…Nebylo slov a nebylo úst, jež řekla by je
že čím více se rozpoutávají sami v sobě
tím těsnější pouto je svírá zvenčí
a že když sami v sobě už založili
panství nikoho
ani jejich domy, ani jejich těla, ani jejich děti
jim nepatří, ale jsou nikoho
A když ruce, jež jsou nikoho
sahají po věcech, jež jsou nikoho
a když nohy, jež jsou nikoho
chodí po cestách, jež jsou nikoho
tu Nikdo – ten hrozný pán
otroctví nastoluje…
(Jan Zahradníček, Znamení moci)
Konečně, snad posté zazněl z reproduktoru tlumený gong a na dislpleji úřadu sociálních věcí se rozsvítil nápis 586->21. Letmo se ujistil, že číslo na nyní už trochu pomuchlaném a opalcovaném papírku z automatu u vchodu je skutečně též jako na displeji. Přepážka 21, vpravo a až za roh.
"Posaďte se, prosím. Přejete si?" vyjelo ze slečny na druhé straně strojově. Nebo to byla mladá paní?
Po hodinovém čekání v hale mu chvíli trvalo, než si v hlavě trochu srovnal myšlenky.
"Tak co si přejete?" Zatím to stále znělo víc mechanicky než naštvaně, ale asi by si měl pospíšit.
"É… chtěl… chtěl jsem…" napětí chvíle na něj dolehlo plnou vahou, kdyby ho tak tady načapal pán!
Ještě stále mlčela, napila se z ručně malovaného hrníčku, který měla na stole. Měla hezké jemné prsty s krátkými, ale pečlivě nalakovanými nehty. Rty se jí sevřely do příkrého výrazu. Ještě chvíli tady budu zmatkovat a vyrazí mě, pomyslel si.
"Chtěl jsem si stěžovat," dostal ze sebe konečně, ale reakce úřednice už byla nebezpečně málo automatická.
"To si tady chce každý, tak oč běží? Soused?"
"Neoprávněná konverze," soukal ze sebe to slovo, jako by zvracel a cítě, jak mu po zádech stéká pot.
No potěš, pomyslela si, to je zas bezva odpolední. Nahlas ovšem řekla jen nabiflovanou větu z komunikačního scénáře: "ukažte mi potvrzení o převodu."
Položil na přepážku zmuchlaný list papíru potištěný drobným písmem. Tento dokument nevyžaduje podpis, stálo v zápatí.
"Ověříme identitu, dívejte se do objektivu, nemrkat," uf, už zas jela jako dobře namazaná mašina, snad ho nevyhodí, teď už se domů vrátit nemůže.
"Palec," pokračovala stroze, "palec pravé ruky!" a už zas ne, už zas cítil, že ji štve. Jak rád by s ní měnil!
"Moment, vyjedu si ten obchod ze systému." Otrok, určitě na útěku, i když v systému ještě nebyl hlášen. Který majitel by taky pustil svého otroka na úřad, že. Zoufalí lidé dělají zoufalé věci, v hlavě se jí vybavila instruktorka z bezpečnostního školení, ti lidé nemají co ztratit, říkala. Mimoděk se pohybem ruky ujistila, že poplašné tlačítko na spodní straně stolu je na svém místě.
Cítil, jak se mu potí dlaně, v každé přicházející mužské postavě viděl svého pána.
"Á, tady to je," řekla spíš pro sebe a četla si z obrazovky údaje jeho posledního obchodu. Jeho úplně posledního obchodu. "Osobní duální kontrakt…" panečku, delta -64.1 %, ten chlap za to dostal přes pět milionů! Pět milionů za nic zvané derivát, za odvážné srdce. Vega 0,133 %, chytrej kluk, zkrátil si tenor, aby zvýšil volatilitu a spekuloval na růst indexu otročího trhu. Málem mu to vyšlo, o 53 minut… Přistihla se, že se jí ten uprchlý otrok začíná líbit.
Povzdechla si, "co jste to prováděl, člověče?" I když se snažila zůstat komisní, úplně se jí to nedařilo.
"Po volbách jsem přišel o práci… hypotéka…" cítil, jak mu hoří tváře, nedokázal se udržet v klidu.
"A jak vám mám pomoci?" zeptala se napůl jeho a napůl sama sebe, plácnuvši se bezděky obouruč do stehen. Spíš bezradně než výsměšně.
"Rozhodný čas," ani si neuvědomoval, že začíná zvyšovat hlas.
Nekřičte, řekly mu její oči, "nekřičte, nebo vás ochranka vyvede."
"Rozhodný čas," pokračoval v rozčilení pro změnu téměř pološeptem, "rozhodný čás pro opci přece nebyl 16:00, ale 12:00 a v tu dobu…"
"Ano, původně, ale ne podle vyhlášky ministerstva financí číslo 856/2011 sbírky. To přece dobře víte." Já vím, že jsi v právu, hochu, ale co s tebou mám dělat? Mně úplně stačí, že jako doktorka práv musím dělat šedivou myš na tomhle debilním úřadě a riskovat, že mě nějaký šílenec jako ty podřízne krk ukradeným nožem – a i tohle mizerné místo měla ještě z protekce. Kdyby ta Renata neblbla…
"Mám právo na soud!" vytrhl jí z myšlenek na den, kdy si policie přišla pro její mladší sestru.
Podívala se na něj nešťastně a mile současně, ale řekla jen: "Nekřičte."
"Mám právo na soud!" řekl potichu, ale neoblomně. "Mám právo na vindikační proces!"
"Dobře víte, jak je to ve skutečnosti, jako otrok nemůžete být právním subjektem. A ostatně tady čtu, že o vašem případu už soud rozhodl." Způsobilost k právům a povinnostem má i nasciturus, narodí-li se živý, ale ty ne, hochu, běželo jí hlavou a ani jí už nepřišlo, jak je to zvrácené.
"Soudce byl podplacený, navíc u vindikačního procesu zásada ne bis de aedem res neplatí!"
"Potřebujete assertora. Máte někoho?"
Ne, říkaly jeho oči. Ta je nějak podeřele chytrá, určitě nějaká agentka, pomyslel si s hrůzou.
"Třeba nějakého příbuzného?"
Musel se hodně držet, aby se mu nával bezmocného vzteku neprodral hrdlem v podobě zuřivého řevu. Několikrát polkl a zrychleně dýchal.
Snažila se mu pomoci, ale vůbec si nevšimla, co se s ním děje… "manželka, děti, rodiče?"
Pevně se chytil rukou přepážky a procedil skrze zaťaté zuby: "Ne, už ne."
Tenhle je opravdu divnej, čučí na mě jak šílenec, za chvíli mě bude držet pod krkem jako rukojmí, na tohle já fakt nemám nervy, za těch pár šupů, co tu beru… pomyslela si a zmáčkla tlačítko pod stolem. Ψ