Už není
Noc temní a
hltá svoje stíny
plíží se tma
přísliby větvovými
láká tě ven
Ach jaký to jen sen:
svět oněměl
už při soumraku
noc letí vesmírem
a podobá se draku
jenž do tvé kůže zaryje
podvědomí
Pak políbí tě
mohutným chladným zobanem
život v tom políbení taje
co myslíš lásko
probudíme se
jsou ještě jiné ráje?
Je z ohně, je z vody
noc tak tmavá
už ani foton
částice mlčí
duše se zastavuje
naříkajíc, že v takové tmě už to prostě nejde dál
hltá tě
nebytí…
a dračí výpad
oba jsme zabiti
Utíkáš
vrháš se do sametu
nicoty
a ještě sis ani nestihla uvědomit že už
nejsi
Hledáš svoje tělo
Dusíš se v úsvitu
který nepřijde.
kapitola první
Tak tady jsou, pomyslel si Kulang, tady se bude čistit. Jejich loď se zhmotnila na oběžné dráze malé husté planety s pevným povrchem a řídkou atmosférou. Ne, to není ona, rádiová smršť na široké škále kmitočtů přicházela ze sousední, o něco větší planety. Jsou tak hloupí nebo opravdu tak nebezpeční?! Čistili už s Eplauem desítky zaneřáděných planet, ale něco takového ještě nikdy neviděli. Tahle civilizace, která byla na ústředí vyhodnocena jako potenciálně vysoce agresivní, naprosto neměla potřebu jakkoliv maskovat svou existenci, jejich planeta byla poseta rádiovými vysílači, které bez jakékoliv ochrany burácely naplno do okolního vesmíru. Jejich města, bezstarostně usazená přímo na povrchu planety, vesele zářila do meziplanetárního přítmí, ani stopy po nějakých štítech nebo kolonizaci nitra planety. To snad není pravda!
"Eplaue, vstávej!" křiknul Kulang a začal mimoděk zrychleně dýchat. Jeho parťák ale spokojeně spal v křesle druhého pilota a vůbec se neměl k tomu, aby se vrátil do reality světa plného nebezpečných planet.
Kulang zacloumal bezvládným tělem Eplaua, "tak vzbuď se, hergot, chlape!"
"Co… co se děje??" mumlal rozespale Eplau, "už jsme tam?"
"Jo, to teda jsme a jestli se rychle neprobereš, můžeme být v pěkném maléru!"
Eplau si protíral oči a nevěřícně zíral na Kulanga, kterého takhle neznal. Co to u všech všady vyvádí? Až teď mu to došlo, Kulang se bojí. On, kapitán jednoho z nejvýkonnějších bitevníků všech dob, schopného během pár hodin rozmetat na cucky planetární soustavu, se bojí. Asi bych se měl bát taky, prolétlo hlavou Eplauovi, ale nahlas řekl jen: "Co se děje?"
"Podívej se na monitor! Ale ještě předtím nahodíme všechny štíty!"
Reaktor lodi, při běžném provozu neslyšný, zavyl ve vysokých otáčkách. Osamělé atomy se poblikávajíce anihilovaly na okraji vnitřního štítu lodi.
„No to je síla…" procedil mezi zuby skoro neslyšně Eplau, „mám takový hloupý pocit, že takhle blízko smrti jsem se ještě nemotal. Strašně bych si přál, aby tu teď místo nás seděli naši úžasní analytici z ústředí, docela rád bych věděl, podle čeho ti géniové určují stupeň nebezpečnosti planet!"
Jsme blízko, pomysleli si oba současně, moc blízko. Kulang na Eplaua kývl, Eplau znal to tázavé gesto a řekl jen: „Nevím, vážně nevím. Už jsme zašli příliš daleko, určitě už o nás vědí a nepustí nás jen tak zpátky do hyperprostoru. Než si odsud zavoláme o pomoc, bude z nás už takový moc roztomilý oblak vysoce ionizovaného plynu."
„Nejlepší obrana je útok," řekl vážně Kulang. „A máš pravdu, s tím hyperprostorem bych je ani nedráždil, zatím bych pokud možno dělal mrtvého brouka a tvářil se nevinně. Problém je, že jsme moc blízko na to, aby si nás nevšimli, ale zase moc daleko na dostatečně rychlý a zničující útok. Emzáci, kteří se vykašlali i na rádiovou bezpečnost, si musí být zatraceně jisti v kramflecích."
Eplau se přistihl, jak se kouše do rtu. „Je fakt, že stovky světelných let kolem nich není ani bakterie…"
„To asi opravdu nebude náhoda," procedil suše Kulang a dodal, „nedá se svítit, musíme na jejich oběžnou dráhu."
„Ty ses zbláznil?!" vykřikl Eplau, „to už se můžu rovnou vystřelit do volného prostoru!"
„Napadá tě snad něco lepšího?" zeptal se Kulang ledově.
Eplau chtěl zase něco odseknout, ale zarazil se – teď opravdu není vhodný čas na hádky – a chvíli přemýšlel. Kulang měl pravdu, všechny jiné možnosti byly ještě horší než tahle. Odpálit anihilační střelu by bylo směšné, taková civilizace by ji zničila během několika minut a v dalším okamžiku by přišel smrtící úder i pro jejich loď. „Doprdele, tohle není práce pro jednu loď!" uklouzlo Eplauovi, když prošel i další možné varianty.
„To vím taky," řekl Kulang s očima upřenýma na monitor, „napadá tě snad něco lepšího?" opakoval.
„Ne, máš pravdu, je to nejlepší řešení," přiznal Eplau.
„Nejlepší ze všech příšerných…"
***
„Vážně to nechceš zkusit přes hyperprostor?" zkusil to ještě jednou Eplau.
„Vážně chceš dopadnout jako kluci ze Slídiče?"
Slídič byla poslední z lodí, které podcenily emzáky a pokusily se uniknout přesile do hyperprostoru. Byla to loď stejné třídy jako jejich Vážka. Nezůstalo z nich nic, doslova.
„Fajn," vzdal to Eplau, kterému se přesto ještě chvíli míhaly před očima obličeje kamarádů odpálených napadenou planetou na oběžné dráze, „fajn, a jak se tam dostaneme?"
„Slyšels někdy o iontových motorech?" opáčil Kulang téměř roboticky.
„To nemyslíš vážně, to bude trvat několik hodin!" Eplau se už zase neubránil křiku, „milé krvežíznivé bestie, pokud byste si náhodou potřebovaly procvičit střelbu na pomalu letící cíl, můžete si posloužit. Ano, to, co má všechny štíty naplno, je skutečně nepřátelská loď. Ale ano, máte dost času, je tu opravdu sama a čeká jen na vaši ránu z milosti!" hrnula se z něj slova vystřelovaná bezmezným vztekem na ty idioty z ústředí. Už jsem viděl hodně pablbů, ale něco takového jsem fakt ještě nezažil, mlel Eplau dál už jen v duchu.
„Už jsi skončil?" přerušil tok jeho myšlenek Kulang.
„Jo, kurva!" třísknul Eplau pěstí do opěrky svého křesla, až se mu vysunula pomocná klávesnice. Už byl smířen – když ne s osudem, pak alespoň s jejich momentální situací, která byla všechno jen ne růžová.
„Můžeme?" říkal Kulang spíš obličejem než ústy.
