Reklama
 
Blog | Pavel Sikora

Již vzhůru, psanci této země…

Ano, přiznávám, byl to článek Marx-Engels-Beatles Jiřího Němčíka a zuřivá diskuse o něm, které mě, spolu s včerejším smutným výročím komunistického převratu, přiměly napsat tento článek. Těch obětí už totiž bylo opravdu dost. A blbost se přesto stále šíří rychlostí světla.

Plebs blues 

Když poprvé jsem spatřil pyramidy
proklel jsem všechny Cheopse a Ramsese
jsem totiž jeden z téhle miliardy lidí
který to za ně vždycky odnese

Oni si projektují pískovcové sfingy
aby snad historie nezapomněla
a já pak kroutím šroubky na Pershingy
a kdyby snad ne tak mi dají do těla

Reklama

Tohle je plebs blues
plebs blues plebs blues
tohle je plebs blues
plebs blues plebs blues

Za svazek ředkviček a taky za cibuli
jsem šašek dějin bezejmenný muž
rohožka Caesara a kopí Caligully
negativ dějin připravený na retuš

Zvedal jsem často hlavu vždycky přišla rána
ač v různých formách demokracie
přestávám věřit v dobro Krista Pána
v to že snad Kristus vůbec ňáký je
Tohle je plebs blues
plebs blues plebs blues
tohle je plebs blues
plebs blues plebs blues

V novinách o mně píšou že jsem páteř světa
a já jsem jenom jeho unavený sval
k Měsíci co půl roku raketa létá
a já se plazím jako brouk hovnivál

Mám přeci taky srdce srdce které bouchá
a nemyslete že furt myslím na žrádlo
proč mě však na tom světě nikdo neposlouchá
proč mám být jenom malé hloupé děladlo?

Tohle je plebs blues
plebs blues plebs blues
tohle je plebs blues
plebs blues plebs blues

Nevěřím v žádný kecy věřím už jen v sebe
a to co neurvu to nebudu mít
pročpak mi slibujete po mý smrti nebe
když jsem se jednou narodil tak chci i žít

Jsem jenom jeden z téhle miliardy lidí
kolečko v soukolí co krásně zapadá
já nechci stavět vaše blbé pyramidy
dejte mi pokoj a vlezte mi na záda

I s tímhle plebs blues
plebs blues plebs blues
i s tímhle plebs blues
plebs blues plebs blues

/hudba a text Jaromír Nohavica/

Píše se září 1867 a v britských a francouzských knihkupectvích se objevuje skromných tisíc výtisků prvního dílu knihy, která měla podle názoru svého autora otřást dosavadním světem. Publikace však ve skutečnosti sklidila naprostý nezájem, trvalo celá dlouhá desetiletí, než se její myšlenky rozšířily do světa. Pak ovšem opravdu otřásly světem a změnily jeho vývoj na téměř jedno století. Účet za tyto změny byl psán lidskou krví a vyjádřen v počtu mrtvých dosáhl desetimilionových hodnot. Ano, mluvím o knize Kapitál Karla Heinricha Marxe. Nezbývá než doufat, že dnešní filosofové už nemají potřebu měnit svět.

O Marxovi se stále učí na universitách, mnozí jej stále považují za génia, jehož učení bylo jen nesprávně vykládáno. Rád bych stručně uvedl Marxovu údajnou genialitu na pravou míru, vyhnu se přitom útoku na jeho osobu, jakkoliv nepopírám, že bych si při tom velmi smlsnul, ani že se jeho osobní postoje nemohly neprojevit i v jeho díle.

Že je Marxovo učení mimo, není vlastně ani nutno nijak zvlášť dokazovat, jeho přepovědi se jaksi nenaplnily, „absolutní zbídačování proletariátu" jaksi nenastalo (zejména tedy pokud hovoříme o kapitalistickém světě), masy (sic) pracujících proti Marxovu očekávání nejen že nezvýšily, ale dokonce zcela ztratily svou revolučnost. Místo imperialismu přichází pragmatická demontáž koloniálních impérií, masy bohatnou, no prostě to všechno šlo někam úplně jim, než neměcký vizionář a velevědec předpokládal.

