Noční mince
I. (panna)
Stůj!
Má duše je plná posvátných míst
a ran,
kterés v ní zanechal.
Pod zadním oknem do zahrady
bzí těžkopádná květenství,
trochu lahodně a trochu trpce.
Kde Tě mám?
Po terase domu č. 7 šplhá psí víno,
jsem sama,
jsi sám?
II. (orel)
No jenom ne lyriku
panáčku
tyhle záchodky fungujou non-stop
dostanu padesát centů mladej
co mi to tam čmáráte po tý zdi?!
To máte těžký
oblohu vypnuli
a taxikáři uspávaj cigarety
Hele nechte si ty svoje splíny
no tak od vás utekla no
asi ste jí už lez krkem
chudák holka co ta s váma zkusila
měla to vůbec zapotřebí?
ne tenhle taxík vás nevezme
čeká tu na onačejšího pasažíra
o půl pátý to měsíc zabalí
a pojede na hotel
No na co ještě čekáte?
Budete holt muset odručkovat po obloze
no nekoukejte na mě jak z jara
přece tu nebudete trčet az do prvního metra
no vidíte že to de
jenom pozor na bludný hvězdy
hodně lidí se o ně už spálilo
Když mě sháněla na kolejích, byl už jsem ve vlaku. Nejel jsem však domů, jel jsem do Kodaně, nechávaje za sebou slečnu na inzerát, akademiky i rozvádějící se rodiče. Potřeboval jsem vylézt ze svého dosavadního života, sednout si někde na skálu a přemýšlet. O všem a v klidu. Věřil jsem, že mě loď odveze ode všeho dosavadního stresu a strachu. Na sever, vždycky jsem toužil po severu, i to lezení po horách bylo jen nahrážkou mé touhy po sněhu. Jsi mešuge, říkalo mi mé druhé já, dát všechny peníze za lodní lístek, co budeš na tom Islandu proboha dělat? Už tam na tebe i s tvou Czinglish všichni čekají.
Pochyby se ale pomalu vytrácely, současně s rozplývajícím se pobřežím i řídnoucím hejnem racků, kteří doprovázeli loď. Nějakou dobu jsem ještě mrznul u zábradlí a pak i mě zahnala severomořská slota dovnitř. V Reykjavíku jsem sice nehledal svou bývalou pen-friendku Salku Grétarsdottir, jistě bych ji při troše snahy v tomhle bungalowovém hlavním městě velikosti Havířova našel, ale patrně sám duch Ingólfura Arnarssona mi seslal bláznivého Američana Loua, který také vyrazil do světa, protože už to doma nemohl vydržet sám se sebou, cestou zhubnul asi 50 kilo, přestal brát drogy a jeho tělo z toho mělo takovou radost, že se spokojovalo s pouhými dvěma až třemi hodinami spánku denně.
Ani nevím, čím jsem Loua vlastně zaujal, Islanďan by mu byl jistě užitečnější. Zkoušet se živit cateringem na Islandu mohl jenom šílenec jako byl Lou. To on mě naučil opravdu anglicky. Také mě naučil, jak vést obchodní jednání, jak rozlišit dobré maso a jiné suroviny od mizerných, u něj jsem viděl první počítačovou myš a grafické rozhraní. Nechápal, když jsem mu po půl roce řekl, že odcházím. Ale já odejít musel, to nebyla otázka volby, pracovali jsme sedm dnů v týdnu a neměl jsem tam čas přemýšlet o světě a mezitím už mi připadal Island, kterému jsem začal říkat Ísland a který jsem ve skutečnosti vůbec neznal, vyjma hlavního města a jeho nejbližšího okolí se zvláštním zřetelem na "Route 41", jednu z mála asfaltových cest na ostrově, vedoucí na dnes už neexistující americkou základnu v Keflavíku, jejíž patnáct set vojáků představovalo hlavní zdroj přímů pro náš, tedy vlastně Louův Silver Catering, zcela nudný a ubíjející.
Když jsem mu řekl, že letím do Kulusuku v pustém východním Grónsku, začal vážně pochybovat o mém zdraví a doporučoval mi výborného doktora v Kefu (pro Američany byl islandský místopis stejně nevyslovitelný jako pro mě a pro většinu míst, s nimiž přicházeli do styku, měli vlastní výrazy, třeba městečko Hveragerði tak pro ně bylo Hurdygurdy čili niněra). Netušil, že mým vzorem byl už dávno Moravan Jan Welzl, zvaný též Eskymo.