„Jdeme na to," dosvědčil druhý pilot. Reaktor lodi opět zavyl a loď vyrazila hnána konvenčními motory směrem k té druhé planetě, kde je čekala celá řada možných smrtí, z nichž asi nejhorší variantu představovalo věčné bloudění hyperprostorem s poškozenou lodí. Eien měla pravdu, jestli to přežiju, tak tady končím, sliboval si Eplau v duchu a myslel to hodně vážně.
„Jestli to přežiješ…" řekl Kulang nahlas.
***
Pořád ještě jsme na živu, pomyslel si Eplau, jakoby to mu ani nechtěl sám věřit. Kroužili kolem planety, jejíž obyvatelé si byli naprosto jisti sami sebou. Takové nechráněné planety byly k vidění jen doma, hluboko v Galaxii. Obrovská nekrytá města na březích oceánů, viděli i jednotlivé velké řeky a ostrovy – krásný svět, škoda, že ho osídlili takoví zabijáci. Nikdo mi nenamluví, že to byla náhodná porucha dobíječe, ten palubní počítač je jedna velká snůška alibismu. Byli v palebné pozici a dobíjeli anihilátory z náhradního zdroje, nic jiného se dělat nedalo, tedy dalo, ale na nic jiného si netroufali, nechtěli zbytečně tahat tygra za ocas, rychlý a jednoznačný konec byl jediným řešením, které mohlo vést k jejich vítězství, na jakýkoliv boj s touto civilizací určitě neměli síly. Přirozenou reakcí běžných emzáků by byl rychlý a nelítostný útok, buď by se jim jejich loď podařilo zničit nebo by bojovali až do posledního dechu. Tihle se však tvářili, jako by o nich ani nevěděli. Největší sílu má ten, kdo ji nepoužije, napadlo Eplaua a zamrazilo ho při tom pomyšlení. Neuměl si představit, že by na jejich vnitřní planety mířila emzácká loď v palebné pozici a nikdo by ani nehnul brvou.
„Tihle jsou dál než jsme my sami," odtušil Kulang, „aspoň pokud jde o zbraně."
A o nic jiného teď nejde, pomyslel si Eplau a dál mlčky zíral na to neuvěřitelné divadlo. Emzáci už určitě vědí i to, jak dlouho musejí ještě nabíjet. 14 minut, hrají si s námi jak kočka s myší. Oficiálně se sice tvrdilo, že bojové lodi jejich třídy jsou pod plnými štíty informačně zcela nepropustné, zkušení praktici, jako byli oni dva s Kulangem, o tom ovšem věděli své. Párkrát už jim emzáci nečetli jenom data z palubního počítače, ale přímo i jejich vlastní myšlenky. Kdybych to nezažil, nevěřil bych tomu, říkal si Eplau v duchu.
„Tak co, kolik času myslíš, že nám ještě dají?" zeptal se Kulang a pokud byl v jeho hlasu byť jen náznak nějaké emoce, pak to byl smutek smíšený s rezignací.
„A co kdybychom to do nich naprali hned teď?" zkusil to Eplau, kterému se zdálo, že každá další sekunda je ještě nekonečnější než ta předchozí a že ještě daleko dřív, než přijde emzácký úder, mu vyskočí z toho nesnesitelného čekání mozek z lebky.
„Nebuď směšný, pokud se nám to nepovede," a moc bych se divil, kdyby to dopadlo jinak, dodal Kulang v duchu a patnáct let bojové praxe v zapadlých ramenech ještě zapadlejších galaxií mu dávalo za pravdu, „proč to ještě urychlovat?"
„Pár minut navíc mě opravdu netankuje, tohle se nedá vydržet," skučel Eplau, byl bledý jak stěna a všude po těle mu stékal studený pot.
„Ještě se můžeme zkusit vzdát…" uvažoval Kulang nahlas. Eplau na něj vytřeštil oči. Teď nechápal zase on. „Vzdát??" ptal se nevěřícně. „Už jsi slyšel o emzácích, kteří berou zajatce?"
„… nemá smysl bojovat, když nemáme šanci zvítězit," dokončil Kulang svou myšlenku tónem, jako kdyby debatovali nad partií nějaké stolní hry.
„Myslíš, že fakt ne?" Eplau doufal, že mu řekne, že jakous takous šanci přece jenom mají.
„Ty tomu věříš?" zchladil ho Kulang, „je přece úplně jedno, jestli to do nás naperou teď nebo za pár minut, jsme bezbranní jak koťata. Naše štíty jsou dětské hračky proti jejich planetárním zbraním. Z větší vzdálenosti bychom mohli aspoň trochu manévrovat, ale takhle? Pochybuji, že by trpěli sebedestruktivními sklony v takové míře, aby nás nechali dokončit nabíjení. Sám jsi říkal, že největší sílu má ten, kdo ji nepoužije."
„Kolikrát už jsem ti říkal, že si nepřeju, abys mi čet myšlenky!" zařval Eplau přenášeje na Kulanga všechen svůj vztek a bezmocnost.
„Tihle mají obrovskou sílu, to že jsme ještě naživu, je jen důkazem toho, jak jsou silní, chtějí nám dát šanci.
„Šanci??" vyhrkl Eplau, „nám?? Oni?! Emzáci nám chtějí dát šanci?? Ty ses zbláznil, ty ses dočista zbláznil," vychrlil ze sebe Eplau, ale současně uvažoval. Zase má pravdu, chtějí nám dát šanci se vzdát. Mají možná štíty, o jakých se nám ani nezdá, proto jsou tak klidní a neútočí, běžnou emzáckou planetu by útok našimi anihilátory vážně poškodil nebo zničil, i kdyby to bylo jen pár desítek procent plné dávky, určitě by na nic nečekali, kdyby se neuměli bránit. „Co budeme dělat?" zeptal se Eplau rezignovaně.
„Už jsem to říkal – prostě se vzdáme," odpověděl Kulang stejně rezignovaně a v jeho tváři nešlo přečíst vůbec nic, alespoň Eplauovi se to nedařilo.
„A nebude lepší umřít rovnou?" ptal se Eplau dál a bylo znát, že tentokrát to myslí úplně vážně.
„Nevím," řekl po pravdě kapitán. „Nějak jsem dostal strach zemřít, ještě nikdy jsem neměl příležitost si uvědomit, myslím sám na sobě, jak zoufale jsme smrtelní. Odsud neodešleš ani svou duši, tihle budou mít pod kontrolou celé široké okolí hyperprostoru. Nepustí ven ani ťuk." Na chvíli se v kabině rozhostilo naprosté ticho rušené jen tichým hvízdáním reaktoru v útrobách lodi.
„Vypni ty štíty," dodal po chvíli Kulang, „stejně jsou nám platné jak mrtvému zimník. Vypni i to dobíjení." Eplau ani neprotestoval, čímž vyděsil sám sebe, protože si tak ještě jasněji uvědomil, v jak mizerné situaci jsou. Nemá ani smysl pokoušet se bojovat, k čertu! Otáčky reaktoru klesly a ten se stal z kabiny zase téměř neslyšitelným.
„Přistaneme a vzdáme se jim. Vem si sebedestrukční kapsli a neváhej ji použít," Kulang se Eplauovi podíval pronikavě do očí.
