Tolik skoro monarchista Kryl. A jsou velikonoce, v dubnu roku 33 souhlasil římský prefekt v Judsku z politických důvodů s ukřižováním místního duchovního vůdce, ačkoliv ten se podle římského práva ničím neprovinil. To taky nebylo nic veselého. PONTIVS PILATVS rozhodně nemohl být považován za nějakého přítele Židů, choval se v Judsku asi stejně citlivě jako americká armáda v Iráku, nicméně s tímhle případem měl problém. Právo se v Římě bralo vážně, následující rozhovor mě nepřestává fascinovat: "Ty jsi král židovský?" Ježíš odpověděl: "Říkáš to sám od sebe, nebo ti to o mně řekli jiní?" Pilát odpověděl: "Jsem snad žid? Tvůj národ a velekněží mi tě vydali. Čím ses provinil?" Ježíš řekl: "Moje království není z tohoto světa. Kdyby mé království bylo z tohoto světa, moji služebníci by bojovali, abych nebyl vydán Židům; mé království však není odtud." Pilát mu řekl: "Jsi tedy přece král?" Ježíš odpověděl: "Ty sám říkáš, že jsem král. Já jsem se proto narodil a proto jsem přišel na svět, abych vydal svědectví pravdě. Každý, kdo je z pravdy, slyší můj hlas." Pilát mu řekl: "Co je pravda?" Po těch slovech vyšel opět k Židům a řekl jim: "Já na něm žádnou vinu nenalézám. Je zvykem, že vám o velikonocích propouštím na svobodu jednoho vězně. Chcete-li, propustím vám toho židovského krále." Na to se dali do křiku: "Toho ne, ale Barabáše!" Ten Barabáš byl vzbouřenec. (Matouš 18,34-40)
Dav, který ještě před pár dny oslavoval Ježíšův příjezd do Jeruzaléma teď zcela jednoznačně a upřimně dává přednost člověku, který měl na rukou římskou krev a dnešními provařenými sdělovacími prostředky by byl označen nejspíš jako "rebel" nebo "vůdce teroristické skupiny", z druhé strany pak jako partyzánský velitel nebo vůdce hnutí odporu. Národ si přál spasitele, ale pozemského. Který vytáhne v čele všech proti nenáviděným okupantům a obnoví porobené království. Z toho zdroje pramenilo i zoufalství Jidášovo. To Ježíš nikdy nenabízel a oni to pochopili až teď. Přej si a bude ti dáno: po dalších 33 letech vypuká celonárodní protiřímské povstání. Urputný boj nekončí ani dobytím Jeruzaléma a římsky důkladným zničením (druhého) Chrámu, pevnost Masada je dobyta až roku 73 (!). Dobita? Vlastně ani ne, když už bylo jejich postavení neudržitelné – Římané si vystavěli přístupovou cestu téměř geologických rozměrů – páchají všichni obránci pevnosti sebevraždu.
A já si říkám, jak by se v takové situaci zachoval český národ, který jen za poslední necelé století zažil okupace hned dvě. Ta druhá byla fyzicky méně hrozná, Rusové nás nechtěli vyvraždit, jen ovládat, ale duchovně snad ještě strašnější. Český národ by se nezachoval, on se totiž prostě nezmohl ani na toho Barabáše, i ryze kristovské učení Husovo se v českých poměrech stalo nakonec jen záminkou k věcem prudce nekřesťnaským. Ale pořád je tu starý příběh o nad-přirozeném útěku otroků z Egypta, o volbě duchovní svobody před jistotou domácího zvířete, o svobodné zemi. A k němu se přidává příběh ještě neuvěřitelnější, který jej umocňuje na n-tou a korunuje – příběh muže, který se narodil z panny, měl být zabit jako novorozeně, stal se tesařem, celkem ničím nezajímal, ovšem když přišel jeho čas, mluvil o Pravdě a Lásce tak otevřeně, že musel zemřít tou nejpotupnější smrtí. Až sem to může být těžce stravitelné – už jen ta panna, že? – ale, noo, řekněme, budiž, s přihmouřením jednoho až více očí… Jenže ten skutečně mrtvý muž po třech dnech zase ožil, zcela fyzicky se setkal se svými následovníky a pak velice nad-přirozeně opustil tento svět.
Ovšem zemřít vůbec nemusel, naprosto ohromující je ta svobodná volba a ochota obětovat svůj život, Pilátovi se do jeho vydání Židům vůbec nechce a dělá všechno proto, aby se tomu mohl vyhnout, nezachráním si kůži, ačkoliv jsem zcela při smyslech, nejsem žádný masochista a potím se hrůzou už jen při pomyšlení na tu bolest. Nemám patent na víru a některé věci (zatím?) přesahují mé chápání, křesťanský pojem Boží trojjedinnosti jde poněkud mimo mě. Pan kardinál Vlk v tom má jasno, "je-li Bůh láska, pak musí být ve více osobách", mně to jasné není. Po letech jsem pochopil podstatu skutečného manželství, je to dvojjedinnost, těžko se to vysvětluje někomu, kdo to nezažil. Bez toho, že bychom přestali existovat jako jednotlivé bytosti, tvoříme současně jednu bytost společnou, máme společné myšlenky, společné tužby, cíle, preference, názory… Můžeme spolu mluvit očima nebo jen mlčením. Možná tudy někudy vede cesta k pochopení trojjedinnosti? To nevím, vím ale určitě, že Velikonoce představují šanci, kterou si nenechám vzít. Po třech dnech vstane člověk-Bůh z hrobu – nikdy není pozdě a vlaky jezdí pořád. Kdo je proti nám, je-li s námi Bůh? Ψ