Reklama
 
Blog | Pavel Sikora

Dno

Když jsem si přiznal svůj omyl v podobě studia na MFF UK, zašel jsem na studijní, sbalil si na koleji věci a šel jsem na vlak. Velmi neslavný návrat. Pracovní úřad byl v té době jen v okresní Karviné. Jel jsem do toho města, které mi přišlo ještě divnější než můj nerodný Havířov. Absolvent gymnázia? Aha, tak nám to tady vyplňte a my vám budeme posílat podporu. Cože? Takhle parazitovat na nebohém státu? To nikdy, proto jsem sem nejel, seženu si práci sám. A hele, pracuje tady Petra, moje beznadějná láska z 1-4.C. A jeví zájem. Jenže já jsem myšlenkami úplně jinde. Musím si práci sehnat sám. Ha, na Enháčku berou, široko daleko jediní, celý kraj se dusí svými doly a předimenzovaným těžkým průmyslem, který náhle přišel o RVHP. Struskař, 3 tisíce Kčs čistého. To není až tak málo, inflace první poloviny devadesátých let se teprve pomalu rozjíždí. Tak zítra v šest na elektrárně.

Budík na půl pátou a honem na autobus k Terase. Ocelové město s vlastními vnitřními autobusy a spoustou vozidel bez SPZ. Cpu své civilní oblečení do plechové skříňky a sebe do nových plandavých montérek. Ještě přilbu a rukavice a jde se. Plechová podlaha pod našima nohama duní, tý jo, vstupujeme do skutečného inferna. Interiéry z Vetřelců hadr. Metalové kapely by si nemohly vymyslet lepší prostředí pro své klipy. Neskutečný ocelový svět. Rošty, zábradlí, schody, žebříky, řetězy. Rozměry stavby jsou gigantické. Sestupujeme stále níž, snad až do nitra země. Pach síry se mísí s pachem oleje a železa. Lomoz, hukot, randál, řev. Dno, jsme na podlaží 0, tady je základna struskařů. Pět lidí na každou šichtu. Celkem 4 party. Nepřetržitý provoz. Osmidenní týden. To tu nebylo od starého Babylonu. Ranní-ranní-odpolední-odpolední-noční-noční-volno-volno. A jeden den volna měsíčně navíc, aby se sladil počet pracovních dnů se sedmidenním cyklem. Práce je pestrá, každý den jdou dva dělat na tavičku, ostatní čistí podzemí elektrárny a přilehlé okolí. Tavička, asi moje nejmilejší práce. Celou směnu má člověk pro sebe a může přemýšlet. Bytelná několikametrová ocelová tyč je bezva nástroj na posilování. Z nitra obrovského kotle, který vertikálně prochází celou budovou od střechy až k nám do podzemí, vytéká žhavá oranžová struska. Ideálně by měla stékat do velikých kádí s vodou, která ji s prudkým syčením chladí, a mohutné cedníkovité korečky měly lovit z vody jednotlivé kusy zchladlé strusky a vyklápět na rychle ubíhající pás, který je vyváží kamsi daleko vhůru do odpadního sila. Svět ovšem není ideální a svět Nové huti, které teprve nedávno škrtli z loga písmena KG, už vůbec ne. Struska v tavičce poměrně rychle tuhne a nepoddajný černý krunýř je nutno znovu a znovu rozbíjet tyčí. Do vody při tom padají mohutné polotuhé krápníky, zvrchu černé a tuhé, ale uvnitř žhnoucí a lepivé až tekuté, které každých pár minut ucpou korečky. Stroj je nutno zastavit, kusance tuhnoucí hmoty rozmlátit a rychle zase pustit. Mezitím už se jistě ucpal výtok z druhého kotle. Všechno má přitom nadlidské rozměry a těžce fantasy představa o boji s mnohohlavým drakem je dokonalá. Ohlušující syčení, cákání, oblaka sirné páry, oheň, smrad, horko. Pracoviště obsluhy taviček je navíc několik metrů nad zemí a je velmi dobré nespadnout. Kusance strusky, které občas vypadnou z kádí, je proto záhodno pravidelně odstraňovat, aby člověk s pohledem oslněným zářící tavičkou nezakopl a nepřispěl svou trochou k už tak rekordní statistice pracovních úrazů.