„Neboj, Kulangu, nebudu váhat," odpověděl druhý pilot lodi Vážka, který rozhodně neměl žádný zájem stát se součástí nějakého emzáckého zvěřince nebo něčeho ještě horšího. Dostal se do fáze, že už se přestal i potit a všechno kolem sebe začal vnímat jako hloupý a nesmyslný film, k jehož sledování se nějakým nedopatřením připletl. Loď zasunula do svého trupu všechny zasunutelné zbraňové systémy a s mírně puštěnými iontovými motory pomalu klesala do atmosféry této prapodivné planety. Atmosféra je jen mírně jedovatá, gravitace střední, záření na povrchu minimální, vezmeme si jen lehké vycházkové skafandry, pokud nás budou chtít zabít, stejně to udělají.
„Kam přistaneme?" ptal se Eplau, „co tohle?"
„To je příliš velké město, mohli by to považovat za pokus o útok…" nesouhlasil Kulang.
„Pokud nám čtou myšlenky…" namítl Eplau, ale kapitán ho nenechal dokončit větu: „Pokud nám čtou myšlenky. Pokud ne, můžou to považovat za agresi, jejich jazyky palubní počítač samozřejmě nerozluštil, a pokud je vůbec někdy rozluští, dneska to asi nebude. Naše potenciální nebezpečnost v jejich očích roste každou sekundou, kdy se přibližujeme k jejich povrchu – jejich hlavní síla bude očividně v planetárních zbraních a ty přece nemůžou dost dobře namířit sami na sebe. Ano, jsme v pasti, proti jejich vůli se odsud těžko dostaneme, ale to nic nemění na tom, že můžou kdykoliv dospět k názoru, že je ohrožujeme už příliš. Najdi něco menšího, aby tam bylo kde přistát, ale nic až tak velkého."
„Co tohle, podle odhadu palubního počítače ne víc než milion jedinců, mají i o řád větší města, to by možná šlo a je to kousek?" zvedl tázavě obočí Eplau.
„Našemu počítači nevěřím ani pozdrav," zabručel Kulang, „ale jo, to by šlo, dávej bacha, ať to jde jako po másle, víš, jak děsně jsou někteří emzáci citliví na přistávání cizích lodí na svých planetách."
***
Přistáli na písečné pláni nedaleko podivných emzáckých staveb, největší z nich trochu připomínala předpotopní kosmodrom, ale bůhví k čemu vlastně sloužila, možná to byl chrám jakéhosi místního božstva. Kolem občas projížděly prapodivné kolové stroje, hlučné a zřejmě na chemický pohon. Byla noc a žádní emzáci, kromě těch, kteří seděli ve strojích, se kolem nepohybovali. Klid a ticho po pěšině, jak s oblibou říkal Eplau.
„Pokračují ve své hře…" odtušil Kulang a dodal, „měli bychom najít někoho, komu bychom se vzdali."
„A co když se zatím jen tak porozhlédneme kolem?" navrhnul Eplau, který nijak netoužil po oficiálním kontaktu s neznámou civilizací.
Kulang se zamyslel a po chvíli zadumaně řekl: „Proč ne, ono už je to stejně jedno… Vezmeme si lehké skafandry a výsadkový modul. Umíš to přepnout na kolový pohon? I když o nás vědí, nemusíme na sebe zbytečně upozorňovat."
Bez obav, šéfe, odpověděly Eplauovy oči.
„Podle palubního počítače tu žije řada kmenů," pokračoval Kulang, „které hovoří různými jazyky a dokonce spolu válčí o svá území."
„To je bizarní. A proč proboha používají takové stroje? Vypadá to, jako by měli problémy s energií…" uvažoval Eplau nahlas.
„Ani bych se nedivil, planetární zbraně mívají docela slušnou spotřebu. To s těmi kmeny je docela dobrá zpráva, v to jsem ani nedoufal, teď už si můžeme jen přát, aby se ta naše palubní krabice činila dál. Zkusil by to nějak zaonačit s jejich mezikmenovou rivalitou," Kulang se podrbal rukou za uchem, „to by v tom byl čert, abychom se odsud nedostali. Nikdo nám na ústředí nemůže říci ani popel, tahle mise byla fakt fatální omyl, to bude práce pro celou flotilu."
„Výsadkový modul je připraven," hlásil Eplau.
„Fajn, jdeme se převléknout."
***
Výsadkový modul v kolové úpravě opravdu trochu připomínal místní pozemní stroje, jen jeho reaktor vypadal úplně jinak a celý modul byl o něco větší, než bylo na této planetě zvykem, ale nijak výrazně. Snažili se napodobovat jízdu místních strojů a motali se změtí cest emzáckého nočního města. Jejich loď se mezitím poměrně tiše zahrabala několik metrů pod písčitý povrch pláně, takže by nikdo ani neřekl, že tam před půl hodinou přistál nějaký mezigalaktický bitevník. Palubní počítač je nepřestával zásobovat dalšími a dalšími novinkami o zdejší civilizaci, pro jistotu komunikovali na gravitačních vlnách, místní rasa byla zřejmě posedlá elektromagnetickým vysíláním a jen těžko se hledal volný kmitočet.
„Zkus se nějak dostat ven z toho města, tady jsme nenápadní jak výbuch supernovy," poručil Kulang Eplauovi poté, co v úzkých uličkách rozmačkali několik odstavených kolových strojů.
„Co kdybychom odletěli?" navrhnul Eplau, kterému už šla hlava kolem z toho dopravního chaosu. To neznají ani pravý úhel?, zoufal si v duchu.
„Na to zapomeň, problémů máme i tak dost, držel bych se hezky při zemi, jak je v kraji zvykem, dokud nás nechají na pokoji, choval bych se pokud možno jako čistokrevný emzák. Jak vidíš, letový provoz je tady minimální…"
Možná i z bezpečnostních důvodů, pomyslel si Eplau.
„Možná i z bezpečnostních důvodů," opakoval jeho myšlenku Kulang nahlas, „planetární zbraně nejsou žádné hračky. Další dobrý důvod, proč jet hezky po zemi."
Palubní počítač na lodi dal konečně dohromady mapu města a poslal jim ji do výsadkového modulu.
„Strašné bludiště," zanaříkal Eplau, „ale koukám, že moje intuice neselhala a i bez mapy jsem byl na cestě ven."
Odpovědí mu byl kapitánův úsměv, první od dnešního vynoření z hyperprostoru. Kulangovi ale úsměv rychle ztuhnul na rtech, protože do cesty se jim postavili dva emzáci v podivných uniformách a i bez překladače bylo jasné, že se je snaží zastavit. Gesta a ostrá blikající světla na jejich stroji hovořila jasnou řečí.
„Doprdele! Krám jeden!" zaklel Kulang a Eplau moc dobře věděl, že adresátem nadávek byl jejich palubní počítač. „Moc by mě zajímalo, jak se s nimi budeme domlouvat bez překladače!"
„Mám zastavit?" zeptal se nevěřícně Eplau, který toužil po čemkoliv jiném, jen ne po osobním kontaktu s touto šílenou civilizací.
„To si piš, že jo, snad po nich nechceš začít střílet?!" řekl Kulang nekompromisně. „Zastav a sděl našemu kybernetickému miláčkovi, ať nám okamžitě pošle jakýkoliv překladač místního jazyka."
Výsadkový modul prudce zastavil před dvojicí emzáků, jeho reflektory netečně protínaly neznámou tmu. Začínalo pršet. Mírně jedovatá voda, podivil se Kulang při pohledu na monitor.
„Počkej tady, kdyby mě napadli, zkus mě krýt," houknul Kulang na Eplaua, zapnul si lehký skafandr a lezl bočním východem z výsadkového modulu.
