"Ano." Šmankote, takovejch hezkejch holek chodí po světě, co to tady… Ale ona je nejen těhotná, je i krásná a – jiná. Má tak zvláštní hlas, a ty oči…
"Chcete si slíbit lásku, úctu a věrnost. Ptám se vás před církví a před Bohem: zavazujete se k tomu opravdu na celý život?" Poťouchlý hlas se v tu chvíli zdá být převálcován napětím chvíle.
"Ano." Ale kdež, ozývá se mi zas v hlavě, jen jsme slyšeli o daňových výhodách manželů. Proboha, já se nedokážu ani teď zbavit ironických poznámek, aspoň v duchu. Koušu se do rtu, aby se blbě netlemil.
"Chcete založit rodinu." Ha, kdybys, hochu, věděl, jak jsme v tom už s pannou nevěstou – když už musí mít na krku ten kříž, mohla si aspoň odpustit ten závoj, vždyť je to habaďůra! – pokročili… "Ptám se vás před církví a před Bohem: přijmete děti od Pána Boha ochotně a budete je vychovávat podle Božího zákona?"
"Ano." Jo, i na to jsem musel jako pohanský pes podepsat revers.
"Potvrďte toto své rozhodnutí podáním ruky a slavným slibem." A je to tady, ale já ji chci, viď, že ji chci, jasně že ji chci, proč bych ji neměl chtít, ty jseš ale idiot, děsně ji chci, pokud možno hned… Kruciš, musím mluvit, teď už znejistěl i Jeannettin pohled.
"Já, Pavel," tuhle formuli se mi nikdy nepodaří odříkat, to bych nezvlád ani česky, celý kostel na mě hledí, i ten šílený Jeannettin strejda mě zabírá kamerou, jak je to dál?! "…odevzdávám se tobě, Jeannette, a přijímám tě za manželku. Slibuji, že ti zachovám lásku, úctu a věrnost, že tě nikdy neopustím, a že s tebou ponesu všechno dobré i zlé až do smrti. K tomu mi pomáhej Bůh. Amen." Uf, tak snad správně, mimoděk se mi na tváři objevuje úsměv.
"Já, Jeannette, odevzdávám se tobě, Pa'vel, a přijímám tě za manžela. Slibuji, že ti zachovám lásku, úctu a věrnost, že tě nikdy neopustím, a že s tebou ponesu všechno dobré i zlé až do smrti. K tomu ať mi pomáhá Bůh. Amen." Na život a na smrt, žhnou její oči.
"Před Bohem, před církví, před tímto shromážděním potvrzuji, že jste řádně uzavřeli manželství." Patrně všechny přítomné nad dvacet let brečí. Kněz pokládá přes naše spojené ruce štólu a deklamuje: "Co Bůh spojil, člověk nerozlučuj." Najednou jako by z toho nenápadného chlapíka sálala jakási síla. Žehná prsteny: "V tvém jménu, Pane, žehná církev tyto prsteny; sešli na ně své požehnání, aby byly znamením dokonalé věrnosti. Ať tvoji služebníci Jeannette a Pávl ustavičně plní tvou vůli a žijí spolu ve svornosti a vzájemné lásce až do smrti. Skrze Krista, našeho Pána."
"Amen." duní kostelem.
Navlékl jsem Jeannette, nyní už své manželce, snubní prsten: "Jeannette, tento prsten je znamením věrnosti."
Má malinko rozmazané stíny, navléká prsten se svým jménem mně, řkouc: "Paul, tento prsten je znamením věrnosti." Místo varhan se ozvývá Jean Michel Jarre a jeho Emigrant z alba Revolutions. Necelé čtyři minuty nás mrazí v zádech a smějeme se na sebe. Kostel a celý svět patří nám, aspoň nám to tak připadá.
Missa peracta, testes et sacerdos actum Matrimonii subscribunt. Subscriptio fieri potest vel in secretario vel coram populo; ne tamen fiat super altare. Takže prosím pěkně, dokumenty o uzavření manželství podepisují novomanželé, svědkové a kněz veřejně, nikoliv však na oltáři. S českými úřady bude ještě legrace, ale čert je vem.
Už je ze mě regulérní kancelářská krysa a Montreal mi po necelém roce připadá šedivý a smutný. Jsem opuštěná krysa, večer jezdím za sesypanou a bolavou Jeannette do nemocnice, její těhotenství bylo mimoděložní. V nějakém stánku u metra jsem jí koupil dva plyšové psy, jsou dost příšerní, ale ona je pojmenovala a mluví s nimi, jsou prý z Grónska a jsou to bráchové. Aby se nezbláznila, když je tam sama. Vždycky chtěla mít bráchu, ale má jen dvě sestry. A já pak zase jedu do prázdného bytu, kde nic nemá smysl. Jeannette nebude moci mít děti, řekli ji to. Chtěla jich mít pět, děsně se na to těšila.
