Reklama
 
Blog | Pavel Sikora

Crash test aneb škoda stávky

Naše ústava se nám zaručuje velmi podivné věci a není to jen božství prezidenta a polobožství dalších ústavních činitelů. Velmi pochybná je i ústavní záruka práva porušovat uzavřené smlouvy - čím jiným je přece právo na stávku? Zaměstnavatel a zaměstnanec spolu uzavřou pracovní smlouvu a zaměstnanec se poté rozhodne, že zaměstnavateli proti jeho vůli vnutí její nové znění, které bude jednostranně výhodnější. Taky máte pocit, že to s právem a svobodnou vůlí, bez nichž jsou jakékoliv smlouvy jen cárem papíru, nemá mnoho společného? Všechno zlé ale může být k něčemu dobré, nevěříte?

Tak se zaměstnanci Škody Auto rozhodli jít do stávky. Pominu-li jiné zaměstnanecké benefity, o nichž si zaměstnanci jiných firem mohou tak leda nechat zdát, byl jim slib průměrně třinácti- a minimálně desetiprocentního růstu platů na příští rok málo. Dobře jim tak. A to ještě podotýkám, že se bavíme o růstu z úrovně, která je už dnes nadprůměrná: nevím v kolika českých firmách mají dělníci průměrný plat kolem 22.000, ale soudě podle celostátního průměru všech profesí jich moc nebude. Podle pana senátora-odboráře Štěcha jsou výsledky podniku tak úžasné, že by platy mohly být ještě vyšší, než požadují odboráři. Panu Štěchovi jaksi nedochází, že vlastníky Škody Auto nejsou odboráři, ale jediný akcionář jménem Volkswagen AG.

Můžeme polemizovat o tom, za jakých podmínek proběhla začátkem devadesátých let privatizace tohoto klíčového českého podniku, to ovšem nic nemění na faktu, že zaměstnanec a vlastník jsou dvě úplně jiné funkce. Zaměstnanec není akcionář, aby se podílel na zisku. Ostatně také do firmy nepřináší žádný kapitál, jen jí pronajímá svou práci. Základní kapitál Škody Auto a.s. činí necelých 17 miliard korun. Kdybychom si měli představit fiktivní zaměstnaneckou akciovou společnosti, dělalo by to hodně přes 600 tisíc na zaměstnance, ti movitější by si možná mohli vzít americkou hypotéku nebo jiný úvěr a pak řadu let pilně splácet, jak by to chtěli zafinancovat obyvatelé družstevních a obecních bytů, nebo dokonce obyvatelé ubytoven, mě moc nenapadá. A to ještě vůbec není řeč o tržní ceně a o tom, že – ať už se nám to líbí nebo ne – bez současného vlastníka by škodovka nikdy nebyla tam, kde je dnes, koncernové synergie jsou nesporné.

Přiznám se, že jsem pracovní smlouvu vždy považoval za dvoustrannou záležitost: na jedné straně je zaměstnanec, který nabízí svou práci, na straně druhé pak zaměstnavatel, který je má zájem si ji najmout. Pokud je zaměstnavatel nespokojen s platem a není schopen se se zaměstnavatelem dohodnout na vyšší mzdě, pak ať prostě odejde za lepším jinam, popř. ať si založí vlastní firmu. Jsou-li jeho představy nereálné, ať je zticha a raduje se z toho, že má práci. Ve svém volném čase si pak může zvyšovat kvalifikaci a těšit se na světlejší zítřky. Já sám nyní poprvé v životě pracuji ve firmě, kde existují odbory, ačkoliv nejsem jejich členem, odbory prostřednictvím kolektivní smlouvy ovlivňují i podmínky mé pracovní smlouvy. Že se mezi mě za mého zaměstnavatele plete stát, na to už jsem si tak nějak zvykl, ale ještě odbory? To už je na můj vkus trošku moc. Jak může někdo, kdo se mnou nemá nic společného, vyjednávat jakoby mým jménem?

Reklama

Jsou zde ale pravda ještě lidé, kteří se živí jako profesionální odboráři. Proč to dělají? No pochopitelně proto, že je to pro ně samotné výhodnější, než kdyby museli pracovat. Podobně jako u politiků je to směs touhy po penězích a touhy po moci – u každého jedince v jiném poměru, ostatně peníze a moc jsou jen dvě strany jedné mince. Peníze znamenají moc a moc lze zpeněžit. Tito lidé – podobně jako politici – se snaží přesvědčit své klienty, v tomto případě odboráře neprofesionální, a tedy platící, o své nepostradatelnosti. Ve skutečnosti jsou k ničemu, a tak, opět podobně jako politici, ostatně vazby mezi odbory a politiky jsou nepřehlédnutelné, dobrým příkladem je bývalý senátor Falbr nebo výše uvedený senátor Štěch, potřebují proti něčemu bojovat. Nejlépe pak nutit všechny zaměstnance, aby se stali členy odborů a platili příspěvky. Jejich oblíbeným zaklínadlem je v současnosti „sociální smír". Jediný, kdo přitom hrozí sociální válkou, jsou právě odbory, až to trošku připomíná vyjednávání s teroristy. Neustoupíš-li, bude peklo na zemi, ustoupíš-li, budeme chtít příště dvakrát tolik.

Co bude dělat vlastník Škody Auto? Krátkodobě bude zřejmě donucen odbory k nějakému kompromisu, který jej poškodí. Mzdové náklady budou příliš vysoké, podnik nebude generovat takový zisk, jaký by koncern potřeboval ke své expanzi. Co udělá VW dlouhodobě? No samozřejmě, nebude nečinně čekat na další stávky a začne uvažovat o tom, jak se výhledově dostat ze země s prudce rostoucími platy a vyděračskými odbory. Výroba se postupně začne stěhovat na východ, mimochodem taková čínská legislavita žádné právo na stávku nepřiznává. K takovému hospodářskému Drang nach Osten by stejně jednou došlo, mohlo to být ale mnohem později. Paradoxně tak odbory proti své vůli sehrají pozitivní roli: společně se Škodou se ze země postupně vytratí i celý sektor jejích dodavatelů a uvolní se tak obrovské lidské a jiné zdroje pro rozumnější formy podnikání než jsou montážní linky a „low-tech" průmysl. V jednom musím dát našemu služebníku (ministru) Římanovi za pravdu, i když ho jinak nemám rád: ve 21. století není normální, aby byl hospodářský růst země tažen průmyslem, a ne službami. Členové mladoboleslavských odborů, je čas myslet na rekvalifikaci. Svými stávkami můžete možná umořit svého zaměstnavatele, ne ale jeho konkurenty. Je to jen otázka času: buď se mu podaří se vás zbavit, nebo zanikne. Z vašeho pohledu je to jedno, vy o svou stávají práci přijdete tak jako tak. Ψ

 

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.
Reklama