„Ae oai ae iii!" řekl jeden z emzáků Kulangovi, Bohužel překlad z provizorního překladače místního jazyka, který narychlo sesmolil jejich palubní počítač, zněl úplně stejně.
No to se mi jen zdá, pomyslel si Kulang. Bohužel zapomněl přepnout překladač, aby překládal pouze hlasitou řeč a ona věcička umístěná u jeho úst vesele zašveholila na emzáka: „i e ee, e o oou eau". Kulang si rychle upravil překladač. Bůhví, co to vlastně vyšlo z překladače, ale emzáci s takovou odpovědí zjevně nebyli spokojeni, což by mohlo nasvědčovat, že překladač jakž takž funguje alespoň v jednom směru.
„Eeee i a au ae iii a eoe ae oai!" štěkal nyní už značně nasupený emzák. Překladač naštěstí mezitím zabral i v opačném gardu a zablekotal Kulangovi do sluchátka cosi o tom, že je nutno provést identifikaci. To by blbej neřek, pomyslel si kapitán, jasně, chtějí vědět, s kým mají tu čest.
„Jsem Kulang San Rip, kapitán bitevníku Vážka, 58. průzkumný pluk Wakrudzské galaktické armády…" rádi bychom se vzdali, chtěl dodat, ale sluchátko překladače se mu vrtělo v uchu tak zuřivě, že ho raději nechal překládat nejprve první část své věty.
„A e Kulang San Rip, – – – eeee – – -," překladač se zjevně dusil nedostatkem gramatiky i slovní zásoby a zoufale se snažil stáhnout něco víc z palubního počítače, „ee oi Vážka, aeaaii oii uuii u eeeo oa," dostal ze sebe nakonec. Překlad byl patrně opět úspěšný, nicméně oba emzáci se začínali tvářit stále nepřátelštěji.
A kdo jste mysleli, kluci, že jsem? Vaše prateta z maminčiny strany a že jsem vám dovezl nějaké ty jedovaté dobroty, které tady požíráte? neodpustil si Kulang aspoň v duchu.
„Oeee aai a aii!" vyštěkl druhý emzák, patrně velitel. Cože, nechat se někam odvézt tím jejich strojem?! Tak to ani náhodou, tady přestává všechna legrace.
„Eplaue, mizíme!" křikl Kulang a skokem plavmo přistál u bočního vchodu do výsadkového modulu. Emzáci tasili jakési zbraně a začali střílet. Jejich kovové projektily se neškodně odrážely od pláště modulu. Primitivní střelné zbraně! Co je to? Nějaká kmenová milice? To přece nebyli vojáci, uvažoval Kulang, který už na téhle planetě nerozuměl vůbec ničemu.
„Zbláznil ses?!" křikl na Eplaua, kterému na poslední chvíli zablokoval střelu z modulového anihilátoru. „Omráčit a zmizet!"
Oba emzáci tlumeně vykřikli a skláceli se k zemi. Výsadkový modul objel jejich bezvládná těla a pokračoval v cestě z toho zpropadeného města.
***
Cesta se přestala kroutit mezi nekonečnými emzáckými stavbami a konečně mohli jet trochu rychleji. Eplau ale stejně nebyl zrozen pro pozemní cestování a co chvíli se ptal Kulanga, jestli skutečně nemůžou letět.
„Dej už s tím pokoj," odsekl Kulang popuzeně, „radši si všímej emzáků kolem sebe, někteří z těch, které míjíme, jsou z jiného kmene, nebo alespoň mluví jiným dialektem. Asi by stálo za to se od nich dozvědět něco víc. Buď tak laskav, přepni na automatiku a zkus najít někde v okolí emzáky z cizího kmene, možná že budou zrovna ve válce s místním kmenem…"
„Může to být i jiná rasa?" zeptal se zamyšleně Eplau.
„Jiná rasa je ještě lepší, kam se hrabe kmenová rivalita na rasovou nenávist…" přitakal Kulang, který moc dobře věděl, o čem mluví.
„Proč jsi zpomalil?"
„Protože před námi jede celý zájezd jiné rasy," zazubil se Eplau, který si musel připustit, že se jejich mise začíná vyvíjet lépe, než si původně představovali.
„Ze všeho nejvíc na mě působí jako vězni, možná váleční zajatci…" uvažoval Kulang při pohledu na monitor, „zdá se, že se to tady opravdu pěkně řeže. Udělej už proboha něco s tím palubním počítačem, potřebujeme překladač jazyka této rasy!"
„Máme ho, právě přišel!" hlásil radostně Eplau a hned zapnul namátkový překlad hovoru zajatců, které vezli před nimi.
Překlad by mizerný, ale bylo z něj jasné, že se jedná o zajatce z různých zajateckých táborů, kde s nimi bylo mizerně zacházeno. Netuší, kam je jejich nepřátelé vezou, ale řada z nich si myslí, že se je chystají zabít. Už několik dnů nedostali žádné jídlo a teď je dokonce drží i bez vody. Debatovali, jak by mohli uniknout svým věznitelům, což byli emzáci jiné rasy, kteří se prve pokusili zastavit Kulanga s Eplauem.
„To je perfektní, přesně něco takového jsme potřebovali!" šklebil se spokojeně Eplau.
„Neradoval bych se předčasně, ti zajatci nemají zbraně ani žádné vybavení, jsou zesláblí a dezorientovaní, jejich území je bůhví kde a nevíme ai, jestli jejich rasa vůbec něco tuší o zdejších planetárních zbraních. To je to jediné, co je pro nás důležité, nehodlám se zbytečně zaplést do místních konfliktů," mírnil jeho nadšení Kulang.
***
„Sjíždí z hlavní cesty," konstatoval konečně Eplau.
„Fajn," kývl Kulang, „jdeme na to!"
Výsadkový modul prudce zrychlil, předjel neohrabaný stroj plný zajatců jiné rasy a zablokoval mu cestu. Jeho dvoučlennou posádku omráčil Kulang vzápětí – ještě než vůbec stačili vystoupit – a šel se pobavit se zajatci.
„Kdo z vás je velitel?" ptal se Kulang překladačem, který vydával neartikulované zvuky v jazyce zajatců.
„Já," ozvalo po chvíli tlumeného dohadování ze zadní části stroje, která připomínal pojízdnou patrovou celu.
„Zneškodnili jsme vaše nepřátele, pokud s námi budete spolupracovat, pustíme vás na svobodu," sliboval Kulang neznámému, který nebyl ve tmě za mřížemi skoro vidět.
„Co od nás potřebujete?" ptal se zajatý emzák a i bez překladače bylo cítit z jeho tónu, že ho nabídka na útěk ze zajetí velmi zaujala.
„Potřebujeme vědět, kde jsou jejich planetární zbraně. Když nám pomůžete je zničit, dostaneme vás zpět na území vašeho kmene, vaší rasy," sliboval Kulang, aniž by věděl, jak by mohl nabídku dodržet.
„Všude kolem je naše území, ze kterého nás oni vytlačili. Pomůžeme vám," sliboval neznámý.
„Víš, kde jsou jejich planetární zbraně?"
„Nevím, kde vlastně jsem a jsem tady zavřený, ale v kabině budou mít plán cesty."
„To vás vezli ke svým planetárním zbraním?" zapochyboval Kulang. Bůhví, co to ten krám vlastně překládá!
„Obávám se, že ano. Zkuste najít plán cesty, mělo by se jedna o velký ohrazený objekt."
