Reklama
 
Blog | Pavel Sikora

Potřebuje láska razítko?

V obsáhlé diskusi u mého článku o českém vymírání zazněl mimo jiné i svobodomyslný názor stran manželství: "Nevidím jediný důvod, proč by rodinné soužití nesezdaných párů mělo být horší než klasická rodina. Možná si na to někteří ještě nezvykli, ale okroužkování na kvalitě vztahu nic nemění." Opravdu? Záleží, jak k manželství kdo přistupuje. Jde-li si někdo na úřad pro razítko, aby se za pár let s větším či menším humbukem zase rozvedl, pak je to jistě vyhazování peněz. Daruje-li někdo v kostele sám sebe milovanému člověku, je to svátost a věc přesahující tento svět. Skutečné manželství je víc než život ve společné domácnosti, optimalizace životních nákladů a daní případně doprovázená zplozením nějakých těch dětí. Je to mystérium vedoucí k dvojjedinnosti, propojení duší. Ne nadarmo hovoří Ježíš o mystické církvi jako o své nevěstě.

Dvojjedinnost
Je to tak prosté:
jsem sám,
když tu nejsi,
oknem dokořán
noc volá: dej si,
už nejmíň po sté

zchladila jsem výheň dne,
jaguáři bdí
na druhé straně Maxingstrasse,
zabíjet půjdou až k ránu,
seber se, jdi
a Slunce vyjde zase,
velké a protivné,
zasadí obloze krvavou ránu,

nad níž bude tančit
v podobě užovky stočené do klubíčka,
jak někde v Peru,
bude prostupovat skrz zavřená víčka,
na vodě ve džberu
bude hrát a při tom jančit,

točit se, kvílet do omrzení.
Už umírají gramatické sopky Českého středohoří,
navenek ještě ladné, ba erotické,
však uvnitř zebou, nezahoří,
však umírání je tak lidské,
jak smích, jak touha po životě,
duál tu byl a už tu není

skomírá v uších, rukou, prsou…
ztrací se jazyk,
ztrácí se přímo v našich ústech
a každý z nás je trochu zloděj,
ztrací se jazyk, pravda, víra…
škoda, byli bychom lépe chápali dvojjedinnost jaguářích párů
i jiná mystéria.
 

Většina manželství se dnes dříve či později rozvádí, rozvody jsou drahé a často traumatizující nejen pro samotné manžele, ale ještě daleko horší dopad mají na chudáky děti. Není tedy lepší to zbytečně nekomplikovat a prostě spolu žít bez hloupého cáru papíru, kterému se říká oddací list? Myslím, že odpověď má hodně co dělat s obecnou morálkou dnešní české a vůbec západní společnosti. Užívej dne, po nás potopa, nevaž se – odvaž se, běžte do háje s odloženou spotřebou, chci všechno hned. Lidé mají prázdno za očima a zoufale se to snaží přerazit horečnou konzumací: jídla, pití, zábavy, cigaret, drog, ba i lásky. Lásky?

Nic dnes nezní směšněji, než výzva (nejen) katolické církve, k sexuální abstinenci před uzavřením manželství. Hahaha, není středověk, jsme přece moderní lidé a máme antikoncepci. Co kdybychom po svatbě zjistili, že spolu nemůžeme souložit nebo že ten druhý, nedej Bože, chrápe? Hrůza! A ostatně – když se máme rádi, proč kvůli tomu chodit na úřad, no ne? Na druhé straně stojí 30 tisíc potratů ročně – a podobný počet narozených nemanželských dětí. Přitom většina těchto dětí se rodí rodičům s podprůměrným vzděláním, a pokud bychom to vzali podle okresů, má čerstvá statistika za první čtvrtletí tohoto roku přímo drtivou vypovídací schopnost: největší procento živě narozených nemanželských dětí je v okrese Most (58,4 %!, zdroj veškeré statistiky uváděné v tomto článku: ČSÚ), následuje Bruntál, Sokolov, Cheb. Tam všude se dnes už rodí více nemanželských než manželských dětí. Dále, už nepatrně pod 50 % jsou okresy Chomutov, Ostrava, Ústí n. L., Karlovy Vary, Teplice, Česká Lípa, Louny, Děčín, Tachov, Trutnov…  Tedy vesměs oblasti, které by se daly směle označit za místa s největším stupněm společenské bídy, oblasti vykořeněné, s podivnou směsí vesměs nepůvodního obyvatelstva.