Nikdy jsem nebyl v tropech, ale sever mi dal vše, co jsem od něj čekal, byl krutý a nádherný současně, k zbláznění současně hrůzou, krásou, samotou i svobodou. Až jednou, právě jsem měl za sebou svou první polární zimu… Vracel jsem se se psy přes zmrzlou zátoku do svého domu, dalo-li se to obydlí , kterému jsem říkal Pelech, nazvat tak honosně. Jízda po zamrzlém moři byla jednou z věcí, které jsem dosud nestrávil. Vždy jsem si představoval, jak strašně hluboké a ledové je moře pode mnou a jak rychle půjdu ve všech těch kožešinách, které jsem měl na sobě, ke dnu. Brr. Ale ledoborec jsem nevlastnil, moře bylo ještě stále zamrzlé tak, že by se po něm dalo ve skutečnosti jezdit i náklaďákem (ha ha, kde by se tady vzal), a jinak bych se domů nedostal, rozhodně ne dnes. Jednotvárnou jízdu saní se spřežením pod bílými pobřežními štíty náhle narušil nečekaný zvuk. Znělo to jako letadlo. Máš halucinace, to máš z toho, jak se furt cpeš polosyrovým masem, měl by ses vrátit na jih dřív, než tady z toho všeho úplně zmagoříš, povídá mi mé druhé já už asi po tisící od té doby, co jsem opustil Island.
Ale vážně to bylo letadlo, teď už bylo i vidět. Bílý… asi bílo-červený hydroplán si to hasil nad mou zátokou. To tady ještě nebylo, co to vyvádí? Stroj šel na přistání, ale kde tady chce přístát? To by musel ještě pěkných pár kilometrů na volné moře, tady je všude led! Ten šílenec se skutečně pokoušel přistát s hydroplánem na ledě. Letoun třísknul plováky o led a zase se odrazil do vzduchu, nabral trochu výšku a tentokrát šel dolů prudčeji. Stroj mi zmizel za skalisky na okraji zátoky, ale následná rána byla dobře slyšet až sem. Ou… to muselo bolet! Co ho to popadlo, u všech bílých ďasů? Jedu tam. Pobízím bičem psy. Za pár minut už tam vidím: hydroplán při svém druhém pokusu o přistání urval plováky a zbytek letadla urazil ještě hezkých pár set metrů, než se zastavil. Posádka nejeví známky života. Rychle!
Jsem u letadla, z motoru něco syčí a nějaká tekutina barví led pod motorem. Bouchne to? Nelez tam, zabije tě to, říká mi mé druhá já. Opět. Ale já tam lezu, protože pilotovi jde zjevně o život. I když mi drkotají zuby rozčilením. I strachem. Jak se to sakra… Konečně se mi daří otevřít zdeformovaný kryt kabiny. Kdepak pilot – je mrtvá. Je mrtvá? Kurva! Jak to bylo s Vinckem? První pomoc, no… tady je to na pytel, v kabině není k hnutí… Páteř, napadá mě, zjisti, jestli není zlomená páteř. Je to asi blbost ale snažím se nahmatat páteř. Nejde to, musím jí odepnout popruhy. Ani to nejde, kde mám nůž? Řežu tuhou látku a už to jde. Páteř není zlomená, snad ne, co já vím, co mám teď proboha dělat?! Vytáhni ji ven, říká mi něco v hlavě, rychle pryč odsud.
Běžím s ní v náručí asi třičet metrů od letadla funě jak všichni lední medvědi světa. Podvědomě stále čekám výbuch. Letadlo ale dál jen syčí a explodovat se mu nechce. Pokládám pilotku opatrně na led. Tak dál, dýchá? Nedýchá! Zatraceně. Má vlasy úplně nacucané krví, asi se při nárazu praštila o něco v kabině. To teď není podstatné, musí začít dýchat! Asi úplně špatně ji dávám dýchání z úst do úst. Dýchá, opravdu dýchá! Asi dýchala i předtím a já si toho nevšim. Teď rychle do tepla! Rozháním dotěrné psy kopanci (grónští psi často ničemu jinému nerozumějí, tak už to prostě je, jsou to drsná stvoření) a dělám místo na saních pro raněnou. Balím ji do kůží, které jsem ráno zapomněl vyndat. Jak se mi teď hoděj! Měl bych zkusit přivolat pomoc, v letadle musí být vysílačka, ještě jednou lezu do syčícího stroje. Nedaří se mi ji zprovoznit, patrně nepřežila náraz. Nic, zavolám z Pelechu, není to daleko. Jedeme.
Už je tu docela teplo, snažím se jí obvázat hlavu, ale krev znovu a znovu proskuje skrze obvazy. Zatraceně, kde jsou s tím vrtulníkem?! Omývám jí tvář, je celá od krve. Krásná. To kvůli ní mě to hnalo do Grónska? Plácáš nesmysly, říkám si, libí se ti přece blondýnky. Běž do háje zelenýho, hlase, líbí se mi, co uznám za vhodné. Qu'est-ce qui s'est passé? Co to je proboha za řeč? Můj obzor nesahá za islandštinu a eskymáčtinu. Do you speak English? Mluví, no sláva. Je jí strašná zima a nic si nepamatuje. Dávám na ni ještě další kožešinu, všechno je od krve, čert to vem. Prý je to tak lepší. Jsem v tom až po uši, ještě dřív, než mi řekne, že se jmenuje Jeannette. Snažím se na ni mluvit, bolí ji hlava? Bolí, strašně. Ztratila se a docházelo jí palivo. Zavírá své hnědé oči uprostřed věty a usíná. Nebo omdlela? Tak kde sakra jsou?!