Plán cesty tam nebyl, ale palubní počítač, který už byl mezitím ve zdejší nechráněné rádiové komunikaci jako ryba ve vodě, jim poslal trasu k nejbližšímu podobnému objektu.
„Veliteli?"
„Tady jsem," ozvalo se ze tmy.
„Našli jsme něco, co by mohlo být ono. Zatím vás povezeme takhle, abychom nebyli nápadní."
Eplau se trochu vyvztekal s řízením přepravníku na zajatce, ale nakonec se mu podařilo nastartovat a vyrazit na trasu, kterou našel palubní počítač. Kulang ho následoval ve výsadkovém modulu. Po další asi půlhodině jízdy dorazili na dohled k mohutnému osvětlenému objektu, který byl obehnán vysokým plotem.
„To asi nebude továrna na hračky, co?" odtušil jízlivě Eplau a Kulang jen souhlasně zabručel. Odstavili stroj se zajatci na kraji cesty a dojeli modulem terénem co jak nejblíže k objektu, aby ještě nebyli vidět. Po silnici přijel stroj plný zajatců, podobný tomu, kterého se zmocnili. Hlídka u vjezdu do objektu jej po chvíli vpustila dovnitř, kde zmizel za jednou z velkých hal.
„Myslíš, že by opravdu vozili zajatce ke svým planetárním zbraním?!" pochyboval Eplau.
„To je nesmysl, ale zapni prohlížečku, trošku se tomu mrkneme na zoubek, třeba se budeme divit," odpověděl Kulang.
Eplau spustil prohlížečku, a skutečně se nestačili divit, bylo to něco opravdu nechutného – celé zařízení nesloužilo jako základna planetárních zbraní, byl to prostě vyhlazovací tábor, kde byli průmyslově vražděni emzáci znepřátelené rasy. To samo o sobě bylo nechutné, ale kromě toho byli místní emzáci kanibalové – z objektu si na velkých strojích odváželi maso povražděných nepřátel.
„Brr, tak to je humus," neudržel se Kulang, „už jsem viděl ve vesmíru leccos, ale tohle je fakt síla."
***
Základnu planetárních zbraní se Kulangovi s Eplauem najít nepodařilo, palubní počítač jim ale díky dostatku dostupných místních dat vypočítal bezpečnou únikovou cestu do hyperprostoru.
„Myslíš, že tomu krámu můžeme věřit?" zeptal se Kulang, který trpěl nevyléčitelnou nedůvěrou k počítačům, když se následující noc vrátili zpět k lodi.
„Věř mu, prosím, rád bych umřel někde jinde než tady," žadonil Eplau napůl žertem a napůl vážně. Zajeli modulem do trupu lodi, uzavřeli nákladní prostor a přesunuli se do hlavní kabiny. Hlavní motor prudce zabral a Vážka se vznesla k obloze. Palubní počítač už jen korigoval únikovou cestu do hyperprostoru, a tak ani nevzal na vědomí agenturní zprávu o tom, že ve středních Čechách, kde za dosud nejasných okolností vyhořel Masokombinát Příbram, řádily kulové blesky, přičemž do okolních lesů unikly stovky jatečných prasat. Nikdo z místních vůbec netušil, že existuje nějaká Wakrudzská galaktická armáda. Dokonce i dva policisté a řidič kamionu se závozníkem, kteří byli hospitalizováni na psychiatrii, o tom pod silnými dávkami psychofarmak začínali vážně pochybovat. Kulang San Rip ale slíbil, že se vrátí…
Stejně už neusnu
Stejně už neusnu.
Na textu
zakázaných ovocí
trmácí proroci
svazkem dokonaných vin
špetičku ostružin
úplně vytržených z kontextu
vyvanulých už nadějí.
Raději
stavějí v závějích
svých planých pocitů,
v pažitu
jelením;
nelením,
brouzdaje
u stáje
chybějících jiter,
prosázím na Jupiter
všechna svá očkování,
pak budu k mání
úplně bez ochrany
andělů bílých krvinek
jsa jako Hurvínek
uprostřed bílých červotočů.
Pravda prý nerezaví.
Na textu zakázaných ovocí
nechají proroci
pískovcem utlouci
své vlastní hlavy,
i soumrak popelaví
do noci
bezmoci
osvícených,
proto je hřích
promarnit dlouhou chvíli
těch, kdo se neučili
počítat na kvantily
cákance, plameňáky,
jikry a raky taky,
kouřením dýmky míru s mocnými násobily,
hltači našich snů.
kapitola druhá
Už se stmívalo, Lukáš doříznul poslední špalek, položil pilu na zbytek poražené třešně a odvezl poslední kusy dřeva na oheň, když si Roman pro to dřevo nepřijel, jeho problém, skladovat mu to tady nebudu. Unaveně si sednul na pařez nedaleko mohutného ohniště, kde žhnuly doběla rozžhavené špalky z kmenů, které ještě dnes ráno dělaly z jejich nedávno koupené zahrady ovocný prales. Všude po těle měl spoustu pilin a nohy měl rozedřené od všudypřítomných ostružin a šípkových růží, ale když si sednul a dopil z plastové lahve posledních pár deci chladné rajecké vody, bylo mu příjemně. Silnice pod zahradou úplně ztichla, žár ohně byl cítit i na ty dva metry a na obloze se začínaly objevovat první hvězdy. Občas se s praskáním pohnulo některé z polen a k tmavě modré obloze vylétl roj jasně oranžových jisker, které se postupně ztrácely ve tmě letíce vzhůru. Mezi nimi se pomalu sunulo umělé světlo letadla, najednou zhaslo. Tak to asi byla družice a dostala se do stínu Země, pomyslel si Lukáš. Skoro usínám, uvědomil si, nejvyšší čas uklidit věci a jít spát.
***
Už se chtěl zvednout, když ucítil slabý proud vzduchu a výrazný ozónový pach – jako když se zapne ultrafialová výbojka. Rychle se podíval nahoru a uviděl pár metrů nad svou hlavou stříbřité oválné těleso dlouhé několik metrů, které matně odráželo nepravidelné odlesky ohně. Chvíli se téměř nehlučně pohupovalo ve vzduchu, poté se sneslo na volné prostranství mezi zbytky pokácených stromů a opřelo se o čtyři ramena, která se mezitím vysunula z původně hladkého trupu a zaryla se do měkkého trávníku zahrady. Lukáš jen němě zíral, ani se nehnul, ale únava byla ta tam. Blízká setkání třetího druhu si představoval všelijak, ale nikdy by ho nenapadlo, že něco takového zažije on sám a že to bude takové… no, neefektní. Žádné burácení motorů, žádné plameny, vrtulníky, reflektory, blikající majáčky. Baba si přiletěla, vybavil se mu jeden z jeho oblíbených citátů z Mrazíka; v tu chvíli se odsunul kus toho létajícího elipsoidu, talíř to nebyl ani náhodou, a z něj vystoupila asi dvacetiletá dívka v přiléhavé kombinéze. Cokoliv jiného by ho šokovalo méně než toto, čekal něco tak zhruba mezi E.T. Mimozemšťanem a přerostlou housenkou. „Toto" ale bylo hezké, blonďaté a ani helmu to nemělo. Ještě by mohla mluvit česky, pomyslel si Lukáš.
„A jak jinak," řekla dívka češtinou, jejíž ryzost by jí mohly závidět i hlasatelky z Kavčích Hor. Lukáš, na kterého toho bylo už trochu moc najednou, sebou bezděčně trhnul.