Ještě jedna pozoruhodná statistická souvilost se dá vysledovat: celorepublikové procento nemanželských dětí docela dobře koreluje s celkovou porodností, posuďte sami: v takovém roce 1974 máme povaléčné minimum v poměru nemanželských dětí ke všem narozeným (4,3 %) a husákovský vrchol porodnosti. V roce 1984 je poměr nemanželských dětí téměř dvojnásobný (7,2 %) – a ejhle, celková porodnost nám také citelně klesla. 1994: porodnost klesá rychleji, ale vzestup procenta nemanželských dětí je také výrazný: za dalších deset let opět téměř na dvojnásobek (14,5 %). 2004: 30,6 %, za první čtvrtletí 2007: 34,0 %!

Jestliže se dnes spolu dva mladí lidé rozhodnou žít a jsou si průměrně čtvrtými až pátými partnery, je až tak nepravděpodobné, že v případě vážnějších potíží jeden nebo oba přeřadí na pátou nebo šestou variantu štěstí? Jakou váhu má slovo takového člověka, ať už řekne v obřadní síni či před oltářem "ano" nebo kdekoliv jinde "miluji tě"? Na jak dlouho a za jakých podmínek, chtělo by se zeptat. Dnes velmi rozšířená "strategie": jakmile se objeví těžkosti, rychle pryč od toho! Ona přiměřená dávka vůle není nikdy na škodu, jestliže dnes někdo není ochoten počkat se sexem pár měsíců do svatby, jak na tom bude, až bude jeho partnerka v rizikovém těhotenství, šestinedělí, dlouhodobě v nemocnici apod.? Mnoho lidí také tvrdí, že se nemohou oženit nebo vdát, protože ještě nemají byt, auto, titul. Mají-li něco z toho, je byt příliš malý nebo příliš nezařízený, auto příliš ojeté a titul nedostatečný a příliš osamocený. Manželství vyžaduje odvahu. Je to sázka na milovaného člověka i na sebe sama. Smrtelně vážně míněný skok do neznáma – ovšem společně s tím, kdo je v našich očích tím nejlepším člověkem na světě. Ovšemže ten druhý není dokonalý, ale vybrali jste si ho přece ze všech nepřeberných milionů možných kandidátů zcela svobodně a dobrovolně. A kdo je vlastně dokonalý? A co je to za lásku, když nejsem ochoten milovat bez podmínek a omezení?

V manželství jde o splynutí, a to jak tělesné, které se pak doslova a v dokonalé formě vtělí do společných dětí, tak o splynutí duchovní, kdy vlastně vzniká nová dvojjedinná bytost. Společné příjmení to vše jen dokresluje. Bez potlačení jednotlivých osobnosti obou se tak postupně vytváří společné myšlení, stačí mluvit očima, nebo prostě jen myslet. Zkušenost těžko sdělitelná. Je hlavním smyslem manželství, zváště manželství křesťanského, plodit a vychovávat děti? Budete se možná divit, ale vůbec ne! Také jsme se divili, když se nás při prípravě na manželství někdy před patnácti lety milý Tomáš Rádl zeptal, co je v manželství nejdůležitější. Oba jsme současně vyhrkli: "no přece děti!". A on nám tvrdil, že nejdůležitější jsou ti dva a jejich vztah. Je snad bezdětné manželství méněcenné? Zírali jsme na něj jak zjara – abychom mu za pár let dali plně za pravdu.

Ve zmiňované diskusi zazněl také názor, že "morálka je 'pokleslá' už asi 2000 let, už staří Římané si stěžovali…" K tomu lze dodat jenom tolik, že oni už také žádní staří Římané dávno neexistují. A úpadek římského státu a římské společnosti vůbec velmi dobře koresponduje s úpadkem římské rodiny. Zvláštní, že si to nikdo z dnešních vášnivých etatistů ne-u-vě-do-mu-je. Stát vládnoucí atomizované "společnosti" bez rodiny je opravdu ďábelská myšlenka. Ψ
Reklama