Reklama
 
Blog | Pavel Sikora

Božství prezidenta a poměrné zastoupení

Četli jste někdy českou ústavu? Opravdu? Řádek po řádku, větu po větě? Na první pohled je všechno v pořádku, jenže když se do toho zahloubáte, zjistíte docela neuvěřitelné věci. Nevěříte? Tak si to pojďme projít - už první odstavec prvního článku je pro nás euroskeptiky přinejmenším sporný: je Česká republika coby člen EU skutečně ještě svrchovaným státem? Je svrchovaný stát, který např. nemůže o své vůli stanovit výši svých daní? Nezabředávejme ale do unijní diskuse a pojďme dál, v útrobách našeho zákona zákonů se skrývají daleko pikantnější sousta.

Článek 28, odstavec 4: "Poslance ani senátora nelze trestně stíhat bez souhlasu komory, jejímž je členem. Odepře-li komora souhlas, je trestní stíhání navždy vyloučeno." To je záležitost stará přinejmenším tak sto let, kde je ten monarcha, který by ohrožoval naše poslance, snaže se obnovit absolutistickou vládu? Ustanovení křiklavě nedemokratické, činící zcela bezdůvodně z poslanců jakési nadlidi, kteří si spokojeně plují v nadoblačných výšinách a nějaké zákony je vůbec nemusejí trápit. Ze všech těch trapných kauz připomenu jen senátora Železného. Zcela obdobně "chrání" naše ústava i soudce ústavního soudu, případný souhlas zde pak udílí senát. (článek 86)

Článek 63, odstavec 1, písmeno j: "Prezident republiky dále (…) má právo udělovat amnestii." To je přece výsměch celému konceptu parlamentní demokracie, soudní moc nějak rozhodne, pak přijde moc výkonná v podobě prezidenta a její rozhodnutí prostě zruší. Řada velmi pochybných amnestií obou dosavadních českých prezidentů hovoří jasnou řečí. A já myslel, že monarchie padla v roce 1918. To je moc hezké ustanovení, protože zde je ústava dokonce v jasném rozporu sama se sebou, docela by mě zajímalo, co by na to řekly kapacity přes ústavní právo – článek 90 "(…) Jen soud rozhoduje o vině a trestu za trestné činy."

Teď ale pozor, protože přichází creme de la creme celé naší ústavy, článek 65, který si zde dovolím odcitovat celý, anžto je to něco skutečně neuvěřitelného:
"(1) Prezidenta republiky nelze zadržet, trestně stíhat ani stíhat pro přestupek nebo jiný správní delikt.
(2) Prezident republiky může být stíhán pro velezradu, a to před Ústavním soudem na základě žaloby Senátu. Trestem může být ztráta prezidentského úřadu a způsobilosti jej znovu nabýt.
(3) Trestní stíhání pro trestné činy spáchané po dobu výkonu funkce prezidenta republiky je navždy vyloučeno."
Dovedu-li to malinko, ale skutečně jen malinko, ad absurdum, prezidentovi se nebude líbit náhodný chodec na ulici, prezident ho prostě zastřelí a nikdy za to neponese trestní odpovědnost. Tečka, není co řešit. Poslanci, senátoři a ústavní soudci jsou jen polobozi, může je vydat příslušná komora parlamentu, ne tak prezident, neříká snad zcela harmonicky i článek 54, odstavec 3 ústavy, že "prezident republiky není z výkonu své funkce odpovědný." Možná převzato ze Saúdské Arábie, jen slovo král nahrazeno slovem prezident? Pokud se prezident dopustí vlastizrady, což je v moderních českých dějinách celkem běžný postup (Beneš, Svoboda, Husák…), hrozí mu jen ztráta úřadu. Ještě si neodpustím malou poznámku k samotné existenci této funkce, je to poněkud podivná paralelní druhá výkonná moc vedle vlády. Ono už samo latinské pre-sident není nic jiného než po našem před-seda (vlády). Těch pár stabilizačních funkcí prezidenta by bez problémů zvládl předseda senátu a zbytek by řešil skutečný president, tj. předseda vlády.

Reklama

Česká ústava ovšem nemá jen velmi exotická ustanovení, ona se současně i do nebe volajícím způsobem porušuje, copa děláte, pánové ústavní soudci, ptám se já, hloupé hovádko s několika semestry práva, které platím daně? Pokud vám to dosud připadalo jako ryze akademický výplod paranoidního rýpala, hned vás přesvědčím, že se to týká i zcela zásadních praktických věcí. Článek 18, odstavec 1: "Volby do Poslanecké sněmovny se konají tajným hlasováním na základě všeobecného, rovného a přímého volebního práva, podle zásady poměrného zastoupení." No a? Celé dlouhé měsíce jsme tady přece měli vládní krizi, kdy se v poslanecké sněmovně utvořily dva bloky každý se stem poslanců a nakonec musela být vláda uplácána napodruhé, a to velmi podivnou metodou. Přitom protiparoubkovský blok získal o nějakých 200 tisíc hlasů víc, což je v rozměrech České republiky docela přesvědčivé vítězství. Kdybychom neměli protiústavní volební zákon (ODS si ho ve své ptačí genialitě upletla sama na sebe), nic takového by se nemohlo stát.

S tím souvisí ještě jedna zásadní věc: pokud máme ústavou "zaručené" volby podle poměrného zastoupení, jak to, že v parlamentu nesedí např. 4 poslanci za SNK ED, kteří získali 2,08 %? To je mi divná poměrná matematika: 2,08 % * 200 (počet poslanců) = 0? Zelení by pak měli se svými cca 6 % poslanců 12, což je dvojnásobek současného stavu, přitom v souladu s ústavou a zcela demokratické. Jinak potom nechápu, proč si těch poslanců vydržujeme celých 200, když by jich při (dle mého názoru protiústavním) 5% limitu bývalo bohatě stačilo pouhých 40. Také článek 5 ústavy říká, že "Politický systém je založen na svobodném a dobrovolném vzniku a volné soutěži politických stran respektujících základní demokratické principy a odmítajících násilí jako prostředek k prosazování svých zájmů." Z toho podle mě plynou dvě věci: 1. není možné, aby byly politické strany děleny na "nadlimitní" a "podlimitní", kde jedny dostávají za získané volební hlasy státní peníze, zatímco ty méně úspěšné nedostanou nic, ne poměrně méně, ale prostě nic. 2. existence KSČM je protiústavní, všichni přece víme, jaké je učení pánů Marxe, Engelse, Uljanova a spol. a většina z nás ho i zažila na vlastní kůži, pokud je diktatura v souladu se základními demokratickými principy, pak se pánům ústavním soudcům hluboce omlouvám za své pomýlení.

Last but not least mi vadí věková diskriminace. Celkem chápu, že by se v parlamentu neměly pohybovat děti, ale jestliže jednou považujeme 18-tiletého za svéprávného a dospělého člověka, nevím proč by se nemohl stát senátorem nebo prezidentem. Používáme-li doslovně římské slovo SENATOR, je možná i trochu hloupé vyžadovat 40 let, když obvyklým věkem, kdy Římané vstupovali do senátu bylo 30 let. Spíše mám pocit, že porce mladé krve by našim ústavním orgánům jedině prospěla. Co si budeme povídat, leckdo je v osmnácti dospělejší než jiný v padesáti.