„Naší řeči bys nerozuměl, to dá rozum. Neboj, nic ti neudělám," usmála se. Je fakt hezká, pomyslel si Lukáš, ale neznámá pokračovala, „jen tady potřebuji dát něco do pořádku a hned zase poletím." A kam bys letěla, kotě, nesouhlasil v duchu Lukáš a vzápětí si uvědomil, sakra, vždyť mi čte myšlenky. Kráska ale Lukášovy myšlenky buď nesledovala, nebo to alespoň nedávala najevo, „potřebovala bych tvou pomoc," řekla opět s tím neodolatelným úsměvem. Lukáš se neubránil představě, jak hrdinně vyčistí ucpanou trysku hvězdoletu a…
„Posloucháš mě?" znejistěla dívka, která si nemohla nevšimnout, že Lukáš je duchem zcela někde mimo realitu.
„Jo, určitě…" snažil se Lukáš o rychlý návrat do přítomnosti, „mám tu nějaké nářadí. Jak se vlastně jmenuješ?"
Uculila se. Líbezně. „Moje skutečné jméno bys nevyslovil, říkej mi třeba Oeslab," řekla.
„Oéslab?" opakoval Lukáš zamyšleně.
„Hm," kývla, „je to převod do vašich hlásek. Taky historická postava, jako u tvého jména."
„Ty Oeslab…" začal se ptát Lukáš, ale její -roztomilý- pohled v mihotavém světle hořících polen mu úplně vymazal obsah mozkovny. „…éé, co že to potřebuješ opravit?"
„Opravit?" podivila se Oeslab. „Nepotřebuji nic opravovat, potřebuji něco dát do pořádku."
Teď přišel nechápavý pohled z druhé strany.
***
„Počkej, počkej," zarazil Lukáš Oeslabin plynulý výklad dějin vesmíru, mezitím už se přesunuli od ohně do chaty a popíjeli čaj. Hm, opravdu pije, tak to snad není androidka, řešil Lukáš zásadní problém. V tom si uvědomil, že Oeslab umí číst myšlenky a honem se pokusil zavděčit, i když mu v její přítomnosti byla historie vesmíru celkem vzato šuma fuk: „Takže civilizace Ykszá napadala a ničila všechny ostatní civilizace, pokusila se zničit i civilizaci Vakrúc?"
„Wakrudz."
„Uakrúts. Málem se jí to podařilo, jejich domovské planety nakonec rozstřílely na kusy, ale Uakrúts se z toho nakonec dostala a vedla miliony let dlouhou válku proti Yksze, dokud ji nezničila?"
„Přesně tak," ocenila Lukášovu snahu Oeslab svým půvabným úsměvem, „Wakrudzané se z toho ale jaksi… kolektivně pomátli a v hrůze z toho, že by se objevila další Ykszá, začali sami masově ničit mladé civilizace. Tvrdí sice, že si pečlivě vybírají jen ty, které si vyhodnotí jako nebezpečné, ale ve skutečnosti se to od toho, co prováděla Ykszá, dnes sami až tak neliší."
„A ty jsi z jaké civilizace?"
„Cacuň," zněla strohá odpověď.
„A to není přesný název, ale převod do našeho jazyka?"
„Přesně tak, převod do vašich hlásek," upřesnila Oeslab.
„A vy, Cacuňané, se zabýváte čím?" zeptal se Lukáš se špetkou ironie v hlase.
„Svobodou, když to chceš vědět, svoboda je neocenitelná věc," řekla Oeslab a ani netušila, jak přesně se shodla s místním antickým klasikem.
„Aha," řekl Lukáš a pomyslel si, s použitím jakých zbraní se taková svoboda asi tak šíří…?
Tu myšlenku ho Oeslab nenechala dokončit: „Svobodu nelze šířit zbraněmi, právě naopak, svoboda se šíří zastavováním zbraní," zlobila se, protože to -bůhví proč- narozdíl od Lukáše brala smrtelně vážně.
Zbraň jako zástava, zajímavá konstrukce, probublalo v Lukášově vědomí na povrch obchodní právo, které zneužilo druhý význam toho slova. „Dobře, tak tedy Uakrúts a Cacuň, kdo ještě přežil řádění Ykszy?"
„Ještě Ťsirmun. Taková mírnější obdoba Wakrudzanů, narozdíl od nich dávají přednost obchodu před válčením. Také se sice snaží likvidovat některé civilizace, které si vyhodnotí jako příliš nebezpečné, ale přece jenom nemají tak přísný metr jako Wakrudzané a před zničením vždy vyzvou tu civilizaci, aby se podrobila a vzdala se svých zbraní. Takže rozhodně nenapáchají takové škody jako ti šílenci z Wakrudz. Pak je známo ještě něco málo přes dva tisíce civilizací, vesměs malých, které jsou většinou hospodářsky i jinak závislé na některé ze tří velkých, které jsou zároveň podle všeho i nejstarší…"
Oeslab pokračovala ve výkladu, který byl jistě velmi zajímavý, ale Lukáš už byl zase duchem mimo, uvažuje o tom, že Cacuň je vlastně docela roztomilé jméno pro civilizaci, která se může pochlubit takovými kočkami jako je Oes… jak je to vlastně? Jo, Oeslab, divné jméno, vůbec se k ní nehodí. Než jí ale vybral dostatečně mazlivé pozemské jméno, přihlásilo se dvanáct hodin práce s motorovou pilou o slovo a Lukáš spokojeně usnul.
***
Vzbudil se pozdě, do pokoje už dávno svítilo slunce a Oes.. jak ona že se to jmenuje?, to je fuk, budu jí říkat prostě Oes… byla fuč. To né, přece se mi to všechno nezdálo?! Ani náhodou, říkaly dva hrnky s nedopitým čajem na stole. Vyběhl rychle před chatu a zůstal na místě stát. Oeslab seděla ve svém otevřeném elipsoidu a zcela nesrozumitelnou řečí plnou hvízdání, mlaskání a jiných zvuků se s kýmsi zuřivě hádala palubní vysílačkou. Vysílačkou? Hm, to je jedno, pomyslel si Lukáš. Jako u vytržení ji sledoval, světlé vlasy se jí lesky v ranním slunci, teď když se zlobila, byla tak rozkošná, ještě rozkošnější než včera. Pomalu došel až k ní, aniž by od ní odtrhnul oči a zahleděl se – v tom okamžiku zase na chvíli zvítězila technická zvědavost nad biologií – na cosi jako palubní desku ve formě jednoho velkého dotykového monitoru, ve tvaru písmene U, který tvořil přední část vnitřku kabiny. Oeslab si ho všimla a i uprostřed zuřivé hádky s bytostí na druhé straně se na něj usmála – usmála! – a mlčky mu podala jakási sluchátka a naznačila mu, aby si je nasadil na uši. Ze sluchátek uslyšel její hlas česky, v obou formách byl tak lahodný, že Lukáš chvíli nevnímal obsah slov.
„To si zodpovíte, předáme tento případ Mezigalaktické radě! Nemáte povolení na lety v tomto pásmu!" hulákal kdosi rozzuřený na nejvyšší míru na druhé straně.
„S radostí, kapitáne, ale ani se nepokoušejte použít špinavé zbraně, naše loď je přímo u vstupního bodu a sleduje každý váš pohyb."
„Chcete mi snad vyhrožovat, slečno?!" burácelo ze sluchátek.