Oba jsme se na to těšili, taky jsem chtěl mít děti, ne nutně hned teď, ale jednou určitě. Napadají mě šílené myšlenky. Můj mozek je chladnokrevná šedá bestie. Není v tom žádná jiná holka, jen můj mozek. Ten už si propočítává, jak ji opustit, co nejšetrněji. Bestie! Ale to není mozek, to jsem přece já. Spouští se mi v hlavě film, v němž vidím šťastného sebe, an po x letech odpovídám jakémusi reportérovi. Vedu neskutečně velkohubé řeči, ministerský předseda by se za to nemusel stydět: "Bez ohledu na římské právníky jsme naše manželství vždy za svátost považovali. Nedarovali jsme se snad jeden druhému? Jen si to představte: darujete někomu něco velmi cenného. Ale po čase se u něj stavíte a chcete mu onu darovanou věc vzít. Co blázníš? nevěří svým očím obdarovaný, vždyťs mi to daroval? Hm, to sice jo, ale teď to zas chci dát někomu jinému. Cože!? Umíte si vůbec představit něco trapnějšího a ubožejšího? A v případě manželství nejde o žádnou věc, ale o člověka." Ble, dost! Nechci! Jsem odporný sám sobě.
Nevím, proč jsem šel do toho kostela. Od svatby jsem tam nebyl. Tohle je la ville aux cent clochers, město sta zvonic. Nejde před tím utéci. Jsou vidět a slyšet všude. Pronásledují mě jako nějací obří andělé. Už Mark Twain napsal, že tohle bylo první město, které zažil, kde nemůžete hodit cihlou, aniž byste nerozbili kostelní okno. Snažím se napodobit vstávání, sedání a klekání lidí kolem. Proč probůh čtou dneska právě tohle?! "Slyšeli jste, že bylo řečeno: 'Nezcizoložíš.' Já však vám pravím, že každý, kdo hledí na ženu chtivě, již s ní zcizoložil ve svém srdci. Jestliže tě svádí tvé oko, vyrvi je a odhoď pryč, neboť je pro tebe lépe, aby zahynul jeden z tvých údů, než aby celé tvé tělo bylo uvrženo do pekla. A jestliže tě svádí tvá pravá ruka, utni ji a odhoď pryč, neboť je pro tebe lépe, aby zahynul jeden z tvých údů, než aby se celé tvé tělo dostalo do pekla. Také bylo řečeno: 'Kdo propustí svou manželku, ať jí dá rozlukový lístek!' Já však vám pravím, že každý, kdo propouští svou manželku, mimo případ smilstva, uvádí ji do cizoložství; a kdo by se s propuštěnou oženil, cizoloží. Slyšeli jsme slovo Boží."
Monique dnes přišla do práce v úžasném růžovém kostýmku, sukně pod kolena, jako vždy rozesmátá a se svůdným blonďatým mikádem. "Já ti rozumím, máš to děsně těžký. Hele, půjdu odpoledne za kámoškou do antikvariátu, maj tam fakt úžasný věci, nechceš jít se mnou? Když jsi tak sám, pauvret?" Nedokážu odolat, jdu s ní, nemůžu si nepřiznat, že je ohromně milá. Ukazuje mi staré grafiky, taková orientace v umění, a kazí si mládí v bance? Půjdeme se někam napít? Proč ne, jdem.
Jeannette už je doma, ale musí pořád ležet. Neleží. Snaží se chodit, i když ji to bolí. Kouká z okna. Odemykám, konečně pátek! Chci ji dát pusu, ale štítivě se odvrací: "Cela ne court pas les rues!" "Co se jen tak nevidí?" Opravdu nechápu, je mrzutá a náladová. "Viděla jsem tě s tou courou!" "S jakou courou proboha?" "Monique?" vyštěkne a rozčilením se celá chvěje. "Anne? Co já vím, kolik jich máš?!" "Počkej, počkej, neblázni, já s ní nic…" "Jo tak nic, tak na tyhle pohádky už jsem, hošánku, trošku moc stará, nemyslíš, myslíš, že jsem úplně blbá a slepá?! Nejdřív mě nutíš jít k potratu, nechceš si mě vzít, a pak tohle!" Propukla v zoufalý pláč. Trošku se uklidnila, otřela si slzy a potichu, ale o to rozhodněji vyřkla ortel: "Tu peux partir, personne ne te retient. Que je ne te voie plus!" Už ať tě nevidím, jejímu spalujícímu pohledu jsem musel uhnout, vypotácel jsem se ze dveří. Ψ