Jsem skoro panic – není to lehký,
nešel bych za nic do ňáký děvky.
Jedině ty jsi stvoření křehký –
víla, kterou stvořil jsem si v hlavě
abych o ní mohl mluvit před klukama
Co s ní dělám – je udýchaná,
je pořád se mnou – zamilovaná
Kluci všechno sežerou mi z ruky zobou –
nafouk jsem jim hlavy
ó to mě baví, i když jsem panic a to mě trápí,
kdy už to bude – půjdu se opít, o-ó-ó (…)
(Lucie: Panic)
Elis nedávno oslavila své dvacáté narozeniny a nijak zvlášť se nelišila od svých vrstevnic z Wellingtonu. Chodila do školy, jezdila na kole, milovala moře, hory a čokoládu, v mezích možností také nahotu a takové ty věci. Její nadšení pro vše maorské nijak netlumil fakt, že si zakládala na svém evropském původu a trávila někdy až zbytečně mnoho času na chatu, kde s časovým posunem plných dvanácti hodin míchala angličtinu s rodným jazykem své matky. Tato jazyková směs byla, jako ostatně nezadaná Elis sama, docela sexy. Elis se opravdu nijak zvlášť nelišila od svých vrstevnic z Wellingtonu. Až na to, že neexistovala.
Elis totiž byla virtuální postava, kterou si vytvořil František. Ovšem fabulovat na blogu je něco jiného než fabulovat na chatu, vše jede v reálném čase a všechny odpovědi musejí být přesvědčivé. Elis brzy měla nejen jméno a příjmení, ale i podrobný životopis, adresu, krevní skupinu. Za plastičností a přesvědčivostí této postavy se skrývaly dlouhé hodiny studia novozélandských reálií, místní angličtiny, ale i maorštiny, dobrá orientace na mapě nejen hlavního města, ale i obou ostrovů se stávala nezbytností. A nápadníci se jen hrnuli, ty nejotrlejší neodrazovala ani Elisina poloplanetární vzdálenost.
Když už to vypadalo, že toho František o Elis a Novém Zélandu ví dost, objevil se vykuk, jenž měl kamaráda pilota, který se na Severní ostrov právě blížil z jakéhosi tichomořského ostrova a padla nevinná otázka, jakpak je dnes u Elis doma. To byl panečku souboj s časem! Dost nebezpečný byl také mladík, který hodlal prodat rodičům auto, aby měl na letenku. Jiný se chtěl nechat najmout na loď a dopracovat se ke krásné protinožce vlastníma rukama jako holka pro všechno v lodní kuchyni (naštěstí ho zatkli v Singapuru – Elis ho varovala, píšíc mu na četu jasně, že je to AYOR, ale on jen suše konstatoval, že CNR a jestli to myslí vážně. HSIK IANAL, napsala, nebylo to ještě naplno HU, ale nehodlala už s ním dál řešit, co se mu cestou stane, a jestli to má smysl, jestli opravdu WYSIWYG, LOL, CUS, ukončila debatu). Jsem ještě krásnější, než si vůbec umíš představit, blbe, pomyslel si František za Elis.
Opravdová legrace nastala ale od okamžiku, kdy se na Elisině (Františkově) oblíbeném chatu objevil nick Elis2, který tvrdil, že právě on(a) je tou pravou Elis. Včetně věku, barvy vlasů a Františkem vymyšlené adresy ve Wellingtonu. Jen místo ekonomie studovala zoologii. Slovo dalo slovo a Elis2 nabídla hodinové setkání během svého studijního putování za veverkovitými celého světa. Kde jinde, než právě v Rochers-de-Naye, jedinečném místě, kde lze nalézt na jednom místě hned sedm druhů svišťů. Vše teď záviselo na dvou výtazích hotelu Riviera, které se pohybovaly v rámci v trojúhelníkového půdorysu budovy všude možně, jen osmému patru, kde netrpělivě postával František, se úspěšně vyhýbaly. Deset minut do odjezdu vlaku. Ještě, že si večer vzal na recepci mapu Montreux, teď po ránu zela prázdnotou.
Na mapě to vzdušnou čarou vypadalo blizoučko, ale Montreux je postaveno na strmém svahu, který od Ženevského jezera šplhá příkře vzhůru, takže se stíhání ranního vlaku změnilo na běh do soustavy schodišť. Vlak jel z úplně poslední, sedmé koleje, ještě jedny schody, ale strojvůdce zubačky ho posílá zase dolů, aby si koupil lístek. To mají pokladny v té restauraci? Měli. Billet d'aller et retour. O bezmála čtyřicet franků lehčí František bere schody po dvou, minuta do odjezdu. Konečně sedí ve vlaku. Vlak je trochu cítit olejem a trochu romantikou. Nahoře je prý pět stupňů, no to bude pěkné, nestihnul jsem si vzít svetr, myslí si František, ale zubačka už sebou mezitím trhla a dala se do pohybu, aby po sotva stech metrech zmizela v tunelu. Mají tu nejen trolejbusy, ale i metro, to Montreux se nezdá. Mašina se dvěma vagóny se pomalu sune do prudkého svahu. Tunel končí a skrze malé zahrádky je vidět rovnou do švýcarských kuchyní.
Téměř u ústí Rýnu do jezera se dole na pobřežní skále vynořuje pyšný hrad Chillon, František se snaží představit si Elis2 jako kamarádku, která poskytla svou tvář a párkrát i hlas Elis1, ale nedaří se mu to, na Elis2 to nesedí, ta je jiná. Na setkání v horách se opravdu těší – v tom se ozývá ostrý zvuk oceli deroucí se přes ocel. Když se tohle jednou ozvalo v tramvaji, už dál nejela. I švýcarská zubačka zůstává stát uprostřed prudkého stoupání. Zelenající strojvůdce něco kutí u svých páček a budíků. Místní cestující jsou zjevně vyvedení z míry, švýcarské děti brečí. V nedalekém evangelickém kostele gotického původu zvoní na nedělní mši. Umíráček za oběti železničního neštěstí v Montreux, ušklíbne se František, Elis2 se ztrácí kdesi v neprostupné mlze tam nahoře v horách. Železniční nehoda ve Švýcarsku, to mi nikdo neuvěří. Ani Elis2 ne. Ψ