Nechtěl jsem z Grónska odejít, rozhodně ne tak rychle. Ale přišel mi dopis. No samozřejmě že od ní. Moc ráda by se se mnou viděla, i její rodiče a kdesi cosi. Prodávám psy a všechno, co jsem tu měl, zrzavému Dánovi jménem Erik a s batohem a peněženkou plnou bankovek jdu k molu, kde už na mě čeká hydroplán do Nuuku. Nuuk, to je veliká podivnost tohoto světa – jedenáct tisíc Eskymáků pohromadě, to nikde jidne neuvidíte, proč všude mimo Evropu potřebujeme visa? Jsem prý první Čech v historii, který si z Grónska sháněl kanadské visum. Ještě, že mám čas a peníze. Letiště Kangerlussuaq, to není normální, už se mi začínají líbit i zdejší poevropštělé Eskymačky, rychle pryč. Mezinárodní destinace zde nabízejí dvě, a to Kodaň a Baltimore. Konečně jsem v Montrealu, divná věc, tady fakt snad všichni mluvěj francouzsky.
Mám jí zavolat, až přiletím, je prý už na tom lépe a učí se chodit. Montreal je nádherné město, možná je to tím, že jsem právě přiletěl z bílé pustiny, ale je tu úplně všechno, mrakodrapy, řeky, krásné parky a spousta zeleně, je tu čisto, které mi v třímilonovém městě přijde až nemožné, ba i ten hokej tu má slušnou úroveň… Jeannette jsem skoro nepoznal, vybájil jsem si ji v uplynulých týdnech do neskutečna, teď je bledá a hlavně má vlasy na ježka, to kvůli té operaci. Ale její oči koukají pořád stejně čokoládově. Co tu budu dělat? Nevím, jsem sněžný Krokodýl Dundee, zatím mám nějaké peníze a pak se uvidí, i když je fakt, že moc kožešinové zvěře tu ve městě nežije. Studovat na universitě? Né, před tím jsem přece prchnul až k polárnímu kruhu.
Jeannette je katolička, Československo je křesťanská země, že ano? Chodí zpívat do sboru, to mě okouzluje, nějak to oficiálně nepadlo, ale vlastně spolu chodíme. Přinejmenším chodíme do Parc du Mont-Royal. Na vrcholu téhle bývalé sopky stojí obrovský kříž, který trošku připomíná pokřtěnou petřínskou rozhlednu. Co furt má s tím bohem? To přece nikdo nemůže vědět. A hlavně jak dlouho ještě budu panic? Chodí se mnou ze slušnosti? Chodí se mnou vlastně?
Čekám ji před školou, ona studuje, zatímco mně se tady mezitím hezky rozkládá osobnost. Kam půjdeme, no jasně, ke křížku. Taková obludnost, ale výhled je odtud pěkný. Vypadá to, že bude pršet, lidé se pomalu vytrácejí, půjdeme taky radši někam do města? Ne, proč, říkají její čokoládové oči. Au chocolat nebo de chocolat? Nevím, vím jen, že se francouzsky nikdy nenaučím. Říkám jí, že je Jeannette Chocolat, směje se a líbá se se mnou. Taky neví, co s nosem. Začíná pršet. Líbá se o to víc. Voní, neuvěřitelně voní, ještě nikdy jsem ji necítil tak zblízka. Tenkrát v Pelechu všechno přerazila krev. Ale teď ne, šeptá mi něco francouzsky, vůbec jí nerozumím. Lije. Odpovídám jí česky. Dobře jí tak. Kdyby jen tušila, že aztécky znamená xocolatl [šokol á(t)l] hořká voda.
Po hodině a půl se už celí mokří opravdu klepeme zimou. Jdeme ke mně.
Enceinte?! Jak enceinte? Já a ženit se?! Jak na to přišla? Proboha. Ano, její otec patří mezi místní smetánku, ale to přece není důvod ke svatbě… Tak snad může jít na potrat, ne?
Potrat? Roztřásla se po celém těle, jako bych ji chtěl zabít. Paul, s'amuse-t-il bien? Proč o mně mluví v třetí osobě? Jak můžeš něco takového vyslovit! Vždyť je to naše dítě. Odešla, stále se třesouc a pro slzy nevidíc, mumlajíc jako mantru Paul, Paul…
V Kanadě už dávno nejsem. Nechali mě na svobodě, i když jsem vrah. Už to se sebou dál nevydržím. Jeannette zabil na přechodu projíždějící kamion. Ψ