Zažili jsme to na nový rok 2002 ve Vídni. Po mohutné dělostřelecké přípravě dvojích cen to přišlo: šilinky přes noc zmizely z bankomatů, nadále se s nimi (narozdíl třeba od sousedního Německa) mohlo platit v obchodech, které tak musely přijímat současně dvojí měnu. Všichni se holedbali, jak nezneužijí změny měny k zaokrouhlování nahoru. Všichni to samozřejmě dříve či trochu později udělali. Včetně MHD. Nejprve se vše přesně převedlo na eura, vznikly "hranaté" ceny plné centíků, které se pak zakulatily. Samozřejmě že ne směrem dolů. Je to totiž neodolatelné, lidé byli zvyklí, že za stovku (šilinků) si toho moc nekoupí, cenovka, na které na ně číhala jednička v doprovodu dvou nul, na ně tak podvědomě působila klamavě – sto eur je už poměrně slušná sumička.
Banky a obchodníci si užijí spoustu legrace, ale po pár měsících je po všem, stará měna je zlikvidovaná, ještě dlouho pak zůstávají v obchodech ty dvojí ceny, ty pro spotřebiltele informačně hodnotnější v šilincích jsou samozřejmě psány malým písmem. Co dál? Vítězství? Nemusíme do směnárny v Řecku ani na Mallorce, to je přece bezva.
Dlouhodobá perspektiva už není zdaleka ani tak jasná, ani tak optimistická. V čem je problém? Stabilitu měny nikdy nelze oddělit od stability státu, v němž se ta měna používá. A zde je zásadní problém. Evropská unie přece není stát. Nemá standardní vládu, nemá standardní parlament, nemá ani standardní centrální banku. Evropská centrální banka je jen jakýsi koordinátor jednotlivých národních bank. EU je prostě podivný hybrid. Samozřejmě také neexistuje žádný evropský národ (narozdíl třeba od USA), ani jednotné evropské (unijní) hospodářství. Jednotlivé členské státy mají své vlastní inflace, míry nezaměstnanosti, státní dluhy atd. A na to vše je u podstatné části členů unie naroubovaná jednotná měna. Co se bude dít, až třeba francouzskému socialismu definitivně dojde dech? Co budeme v budoucnu dělat, když se např. italská, řecká a/nebo rumunská inflace vymkne z vytyčených mezí? Takové scénáře už proběhly, docela poučný je příběh bývalé Jugoslávie, to byla taková unie v malém, na začátku to bylo taky celkem fajn. Poměrně pracovitý a bohatý sever více a více doplácel na zaostalejší a socialističtější jih. Jednoho dne došla Slovincům a Chorvatům trpělivost a odmítli dál platit formou vysokých úroků a inflace za své jižní bratry.
Z české perspektivy by už nyní zavedení eura znamenalo citelné zvýšení úrokových sazeb, že to není nic, co by podpořilo růst českého hospodářství, o tom není sporu. Zatím se nic vážného nedělo, žádná skutečně závažná hospodářská ani politická krize nenastala, na území EU se neválčí. Bůh chraň českou korunu, tu poslední připomínku našeho slavného království! Neberte nám našeho Rockyho devizových trhů, který se bez ohledu na všechny kiksy českých politiků dere nezadržitelně vpřed a každým rokem nám silou svého kursu zlevňuje dovolenou, naftu i všechno další dovážené zboží. Euro znamená dlohodobou nejistotu, drahé hypotéky (a drahé peníze vůbec), zpomalení hospodářského růstu a v neposlední řadě i ztrátu dalšího kusu naší suverenity, která je z pohledu malého národa velmi důležitá. Stačí si srovnat třeba osud Dánů a původně mnohem početnějších Pobaltských Slovanů, ostatně je příznačné, že se právě Dánové odmítli své koruny (DKK) vzdát. A ještě jedna věc, podívejte se pořádně na eurové bankovky – jsou hnusné, homogenizované, bez chuti a bez zápachu :-).