Kde je tedy zakopán onen antikomunistický pes? Přímo v jádru Marxova učení – jeho teorie nadhodnoty je mylná. U mzdy totiž Marx vůbec nebral v potaz lidský kapitál (vzdělání, praxe atp.), který současně s pracovní silou jako takovou spoluvytváří mzdu. V jeho době to skutečně představovalo docela dobrou aproximaci tehdejšího stavu věcí, protože vzdělání tehdejších dělníků bylo minimální. Ovšem správně to nebylo. Marx se prostě nechal strhnout dobovou situací, kdy populace rychle rostla, protože medicína – a ať už se to někomu líbí nebo ne – i životní úroveň jako taková sice citelně snížily dětskou úmrtnost (jakkoliv byly obě děsivé ve srovnání se současným stavem), ovšem ještě se neobjevily vymoženosti (?) nové jako účinná antikoncepce a lékařské interrupce. Nabídka nekvalifikované práce byla tedy obrovská a tomu pochopitelně odpovídala i její cena. Vinit z toho ovšem kapitalisty, tedy podnikatele, bylo zcestné.

Později ovšem porodnost začala klesat, rostly investice do lidského kapitálu, ať už byla investorem rodina, stát, firma či sám jednotlivec a realita se začínala Marxovi vzdalovat podobně, jako by se Newton začal divit ve hvězdoletu, letícím relativistickou rychlostí. Zcela v rozporu s Marxovým tvrzením o absolutním zbídačování proletariátu nebohatla (v kapitalistickém světě) jen podnikatelská vrstva, bohatla i nižší třída – tak, jak rostl její lidský kapitál. Souběžně s tím se vytrácí revolučnost prostého obvyvatelstva, na kterou Marx sázel. V reakci na to se objevují reformisté, socialistická internacionála, prakticky socdem až dodnes, která tvrdí, že to ona a tlak pracujících zdola vytvořil dnešní kapitalismus s lidskou tváří, nebo naopak dělnickou třídou zklamaní hledači alternativního subjektu, který by uskutečnil revoluci, tak trochu pod heslem „je jedno, jestli je to revoluce nebo menstruace, hlavně že teče krev". Tím se mělo stát studenstvo, ženy, etnické menšiny, země třetího světa atp.

Marxových omylů bylo daleko více, současně s mylnou teorií nadhodnoty třeba nebral vůbec v potaz, že v zisku dostává podnikatel zaplaceno také za riziko, které nese a za svou odloženou spotřebu. Popíral tvorbu nové hodnoty jinými výrobními faktory než je práce, vesměs uvažoval pouze se mzdou, ziskem, úrokem a rentou, téměř ignoruje roli daní v ekonomice. V tom byl opět poplatný své době, kdy (kolem) roku 1850 představovaly daně jen asi 5 % HDP tehdejších vyspělých ekonomik jako byla Británie aj. Daňová kvóta zůstávala nízká poměrně dlouho, ještě o dvacet let později činila (opět v tehdejších vyspělých ekonomikách) něco kolem 7 %, ač si to neuvědomoval, sám na ni přitom působil. Svým učením bezesporu přispěl k šíření socdem, které šlo ruku v ruce nástupu rovného volebního práva, a následná přítomnost levicových stran v parlamentech a později i vládách jednotlivých zemí poté vedla k dalšímu růstu daňové kvóty na téměř 10 % na začátku 1 sv. války, na téměř 20 % před vypuknutím 2. sv. války, 30 % v padesátých letech až k nynějšímu průěrmu 35-40 % HDP, tj. mnohonásobek (!) úrovně zdanění běžného v době, kdy žil Marx.

A právě přebujelý stát představuje hlavní problém dnešního světa, sužující proletáře i kapitalisty – něco takového Karl Heindrich ovšem vůbec netušil a neřešil. Na počátku byl možná opravdu jeho soucit s chudými. Ale výsledné účení je úplně jiné. Šlo mu o moc, ne pomoc. On se nakonec chtěl pomstít světu za to, že neuznal jeho genialitu, že jej nepovažoval za Charlese Darwina společenských věd a v neposlední řadě i za to, že sám Darwin mu výtisk Kapitálu obratem vrátil. Nakonec se mu to tedy „podařilo", byť až ve 20. století, nedopusťme, aby se něco takového opakovalo, není to špatný výklad dobré teorie, ta teorie je špatně od základu a není se ani co divit, Marx stavěl na nenávisti. Ψ

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.
Reklama