Reklama
 
Blog | Pavel Sikora

Říkají mi Laky

Tak, páníček konečně na tom gauči usnul, padnul za vlast, jak se říká v naší smečce. Nechápu, jak můžete vy lidé spát v sedě. Hlavně mám ale počítač konečně pro sebe a můžu vám něco napsat o sobě a své rase. Když se dneska může na webu vykecávat kdejaký neviditelný pes, proč bych nemohla já, fenečka dobře viditelná a známá "až za Viedňú". Mí lidé mi říkají Laky nebo Lakyno, ale celým jménem se jmenuji Joy to Lucky Tečka z Krkonoš, res. CAC. Já vím, jsou i lepší psí tituly než zrovna res. CAC, aspoň plnohodnotný CAC neřku-li BOB, ale to víte, asi jako u všech zvířecích výstav jsou i ty psí ovládané chovatelskými mafiemi, které si udělují tituly navzájem, aby se jim pak lépe prodávala štěňata.

Budu-li dnes psát o své rase, neznamená to, že bychom my psi byli nějací rasisté, to teda vůbec ne, to jste si vymysleli vy, lidé, na nás. Sami byste z podobného postupu nejspíš dostali psinku. Běda urozené feně, která by počala štěňata se psem, který by se jí prostě líbil! Hanba fuj, tři roky by s ní doma nepromluvila ani blecha a nejspíš by ji i poslali na potrat. To ne, to vás prosím pěkně nejdřív musejí uchovnit, tj. musíte býti komisí uznána hodnou zplodit další generaci vaší více či méně starobylé rasy a poradce chovu vám pak musí odsouhlasit každé jednotlivé krytí. Tsa! I mě uchovnili, a to ještě s podmínkou, že můj případný partner musí být plnochrupý a řídce tečkovaný. To je co?! Jsem totiž tečkovaná vesele, tj. poměrně hustě a nemám stupidní třeňové zuby, které my psi stejně už hezkých pár milionů let nepoužíváme. A to jsem dopadla ještě dobře, protože druhá fena v naší smečce, Aura (z lat. vánek) je rhodéská rydžbečka (já vím, vypadá to podivně, když on se ridgeback špatně přechyluje), a byť je její táta mezinárodní šampion přímo z Jižní Afriky, máma taky vždy výborná s africkými prarodiči a naše Aurinka (ona je teda o hlavu a 10 kg větší než já) je nejlepší štěně z vrhu, nemá třeňové zuby taky, což je u českých ridgebacků takový prohřešek, že ji neuchovnili, i když je to holka jako lusk a ridge má jako obkreslený ze standardu plemene.

Laskavý dvounohý čtenáři, ono to souvisí i s tím nešťasným filmem 101 dalmatinů a tisíci dalmišů, kteří pak skončili jako nevhodný vánoční dárek (!!) v útulcích po celém světě, nikdy si nemysli, že bys snad mohl na chovu psů vidělat peníze. Pokud už jednou za uherský rok někdo na psech něco vidělá, pak je to zaručeně na jejich úkor. Psy můžeš chovat jedině, pokud je miluješ, myslím, že třeba u koní je to stejné. Když budeš hodně úspěšný, tak se ti možná vrátí peníze, které do toho dáš. Ale když si započítáš, kolik času a úsilí tě to stálo, je to těžká finanční ztráta. Ale obrovská citová investice :-).

Aha, já jsem vám ještě neřekla o své rase, viďte? Ale to jste už určitě poznali z fotky, ne? Dalmatinku pozná každý. I když… Spousta lidí se diví, že jsem hnědě tečkovaná, moc se neví to tom, že dalmatini nemusejí být jen černí, ale i takhle krásně játrově hnědí jako jsem já. Těch černých je pravda mnohem víc, ale my hnědí jsme hezčí, co říkáte? Mám samozřejmě hnědý i čenich, oči mám jantarové, ba i některé drápy mám hnědé. Podle původního standardu mohli být dalmatini i oranžově tečkovaní, ba i trojbarevní. Nějaké oranžové dalmiše jsem viděla a vypadali moc hezky, škoda že zavedli tenhle nesmysl. Vzácně se objevují i dalmatini s citrónovým tečkováním. Moc mi nejde do mé předpisové dalmiší hlavy, proč nám zavedli takové omezení na dvě barvy, když jiná plemena mohou mít barev třeba deset a nám jediný problém působí čistě bílé zbarvení s modrýma očima, které s sebou u naší rasy téměř zaručeně nese i hluchotu. Pokud byste chtěli vědět víc o téhle rasistické vědě, mrkněte třeba sem, pak vám bude jasné, že být dalmišem není žádná legrace. Tak si říkám, že většina z vás lidí jsou čistokrevní oříšci, které by komise nikdy neuchovnila :-D.

Reklama

Naše rasa je velmi stará, nikdo, dokonce ani my sami, neví, odkud vlastně pocházíme. Já tvrdím, že z dávné Atlantidy, tak jsme jedineční. Existují až 5 000 let stará vyobrazení dalmišů jak ze starého Egypta (kde byli kromě nich chování třeba i faraonští psi), tak ze staré Indie. Máme řadu jedinečných znaků, např. jako asi jediné plemeno můžeme při špatně stravě trpět ledvinovými kameny, ovšem jinak jsme proti dnešním přešlechtěným psíkům a psiskům naprosto bezproblémoví pejsani a nevyžadujeme žádnou zvláštní péči. No, teda vyžadujeme, páníček říká, že jsme puntíkaté soudky dynamitu, to je fakt, dodnes nechápu, proč si vlastně nekoupí toho koně. Mně i Auře by to vyhovovalo, packy nás začínají bolet asi tak po sto kilometrech – to odpovídá asi tak třiceti lidským, protože naše stezky v divočině jsou klikatější a není stopy, kterou by nebylo třeba prozkoumat, ani zajíce, kterému by nebylo třeba zlepšit fyzičku. Dnešní zvěř je vůbec zanedbaná, ba zdegenerovaná, hladovému honiči by nikdo z nich neutek. Když si takhle zaběháme, to pak jeden den a noc prospíme v pelíšku, protahujeme si packy i hřbety – a pak bychom si rády daly repete!

