) Satana. Chvíli spolu klábosí o počasí a aplikované kosmologii n-rozměrných světů a pak se Bůh chce pochlubit a říká Satanovi: „Hele, a viděls Jóba? To je panečku borec, lepšího člověka abys na Zemi pohledal. Toho ani nenapadne, aby vás volil."
„Pche," vyprskne Satan tak opovržlivě, až kousek uzeného lososa z jeho chlebíčku přistane na koberci, „bodejť by ne, když si žije jako prase v žitě. Ale jen počkej, jen co skončí tahle dlouhá konjunktura na Blízkém východě, ten ti bude panečku nadávat!"
„To se teda pleteš, holenku, za Jóba dám ruku do ohně," směje se Bůh, „OK, tak si ho otestuj, dělej si s jeho majetkem i jeho příbuznými, co se ti zachce, jen jeho samotného nech být."
„Bezva, platí," zaradoval se Satan.
A tak se během pár dnů ocitá Jóbovo podnikání v troskách, a co je ještě daleko horší, zahynou všechny jeho děti. Ani to však nestačilo k tomu, aby se Jób odvrátil od Boha, jen rezignovaně konstatuje: „Nahý jsem se narodil, nahý zemřu, Bůh dal, Bůh vzal, budiž požehnáno jeho jméno." A tak se i na další audienci Božích synů Bůh chlubí Jóbem a Satan vztekle prská: „to nic nebylo, ale jen mě nech, abych vztáhl ruku na něj samotného. to uvidíš ten tanec, jen se dotknu jeho těla a bude ti zlořečit!" Bůh souhlasí s tím, že Satan musí Jóba nechat naživu. Zmučený Jób skutečně začne remcat, Bůh ho spéruje na tři doby, Jób se kaje a vše se zase v dobré obrátí, pořídí si dalších deset dětí, daří se mu ještě lépe než kdy před tím a zemře v neuvěřitelně vysokém věku v láskyplném kruhu své rodiny. No happy end, za nějž by se nemuseli stydět ani v Bollywoodu.
Autor knihy ukazuje, že i opravdu bezúhonný člověk může trpět, ale neumí to vysvětlit, pouze konstatuje Boží svrchovanost, pro člověka neuchopitelnou moudrost a nenárokovost odměny za dobré skutky.
To jsme si moc nepomohli, viďte? Zkusme to tedy jinak než kniha Jób. Hned z první kapitoly Genesis se dozvídáme zásadní věc: Bůh stvořil (techniku teď nechme stranou) člověka k obrazu svému. A co víme o Bohu? Je to mj. bytost osobní a svobodná. Ta svoboda je klíčová, je neocenitelná a zcela zásadní i v očích Boha. I člověk je tedy osobní a svobodná bytost, nadaná svobodnou vůlí, může jako Bůh rozlišovat mezi dobrem a zlem. Umožňuje to ona nadpřirozená složka v každém z nás, již nazýváme svědomí. Člověk se opakovaně rozhoduje špatně a kazí původně dokonalé Boží stvoření. Bůh si přesto cení jeho svobody natolik, že nezasahuje a nechává raději člověka páchat zlo, než by omezil jeho svobodu. Jakou hodnotu by také měl mechanicky dokonalý svět loutek bez vlastní vůle? Bůh je vždy připraven člověku pomoci, ale ne proti jeho vůli. Nechává člověka i vraždit a omezovat svobodu jiných lidí. Jistě by mohl zasáhnout a okamžitě srazit bleskem nebo jinak efektně a in flagranti (angličtina pro to má naturalistický výraz „red-handed") potrestat viníka. Ale nečiní tak.
Nečiní tak, a to také proto, že miluje i toho viníka a chce mu dát ještě šanci na nápravu, miluje jej ne pro jeho ohavné skutky, ale pro něj samotného. Ano, pro většinu z nás je to těžko pochopitelné a leckdy to považujeme za rovnou za zvrácené. To je ale boží láska, ne lidská, není divu, že máme potíže s pochopením něčeho, co nás o tolik přesahuje. Je to ostatně v dobrém souladu i se zcela nekřesťanským čínským příslovím, které praví, že největší sílu má ten, kdo ji nepoužije. Ale jak k tomu přijde chudák oběť? Kniha Jób je těžko určitelného stáří, rozhodně ale nezná posmrtnou odplatu. A to je podle mě (a také podle samotného Krista) to podstatné: lidské tělo je smrtelné, lidská duše nesmrtelná. Po smrti se může dostat do jiného, onoho, vyššího světa, v němž žije vedle jiných bytostí i sám Bůh. Anebo se tam taky dostat nemusí. Co by to ostatně byl za ráj, kdyby byl plný zlých lidí? To je podstatou celé hry zvané život. Mohou nás jako kováře Barana zabít, ale nemohou nás připravit o duši, o náš věčný život – to se může stát jedině s naším souhlasem. Pokud přistoupíte na tento předpoklad, je to zcela fér – co je sebedelší a sebelepší konečný život na zemi proti nekonečnému životu v ráji? Čím více bude mezi námi takových Baranů, tím příjemnějším místem pro život se svět stane, a současně tím těžší to budou mít všichni Sekalové.
Ostatně nevěřím ani na šťastný pozemský život vrahů a jiných lumpů. Jakkoliv se ho v sobě snaží umlčet a vymazat, jejich špatné svědomí je žere a trýzní – mnoho z nich dokonce umírá vlastní rukou. A naopak, spousta dobrých skutků je tak či onak odměněna tady na zemi. Boží mlýny melou pomalu (to kvůli té druhé až n-té šanci pro viníka), ale jistě (to kvůli oběti). A je Bůh nečinný? Rozhodně ne! Velmi často prskáme, že se věci nevyvíjejí tak, jak bychom si byli představovali, a přitom nejsme našimi rozoumky ani schopni pochopit, z jaké šlamastyky nás vlastně zase vytáhl. Ψ
(toto téma řeší také např. žalm č. 14, který česky zdařile zhudebnila skupina Oboroh)