„Ani náhodou, to by mi strach nedovolil," zněla Oeslab už vítězně, „kapitáne San Ripe, vy jste masový vrah a patříte před Mezigalaktický soud za zločiny proti civilizacím…" pokračovala jedním dechem.
Z druhé strany se ozývalo jen nenávistné chrčení, které překladač zjevně nepotřeboval za nutné interpretovat.
„…a já vás před ten soud dostanu, to si pište!"
Oeslab byla celá zpocená (ale tak roztomile, jinak to u ní ani nešlo) a unavená dramatickým rozhovorem, který se táhl bůhví jak dlouho, ale zjevně šťastná až do morku kosti. Opřela se do sedadla a několikrát se zhluboka nadechla.
„A je to!" vykřikla najednou naprosto nečekaně, vymrštila se ze sedu přímo k Lukášovi a vášnivě ho políbila. Jako ve většině případů od včerejšího večera nechápal vůbec nic, ale rozhodně neprotestoval.
Vzápětí se od něj zase odtrhla a křičela z plna hrdla: „Budeš žít, všichni budete žít, my vám pomůžeme!" Skákala a křepčila jako malé kůzle. V tom cosi ostře zasvištělo vzduchem a ze sousední zahrady, sotva pár desítek metrů daleko, zazněl ohlušující výbuch, vzduchem létaly kusy hlíny a hořící větve stromů.
„Étodž ejns…" zasyčela Oeslab cacuňsky a strhla Lukáše k zemi. Další ostrý hvizd a ohlušující rána a další a další. Okolní zahrady se s děsivou rychlostí začínaly měnit v kulisy pro natáčení zákopové války, několik stromů hořelo a v několika okolních domech byla vyražená okna.
„Dýp eľmaš, cjóra! Pojď se mnou, rychle!" Oeslab popadla Lukáše za ruku a vlekla ho k elipsoidu.
„Vlez si sem, no tak dělej," rvala ho vší silou do kabiny, zatímco kolem se ozývaly další výbuchy. Elipsoid zjevně nebyl projektován pro dva pasažéry, ale nakonec se Lukášovi podařilo nasoukat se na podlahu vedle sedadla. Oes, jak jí začal říkat, zavřela kryt a začala cosi horečně bušit do dotykového monitoru. Ozval se hukot, elipsoid se prudce vznesl, ale vzápětí ho srazila k zemi strašlivá rána.
***
Jako první se tentokrát probral Lukáš. Nebylo to příjemné probuzení. Kolem byla naprostá tma a vzduch byl skoro nedýchatelný. Několikrát se bolestivě uhodil, než mu došlo, kde vlastně je. Musím se dost ven, nebo se tu udusím, napadlo ho. A kde je Oes? Nahmatal její tělo v pilotním křesle. „Oes!" vykřikl. Žádná odpověď. Zatřásl s ní prudce, ale hned se zase zarazil – co když má něco zlomeného? „Oes…" řekl skoro prosebně, takhle si to nepředstavoval. Nikdy netrpěl klaustrofobií, ale tohle bylo opravdu nepříjemné. Naslinil si ukazováček a přiložil jí ho k ústům, měla je zavřená, tak k nosu, dýchala. Aspoň něco, pomyslel si. Ale jak dlouho to ještě vydrží, když i on sám se tady začíná dusit? Oeslab měla něco lepkavého na tváři. Čichl si k ruce – byla to nepochybně krev, její krev.
Jedna z těch podivných střel asi zasáhla elipsoid, snažil se uvažovat, a v hermeticky uzavřené kabině přestala fungovat klimatizace. Snažil se nahmatat dotykový displej, nebo co to vlastně bylo, ať už tomu Cacuňané říkali jakkoliv, zjevně to sloužilo k ovládání elipsoidu. Zkusil po něm přejet rukou, zaťukat, zatlačit. Loď nereagovala na nic.
***
„Pomsta je sladká, drahoušci!" zakřenil se Kulang, když se ujistil, že modul té bláznivé aktivistky dostal přímý zásah a zůstal nehybně ležet na povrchu planety.
„A co když je po ní?" znejistěl Eplau. Vyvraždit celou pseudocivilizaci agresivních emzáků byl běžný a mezigalakticky v podstatě tolerovaný postup, zabít ale byť jen jediného Wakrudzana, Ťsirmuňana nebo dokonce Cacuňana se rovnalo vyhlášení války jedné z velmocí.
„To vůbec neřeš," odbyl ho Kulang, „měla povolení pro let v tomhle prostoru? Ani náhodou! Je to náš zábor, holt se ilegálně připletla do naší sanitární akce a – " Kulang se škodolibě ušklíbnul, „bohužel se stala taková malá nehoda…"
„Co když ale zjistí, že to bylo jinak?!"
„A jak to zjistí? Ty se snad půjdeš udat na cacuňské velvyslanectví?" šklebil se Kulang.
„To ne, ale co ten jejich křižník, který nám blokuje cestu do hyperprostoru?" nedal se odbít Eplau.
„Přestaň šílet!" osopil se na něj kapitán, „z té dálky nemůžou zjistit vůbec nic a ta holka neměla šanci poslat ani ťuk. Že by porucha? Ty cacuňské moduly jsou takové mrňavé… Kromě toho, my tu roztomilou planetu ani nenapadneme a zcela pokojně se vypaříme do hyperprostoru. Dokonce pro tentokrát promineme i tomu, ehm, mírumilovnému cacuňskému plavidlu, že se nezákonně cpe do našeho záboru. Pokud nás ovšem nebude obtěžovat."
Že se jim podaří vybruslit ze střelby na cacuňskou aktivistku, si Eplau uměl představit, Kulang měl vlastně pravdu. Ale představa, že by tu nechali růst novou Ykszu jenom proto, že se do toho vložili nějací cacuňští potřeštěnci, se mu nezamlouvala ani za mák. Tázavě se podíval na Kulanga, který se rozchechtal od ucha k uchu.
„Ale to víš, že se teď, když je na to chvíle klidu, s našimi milými kanibaly hezky rozloučíme."
„Ale pak nechápu, jak se zbavíme toho cacuňského křižníku…"
„To by byl při konvenčním útoku opravdu problém, vypálená planeta je vidět na sto honů, že?" bavil se Kulang a mrknul na Eplaua, „my to ovšem uděláme mnohem elegantněji, neboj. Naši cacuňští přátelé vůbec nebudou tušit, co se stalo…"
„Ty chceš použít…" napadlo Eplaua, „špinavé zbraně? Ale jaké? A jak proboha?" Stále nechápal, co má Kulang za lubem.
„Čistému vše čisté," řekl Kulang, „když jsme tu byli posledně, náš palubní počítač mě asi vůbec poprvé za tu dobu, co se naší Vážkou trmácíme křížem krážem širým vesmírem, příjemně překvapil. Stáhl z jejich v podstatě nechráněných zdrojů kompletní genom místní vládnoucí rasy i spoustu dalších užitečných dat."
„A?"
„A pak už nebylo nic jednoduššího, než si nechat vyvinout vhodný virus, s přiměřenou inkubační dobou, který by se snadno šířil jejich atmosférou."
Eplau se mračil. „Je to neetické."
„A co je neetičtější? Kanibalismus nebo čistá biologická metoda? V čem je lepší útok ionty, gama zářením nebo třeba primitivní termonukleární bomba? Rozdíl je jedině v tom, že po nasazení pandemického viru se planeta nemusí složitě rekultivovat. Jediný problém je v tom, že obvykle není vůbec snadné se k emzáckému genomu dostat. Konec řečí, nejsme na nějakém srazu bláznivých cacuňských volnomyšlenkářů, připrav boční zásobníky!"
