Sama sobě jsem se hnusila, když jsem musela dělat milé kukuče na policejního komisaře v Bodø, aby mě na ostrov vůbec pustil. Naivně jsem si myslela, že moje norština, na níž jsem si tolik zakládala, prolomí norské ledy. Komisař se zdál být znechucen nepochopitelným faktem, že na něj nemluvím anglicky. „Vy nejste Švédka?" pronesl udiveně, když si vzal do ruky můj pas. Švédka?! Jak na to přišel? „Proč bych měla být Švédka?" -„Máte silný švédský přízvuk." Asi jsem se culila příliš, protože mě pozval na kafe. Musela jsem sice přes hodinu poslouchat jeho žvásty, které mě patrně měly ohromit, ale nakonec se to ukázalo jako dobře investovaný čas, patrně jsem ohromila já a za dva dny jsem měla nejen povolení k pobytu na ostrově Jan Mayen na dobu přesahující 24 hodin, ale i zajištěné místo na palubě červnového letadla.
Armádním Herculem jsem se skutečně proletěla, asi tisíc kilometrů severozápadním směrem a zase zpět, protože, než jsme tam stihli doletět, zhoršilo se počasí natolik, že i otrlí armádní piloti odmítli pokoušet se o přistání a vrátili se zase zpět na základnu. Na ostrově není letiště, jen 1,5 km dlouhá přistávací dráha srovnaná buldozery bez pořádné navigace a osvětlení, stává se celkem běžně, že čtyřmotorová létající obluda s velmi neútulnými vnitřnostmi musí udělat čelem vzad a vrátit se zase na kontinent. Na další pokus už jsem nečekala a vyrazila jsem lodí.
Po trochu divokém vylodění na malém člunu na pláži plné černého sopečného písku a sibiřských klád, které sem celé roky putují Severním ledovým oceánem z tamních řek, jsem se ocitla přímo v Olonkin City, hlavním a současně jediném městě ostrova. I když výraz město je pro pár baráků a hal, které obývá přes zimu 18 a teď v létě zhruba dvojnásobek lidí, asi příliš nadnesený. Měla jsem být speciálním dárkem k Honzovým narozeninám, jenže na takovém konci světa, jako je Jan Mayen, se nic neutají. Po několikadenní aklimatizaci v "City" jsme vyrazili plni nadšení na několikadenní túru po ostrově, která měla vyvrcholit na jeho nejvyšším bodě, majestátním vrcholu Beerenberg, který ční plných 2 277 metrů nad hladinu Norského a Grónského moře, tvoře tak jeho větší, severovýchodní část zvanou Nord-Jan, kterou s jižní, "obydlenou" spojuje úzká šíje, na níž se nacházejí dvě ze tří ostrovních jezer: Severní a Jižní laguna.
Beerenberg je jedinečný, už jen tím, že je to nejsevernější sopka světa. Jeho obrovský kužel vytváří uprostřed oceánu mraky prapodivných tvarů a obrovské vzdušné víry, které jsou viditelné z družic, jak se táhnou dlouhé stovky kilometrů za ostrovem. Plazili jsme se od pobřeží a jak jsme stoupali směrem k Beerenbergu, postupně se za námi objevovala jižní část ostrova, které byla už téměř beze sněhu a převažovaly na ní nejrůznější odstíny černi, hnědi a zeleně. Po několika hodinách namáhavého výstupu, kde jsme na každém kroku měli velmi slušnou šanci, že naše nohy jsou první v historii lidstva, které zde šlapou, jsme se svalili na kamenitou zem. Na místní poměry bylo velké horko, chytrá udělátka na našich bundách ukazovala skoro 15° C, dvojciferné teploty byly na ostrově (s výjimkou ledového Beerenbergu) neobvyklé. Foukal všudypřítomný slaný a chladivý vítr od moře. "Proč tam vlastně jdeme?" zeptala jsem se nahlas, pomyslivši na nepraktičnost milování na ledovci a další, ještě horší nástrahy, které si na nás hora jistě chystá. Prý tam letos ještě nikdo nebyl, tak se na nás jistě bude chtít vyřádit. "Protože tam ta hora je," odpověděl Hozna zdánlivě stupidně. Podívala jsem se na neodolatelný bílý komolý kužel nasvícený letním sluncem a musel jsem mu dát za pravdu. Nemůžeme tam nejít.
K večeru jsme překročili hranici sněhu, prudce se ochladilo, zapínali jsme zipy a čepice putovaly na svá místa. Každým krokem byla podívaná nahoru i dolů neuvěřitelnější, jih ostrova se začínal halit do nízkých mraků, ale taky stále ještě svítilo polární slunce, kterému se teď v létě vůbec nechtělo zapadat. Nakonec se začalo i tady stmívat a další cesta po ledovci začínala být nebezpečná. Stan jsme postavili na okraji jednoho nunataků, ve výšce 1800 metrů. Nebyla taková zima, jak jsem se bála, na místní poměry bylo skoro bezvětří, ticho až dunělo. Vše probíhalo docela dobře a mohlo to být ještě lepší, když s námi najednou z ničeho nic poskočil celý stan a skutáleli jsme se celkem bolestivě mezi šutry na okraji nunataku. "Co to bylo?" dostala jsem ze sebe po chvíli polykání na prázdno. "Zemětřesení, občas tu bývají zeměstřesení, ve stanici je seismograf," lezlo z neméně vyjeveného Honzy jak z chlupaté deky. "Je tady hranice oceánských desek…" pokračoval, ale o jaké desky se jedná, jsem se nedozvěděla, protože ty o sebe podle všeho zase pořádné křísly a my i se stanem, pokud se tak tomu látkovému vaku ještě vůbec dalo říkat, zase poskočili o kus dál.