Když se páníček s paničkou rozhodovali, jakého psa si pořídí, ve své lenosti chtěli mimo jiné i takového, se kterým by nemuseli ke kadeřníkovi. To se mnou rozhodně nemusejí, narozdíl od většiny psů máme srst bez dlouhých pestíků, jen s krátkou podsadou. Což je důvod, proč žijeme v bytě, Aura je na tom stejně, jsou to také afričtí psi. Nejsme žádné třasořitky, nebo vyloženě tropická zvířata jako třeba veleexotičtí thajští rydžbeci, nadšeně řádíme v zimních Tatrách i Alpách, sníh milujeme, ale kdybychom měli spát venku za mrazu, umrzli bychom. V bytě, nejlepší je kuchyň a její blízké okolí, ale když se podaří, tak lidské pelíšky také vůbec nejsou k zahození, nám to vyhovuje i proto, že jsme smečkoví psi. O nás platí píseň "neviem byť sám", kdo uváže dalmiše nebo ridgebacka u boudy byť jen přes den, skončí v tom nejhorším patře pekla, to si pište. Ovšem pokud jde o naše chlupy, moc si stejně nepomohli, žádnou údržbu sice nepotřebují, ale línáme celoročně a o poznání víc než jiná plemena, naše krátké a tuhé chlupy se parádně zapichují do jakékoliv látky, ale protože mají roztřepené konečky, je velmi obtížné je z ní dostat. Páníček prostě miluje, když přijde z práce v obleku a se s ním hned přiběhnu pořádně pomuchlovat :-). Výhodou našeho osrstění je, že velmi dobře snášíme teploty i vysoko na 30°C, což v dnešní době globálního oteplování taky není k zahození.

Je to tak, my dalmiši milujeme lidi, troufám si tvrdit, že i na psy nadprůměrně, a ještě milujeme koně. Nejsme ale žádní hloupoučcí plyšáci, jak si spousta lidí myslí pod vlivem výše uvedeného poněkud slaboduchého filmu. Jakkoliv nejsme tak mohutní jako němečti ovčáci nebo rhodéští rydžbeci, jsme silní psi a na cizí nesympatické lidi i psy umíme být pěkně ostří. Ten nevychovaný vídeňský pitbull toho ví dodnes o mých zubech víc, než můj veterinář. Myslím, že naší vůbec nejlepší vlastností je naprostá univerzálnost. Jsme výborní lovci, ale současně narozdíl od většiny loveckých psů máme vztah i k ostraze teritoria. Ke kočárku s paniččinými lidskými štěňaty nemá šanci proniknout žádná podezřelá osoba ať už dvou- nebo čtyřnohá. Nejsme tak rychlí jako greyhoundi, ale když na to přijde, bez problému složíme na zem člověka (vyzkoušela jsem si to na vlastním páníčkovi), ba i ještě větší zvíře. Ano, narozdíl od takových německých ovčáků rozhodně máme vlastní hlavu, takže náš výcvik vyžaduje jisté kynologické schopnosti a empatii místo mlácení, ale to je podle mě spíš plus. Dalmatini by byli nepoužitelní pro rozhánění demonstrací, neřku-li v koncentračních táborech. Rydžbeci jsou nám v tomhle ohledu podobní a z JAR, kde se používají i jako služební psi u policie, je znám případ, kdy chtěl agresivní policista poštvat služebního ridgebacka na starou paní, ale on ji začal bránit. To by "vlčák" (správně německý ovčák, československý vlčák je jiné plemeno, mnohem "vlkovitější") nikdy neudělal.

Ve vztahu k dětem jsme poměrně "nerozbitní" majíce velké pochopení pro jejich skopičiny, troufám si tvrdit, že větší než většina ostatních plemen. Narozdíl od takového bišonka nám děti také těžko mohou něco udělat, ale to neznamená, že by zejména malé děti měly být nechávány s dalmišem zcela bez dozoru. Ne každý dalmiš musí být nutně tak splachovací jako jsem já, navíc psi nemívají s dětmi takovou trpělivost jako my feny. I na naše cácorky jsem musela v jejich trýznitelském období zhruba od dvou do tří let už kolikrát zavrčet, protože toho dloubání do očí a tahání za uši a za ocas už bylo prostě příliš, a radši jsem se dala na útěk, znáte to: nas nědogoňat, přežíráte se a málokterý člověk dnes umí běžet rychlostí 50 km/h. Bebí se ale malým dětem nejčastěji přihodí při divokém řádění s dalmišem z úplně jiného důvodu: máme poctivé ocasy, jak se na správného pesana sluší, ovšem vzhledem k naší krátké srsti se z nich v případě nadšeného vrtění (to se děje mimoděk, podobně jako vaše grimasy) stává docela bolestivý pendrek. Waf, musím končit, páníčka hned tak něco nevzbudí, ale vedle se budí štěňata, vlastně liďata, tak jdu skočit na paničku do postele, aby nám šla udělat něco ke snídani. Ψ