Na náš provoz prý připadá jeden smrťák za čtvrt roku. To není možné, říkal jsem si, ale čím déle jsem se pohyboval po elektrárně, tím méně jsem o tom pochyboval. Jednoho dne ráno přijdu do práce a všechny majáčky blikají. Co se stalo? Ále, jednomu údržbáři nešla povolit matice (kolega ukazuje na věc s průměrem snad 10 cm) na vysokotlakém potrubí, tak to blbec zkusil násilím a ona mu prostřelila hlavu. Hm, hezké. Dnes jdeme čistit rameno kolem pásu, který vyváží strusku do sila. Pás jede hodně rychle, je gumový a voda na tavičce až tolik kusance strusky nezchladí, pás může mít tak dvěstě metrů. Jaký výkon má ten motor? Ptám se lehce nervózně. 50 kW, ale to je v pohodě, vysvětluje mistr, kdyby vás to chytlo, prostě zatáhněte tady za to lanko, tím se to okamžitě vypne. Hm, můžu to zkusit? Jasně. Tahám za bezpečnostní lanko, jde hladce, motor se ihned vypíná, ale doběh pásu je asi dva metry. Takže tady jde fakt o ruce, i když bych pak pro utrženou končetinu nemusel chodit moc daleko, ležela by pouhé dva metry od zbytku těla. No nic, všude kolem dopravníku jsou kusance strusky, které vypadly z pásu od minulého čištění. Četnými děrami v plechovém opláštění sem nepříjemně jde venkovní mráz. Lézt s lopatou pod nevysokým dopravníkem opravdu není žádný med. V tom se to stalo! Plandající rukáv mé montérkové bundy se dostal mezi pás a ocelový váleček, po němž běží. Reflex naštěstí zafungoval a má levačka udeřila do pravačky takovou silou, že ji málem přerazila. Dobře to dopadlo, pás si odnáší jen kus modré látky. Brr.

Některé věci nechápu. Proč nemůžeme mít aspoň normální sprchy? Ty roury vedoucí ze zdi jsou fakt jak v koncetráku. Taky nechápu, proč v kantýně nemají příbory, ale jen hliníkové lžíce. Až tak hluboko jsem neklesnul. Do kantýny už nevkročím, abych tam žral knedlíky lžicí. Uh, dnes jdeme čistit kanály, no potěš protěž. Odpad z elektrárny tvoří kromě strusky ještě popílek. Ten se odklízí buď suchou cestou, putuje do jednoho ze sil u elektrárny, odkud ho odvážejí náklaďáky do lisovny, kde se z něj dělají radioaktivní tvárníce. Nebo morkou cestou, skrze kanály v našem podzemí teče mírně kyselá (ano, jde o řídký roztok kyseliny sírové) a mírně radioaktivní (hornoslezské černé uhlí se dnes těží na obou stranách hranice v hloubkách až kolem jednoho km, kde už je docela slušná přirozená radioaktivita) směs hezky do nedaleké Lučiny. Jako všechno v našem šedivém podzemí se ovšem kanály čas od času ucpávají a od toho je tu naše komando, aby je zase uvedlo do původního stavu. Tak nějak asi muselo vypadat hloubení zákopů za války ve Vietnamu. Hluboká, teplá, mazlavá a všeoblímající kaše je zdatným protivníkem. Tady jsme ještě metr a půl pod úrovní nula. Nic nižšího už neexistuje. Normálně jsme našedlí od popílku, tady ovšem připomínáme finalisty bahenních zápasů. Hnus humus.