"Jdeme dolů," řekla jsem rozhodně. "To je na mě trochu moc adrenalinu najednou." Následovala krátká, ale o to hustší hádka. "Ještě jednou, a jdu dolů třeba sama." Země se už ani nehnula. Nahnutý byl náš vztah, takže když jsme znovu postavili stan, z další romantiky nic nebylo. Stejně jsem nemohla spát a když už jsem usnula, zdály se mi příšerné věci. Ráno mě našel Honza – bez maček, bez sebevědomí a vlastně bez sebe, jak dřepím na bobku na vrcholku nunataku a chvěju se zimou. Zimou? Ne, to nebyla zima, tupě jsem zírala před sebe, kde se z kilometrového hlavního kráteru Beerengergu valil hustý dým. Země už neskákala, už se jen slabě chvěla a odkudsi z jejích hlubin se ozývalo zlověstné dunění. Že jsme sem vůbec chodili!
Seděli jsme na vrcholku nunataku a vyděšeně jsme sledovali gigantickou masu vody, bahna a kamení, která se valila kolem nás. Vždy jsem si zakládala na svém ateismu, ale teď jsem se modlila nahlas a ke všem božstvům, která mi přišla na mysl, aby to nunatak vydržel. Stan byl v háji, náš vztah asi taky, ale to nás v tu chvíli vůbc nezajímalo, protože jsme se dusili, bylo vidět už stěží na pár metrů, sopka řvala a duněla, že jsme neslyšeli vlastního slova. Honza mě popadl za ruku a vláčel mě dolů, hned na okraji nunataku jsem zapadla po kolena do studeného bahna. Chtěla jsem se mu vytrhnout, ale podíval se na mě tak, že jsem si hned zase uvědomila, že jde o život.
Asi bychom se udusili, kdyby se neotočil vítr, který odvál těžké chuchvalce dusivého sopečného kouře. Vzpomněla jsem si na biblickou pověst o Lotově ženě – a otočila jsem se. Asi jsem to taky neměla dělat, protože poté jsem zkameněla natolik, že se mnou nehnul ani Honza, který by mě za normálních okolností prostě popadl a odnesl na ramenou. Z hlavního kráteru sopky vytékala na několika místech žhavá láva. Prosvítala dýmem a sálala tak, že jsem její žár cítila až sem.
Vůbec nevím, jak jsme se dostali až na pobřeží. Ležela jsem na pláži a naprosto bezmyšlenkovitě jsem si nechala beztak zmáčené nohy i v botách omývat mořem a ani mi nepřišlo divné, že má o dobrých pětadvacet stupňů víc, než by se tady za polárním kruhem slušelo. Ano, bylo divné, že se z něj kouřilo jak z hrnce plného horké polévky. Na jídlo jsem neměla ani pomyšlení, byla jsem v šoku, to bylo to jediné, co jsem si uvědomovala. Kde je Honza? Proč mi na něm vlastně záleží? Á, tady jsi, jak na zavolanou! Stál nade mnou a nevěřícně na mě zíral, chvíli se mě snažil odtáhnout od břehu, ale pak to vzdal a rezignovaně si sednul na balvan, který ze všeho nejvíc připomínal designerskou pohovku ze ztuhlé lávy. V kouřícím moři se koupala hejna racků a jim podobných ptáků, vytápěné Norské moře se jim podle všeho moc zamlouvalo, možná v něm plavaly i vařené krevety na pompejský způsob. Vstala jsem sama. Došla, či spíše dobelhala jsem se k Honzovi a sedla jsem si tam taky na kámen. "Na šíji se nedostaneme," řekl jenom, na víc se nevzmohl a mně najednou naskočil mozek a zbytek jsem si domyslela – láva tam teče až do moře.
Teď už jsme určitě v titulcích: Dva Češi pohřešováni na ostrově Jan Mayen /HN/, Kdo je Elis Welshová? /MF Dnes/, Sopka zabíjela /Blesk/, Spor o dědictví obětí Beerenbergu /Šíp/ a určitě něco ještě horšího. Všechno vnímám zvenku, jako jeden velmi špatný film, vůbec nejhorší na tom je, jak dlouho to trvá, jak dlouho tady tvrdneme uvězněni mezi dva lávové proudy, čekajíce až přiteče třetí, aby nám zasadil ránu z milosti. Honza, to je ten člověk, který tu vegetuje se mnou, se snaží postavit vor z klád, které se i tady tu a tam povalují na pobřeží. Nesmysl, nemá to čím svázat. Už toho nechal. Teď patrně zešílí. Já už to mám za sebou, takže mě to nechává klidnou. Objímá mě a líbá mě, je fakt mešuge, už vůbec neví, co jsme si řekli tam nahoře. Ale nebráním se, je to všechno jedno. Pomalu už přestávám vnímat i hlad. Ten druhý se snaží chytat ryby a žvýká lišejníky. Ble, když už máme umřít, nemusím si to ještě takhle kořenit. Jen kdyby mi v noci nebyla taková zima. Jak dlouho ještě, jak dlouho už? Den nebo týden? Já fakt nevím. Můj milý deníčku, tahle reportáž bude asi nedokončená, už mi dochází v ostružině baterka… Ψ