Těsně před svou promocí na Tokijské universitě kolem sebe shromáždil devět studentů, které odešel vyučovat do budhistického chrámu Eišo-dži v Kamakuře. Nová škola byla nejprve známa pod označení Kanó džiu džicu, později jako Kodokan džiu-dó, což se zkracovalo na džiu-dó nebo prostě džú-dó. Až dalším vývojem z něj Kanó vytvořil skutečně svébytné bojové umění. Čím je džudo pozoruhodné? Džudo je chytré, nezapře svého duchovního otce, který nevynikal hrubou silou. Je pro něj příznačné nepřímé použití síly při boji s protivníkem. Přesněji řečeno, džudo používá protivníkovu sílu proti němu samému a umí se dobře přizpůsobit měnícím se okolnostem.
Zatímco takové karate (a řada jiných bojových umění či sportů) nasazuje proti síle útoku maximální možnou sílu obrany, džudista se snaží útoku vyhnout, popř. jej odklonit. Bouře zlomí i nejsilnější duby, ale rákos se jen ohne. Jestliže chce například protivník udeřit džudistu (džúdóku), džudista ustoupí a nechá působit útočníkovu hybnost (napomáhaje mu často vlastní nohou), aby jej bez žádné zvláštní vlastní námahy přes sebe přehodil, či ještě spíše prostě nechal přepadnout. Sejrjoku zenjó – minimální úsilí s maximální účinností a džita kjoej – vzájemný prospěch, to jsou dva hlavní principy džuda. První princip znamená využívat co nejúčinněji svou sílu a umožňuje porazit i fyzicky daleko silnějšího soupeře, zatímco druhý princip učí vzájemnému respektu mezi lidmi.
Džudo není jen bojové umění nebo účinný prostředek sebeobrany, má i výrazné filosofické přesahy. Od džiú-džicu (džú-džucu) se v japonském zápisu liší druhým znakem. Zatímco džú-džucu znamená umění nebo věda jemnosti, džú-dó znamená cesta jemnosti. Dó (cesta, stezka, směr) se zapisuje stejným znakem jako čínské slovo "tao". Tím se džú-dó odlišuje od starých bojových umění, jejichž jediným účelem bylo zabít protivníka. Tyto techniky řešily skutečné bojové situace při boji muže proti muži, jestliže jeden z bojovníků přišel v boji o zbraň. Pak musel bojovat o holý život, byl-li úspěšný, podřilo se mu útočníka zabít nebo vážně zranit. Džudo v sebeobraně usiluje o možnost volby (jak binární!), jestli útočníka poraním, nebo zda nad ním jen získám kontrolu (např. dobře nasazenou pákou) a vysvětlím mu marnost jeho počínání. Kanó chápal džudo jako cestu k ovládání a zlepšování sebe sama fyzicky, duševně, emočně i morálně. Rozšířil původně fyzický princip maximální účinnosti do běžného každodenního života a učinil z něj zásadu "vzájemné prospěšnosti" (viz výše). V tomto ohledu můžeme džudo chápat jako ucelený životní styl, který dalece přesahuje pouhé bojové umění či sport.
V prostředí všeobecného volebního práva nemůže něco tak nepopulistického jako je libertariánství uspět. Znamená to snad, že se nikdy nezbavíme centrálních bank, ničím nekrytých inflačních státovek, nestabilního a inflačního systému částečných bankovních rezervn a už vůbec ne zcela nejhoršího pozemského zla v podobě státu? Ale kdeže, jen se na to musí jít chytře. Nezbývá než dostat soupeře na lopatky jeho vlastní silou, přesně podle učení jemné cesty: dostat jej z rovnováhy (kuzuši), nasměrovat jeho tělo (cukuri), provést (kake) a dokončit přehoz (kime). To vše velmi rychle za sebou, ideálně téměř současně.
Když se to umí, je to snadné. Naemitovat dostatečné množství špatného dluhu, ten zakamuflovat derivátovou maskou, nechat to tupé obří finanční oligopolisty nasát do svých aktiv a pak už to jde v podstatě samo, banky začne hubit dominový efekt způsobený částečnými rezervami jako kokcidióza králíky, státy neodolají pokušení "stabilizovat" situaci svými zárukami a není co řešit, ippon pro libertariány. Ψ