Reklama

Někdy jen tak neurčitě poklízím čmáraje si do popílku na nekončných hektarech betonové podlahy latinské citáty, abych z toho všeho uplně nezmagořil. SAPIENS NIHIL… Hele, tahle železná patka ve stropě je nějak nakřivo. Zkusmo do ní šťouchnu násadou lopaty – a prásk! ona několikametráková věc se prostě s nestutečným rachotem zřítí těsně vedle mě. Celé podzemí ještě chvíli duní ozvěnami toho nárazu. Uf, stát tak o metr vedle… No jo, NHKG byla stavba mládeže, v naší podzemní komoře, kde se scházíme na začátku každé směny, taky chybí kus stropu. Asi mládežníkům zrovna došel beton. V hlavě se mi rodí neskutečná fantasy, to jen tak někdo nenapíše, protože jen tak někdo se denně netoulal takovým neskutečným světem. A Franta nebo Jožka to taky nenapíšou. Dělají tu už pomalu dvacet let. Kdoví, jestli ještě vůbec dovedou psát? Co jim zbývá jiného než bramborový rum a několik šťastných nocí měsíčně v noční Ostravě? Tohle je dno, technologicky i společensky. Náš mistr je Slovák, je vyučený, takže čert ví, co provedl, že skončil tady. Ale jedna věc je tu úžasná, jsme všichni tak nízko, že si nikdo na nic nehraje. Ani ten pomatený profesionální voják, který odešel z armády raději sám, jen aby ho nevyhodili. Kdyby matěj tušil, do čeho jde! Žádné podrazy, žádné povyšování, žádná protekce. Franta nemá přední zuby, přišel o ně při jedné ze svých bouřilých nocí s výplatní páskou v kapse. Pije moc i na místní poměry. Co se dá dělat, když přijde do práce v nepoužitelném stavu, odvedeme ho do skladu nářadí a necháme ho vyspat v kolečku. Pak zas pár dnů funguje. Bije ho ta jeho kurva, jak říká své družce.

Mám jednu fajnovou práci, několikrát za směnu obcházím celou kotelnu a beru vzorky popílku. Kotelníci často v práci usnou, nebo se prostě jen dívají na televize, které původně dostali jako monitory pod záminkou nějakého automatizačního projektu. Člověk pak nepotřebuje ani laboratoř, aby pochopil, že to černé je jemně namleté uhlí. Takové vzorky mám vysypat, a nahradit popílkem, kterého je tady všude spousta. Lezu až úplně nahoru k místům, kde komíny opouštějí budovu. Vysoké komíny chrlí popílek do vzduchu, co se do nich vejde. Provoz elektrostatických lapačů je drahý. Zimní elektrárna v měsíčním světle je poezie svého druhu. Jen kdyby se mi nedělaly ty vodnaté pupínky na rukou. A kdyby ta slečna z laboratoře nebyla tak namyšlená. Jen proto, že mám na sobě montérky a těžké černé boty, já mám za sebou taky středoškolskou chemii. A jakou, jéje! V sobotu si můžeme přivydělat, je potřeba navézt mlýn koulemi. Kdepak, Mirku, to jsou koule, o jakých se ti ani nesnilo. Na první pohled vypadají úplně obyčejně, nevelké železné koule, každá z nich váží kilo. Tak jo, jdeme na šestnáctku. Na začátku máme ještě ramena. Kolik jich máš na lopatě? Jenom deset? Pche, já bez problému zvládnu i patnáct. Jenže jsou jich tisíce. Tedy tuny. A my už pracujeme přes deset hodin. Poměrně brzy zjišťujeme, že pět šest koulí na lopatu je tak akorát. Obrovský válec mlýna se zdá být bezedným. Konečně! Trošku se mi třesou kolena, ale mlýn je plný. Obsluha spouští sání a obrovský válec mlýna se pomalu roztáčí. To je hudba! Naše koule se v něm začínají valit drtíce uhlí až na jemňounký prach, který se odsává a kterým se krmí naše kotle. Uhelný prach tak jemný, že teče z konve jako voda.

Jsem už skoro na zastávce, když se po Rudné přiřítí kloubový Ikarus do Havířova. Jsem čtyři metry od jeho otevřených dveří, drnčí zvonek. Tři metry, dva, jsem rád, že se držím na nohou. Dveře se se sykotem zavírají přímo před mým nosem. Další jede za hodinu. Ještě že mám zítra volno. Ploužím se raním městem, lidé jsou do práce, já z práce. Z posledních sil se došourám k našemu paneláku, výtah naštěstí jezdí. Odemknuv, se převlékám do pyžama, nemaje sílu ani jíst. Usínám a plně chápu Jacka Londona, který utekl z Hickmott's Cannery. Taky odsud uteču, tohle není život.