Z trupu Vážky, která stále kroužila na oběžné dráze nad modrou planetou, se vysunuly boční zásobníky, které začaly pomalu vystřelovat do volného prostoru malé stříbrné rakety. Ty palubní počítač navedl nad největší místní aglomerace a pak je nechal volně klesat na padácích, aby necelý kilometr nad povrchem začaly rozprašovat průhledný aerosol, biologicky čistý aerosol, jak by řekl Kulang.
***
„Co je s tou Oeslab," zeptal se Ajleď, „mám pocit, že to s tím svým osobním přístupem už začíná trošku přehánět."
„Myslím, že nic zvláštního, kapitáne, je na straně planety, která je k nám teď odvrácená, takže nemáme rádiové spojení a gravitační přijímač má asi jako obvykle vypnutý."
„Já se z ní zblázním. Co ten wakrudzský bitevník?"
„Nic, Oeslab už jim patrně sdělila to sladké tajemství, že tu mají společnost. Hodní jak beránci, ani bych se nedivil, kdyby odsud vypadli bez boje."
„Nemám nic proti pohádkám, Clejne, ale obávám se, že se těch grázlů až tak snadno nezbavíme. Rozhodně chci navázat spojení s Oeslab, pokud se to nepodaří, budeme tam muset vyrazit!"
„Jak si přejete, pane." Clejn nechtěl Oeslab zbytečně prohánět, ale kapitán má určitě pravdu, že dokud bude nablízku wakrudzská bojová loď, je opatrnost na místě. „Stále se neozývá, opravdu tam chcete letět?"
„Nechte to vyzvánět, pokud se neozve do půl hodiny, to už by měla mít i rádiový signál, vyrazíme."
***
Lukáš se zoufale snažil najít nějaké mechanické táhlo na odklopení víka kabiny. Všechny jeho pokusy přivést Oes k vědomí selhaly. Dotykový displej nereagoval na nic. Celá kabina byla hladká, spoj, kde na spodní část kabiny navazoval kryt, byl tak nepatrný, že téměř nešel ani nahmatat. Marně se ho pokoušel vypáčit svým švýcarským armádním nožem. Poslední zoufalý pokus, ne opravdu to nejde, tam by nešlo vsunout ani žiletku. Tak to je moc ošklivá smrt, pomyslel si a zase se nezadržitelně rozkašlal. V tom se v kabině cosi na chvíli rozsvítilo a zase zhaslo. A znovu – modré světlo, asi ne moc silné, ale po takové době strávené v naprosté tmě, úplně oslnivé – a tma. Co je to?! snažil se přinutit pracovat svůj zpola udušený mozek. Bylo to někde na dně kabiny. Aha – ale to jsou přece ta sluchátka! Rychle si je nasadil na uši a řekl chraplavě: „Haló, je tam někdo?!"
„Kde je Oeslab?" zeptal se překladač přísně.
„Tady, se mnou, ale je v bezvědomí…" Lukáš se znovu rozkašlal, „potřebujeme se dostat ven, nic tu nefunguje."
„Co vidíš na té obrazovce před sebou?"
„Nic, vůbec nic. Na nic nereaguje. Potřebujeme otevřít to víko."
„Tak to naštěstí nejde…"
„Nejde?!" zděsil se Lukáš.
„Počkej, zkusíme převzít řízení modulu."
Lukáš se začínal dusit.
„Vidíš něco na obrazovce?" ozvalo se po chvíli ze sluchátek.
„Ne… vůbec nic…" sípal Lukáš, každé slovo ho bolelo.
„A teď?"
„Vidím… krajinu… kolem modulu… okolí…"
„Výborně," zaradoval se překladač, „teď se dotkni toho modrého kruhu v levé dolní části obrazovky. Vidíš ho?"
„Ano, jde sem…" Lukáš teď dýchal tak hluboce jako ještě nikdy v životě, „vzduch!"
Ve světle velkého dotykového monitoru, kterému překladač říkal obrazovka a který teď ze všeho nejvíc připomínal neexistující čelní sklo kabiny, konečně uviděl Oes. Ležela bezvládně na pilotním křesle, na tváři měla zasychající krev, která ji v několika pramíncích tekla z nosu a zmáčela jí vlasy a límec její kombinézy.
„Převezmeme řízení," ozval se znovu Clejn, „zkus se dotknout červeného kruhu."
Vždyť oni mě vlastně chtějí unést, napadlo najednou Lukáše. Představa, že ho teď jakýsi mimozemšťan odteleportuje bůhvíkam v tomhle zpropadeném kosmickém vehiklu, kde se před chvílí málem udusil, se mu vůbec nezamlouvala.
„Ale já nikam nechci," protestoval Lukáš.
„Neblázni a dotkni se toho kruhu, copak to umíš řídit? Oeslab potřebuje pomoc, udělala ti snad něco?"
„Ne, to vůbec ne…" uznal Lukáš a myšlenky mu vířily hlavou, „ale já… my ji taky zvládneme pomoci, nebude to snad nic hrozného."
„Je to trošku složitější než si myslíš, říkala ti Oeslab něco o jiných civilizacích?"
„Jo, něco málo."
„Tak vidíš, přece sis nemyslel, že myslící bytosti z jiných civilizací, které pocházejí z úplně jiného prostředí, budou vypadat stejně jako vy?"
„Ee…" to Lukáše vůbec nenapadlo, takže přece jenom ty přerostlé housenky?
„Oeslab je samozřejmě proměněná, vaši lékaři by jim mohli zabít."
Nemá smysl se to všechno snažit chápat, pomyslel si Lukáš a dotknul se červeného kruhu.
***
„Kam ten spěch, kapitáne?" ozval se Kulangovi Ajleď, když se wakrudzský bitevník přiblížil na hranici prostoru, který cacuňská loď Iusibed blokovala.
„Jste ilegálně ve wakrudzském prostoru, okamžitě uvolněte cestu do hyperprostoru!" řekl Kulang chladně.
„To asi hned tak nepůjde, protože nám nejdřív budete muset vysvětlit, kdo zranil členku naší posádky na třetí planetě?!"
„Patrně ji napadla místní rasa a upřímně řečeno, je mi to úplně jedno, měla štěstí, že ji nezabili. Nejsme létající ambulance, ale bojové plavidlo, pokud okamžitě neuvolníte cestu, budeme střílet."
„To si nedovolíte!" řekl neochvějně Ajleď.
„To si dovolíme, mezigalaktické právo je na naší straně," konstatoval Kulang a obrátil se na Eplaua bez toho, že by se obtěžoval ukončit komunikaci s cacuňskou lodí: „Připrav k odpálení dvě anihilační střely!" Eplau se pokusil cosi namítnout, ale Kulang teď už vypnul přenos a křiknul na něj: „Za výsledek mise zodpovídá velitel! Poručíku, dvě anihilační střely!"
„Střely jsou připraveny. Vždyť nemají ani zapnuté štíty!"
„Pal!" Po obou stranách Vážky se odklopily kryty hlavních střílen a vyrazily z nich dvě štíhlé, dlouhé rakety. To byla poslední minuta lodi Iusibed. Vážka chvíli pokračovala v letu a pak se rozplynula v hyperprostoru.
***
„Haló, jste tam? Haló!" křičel Lukáš do náhle hluchého sluchátka.
„Co… co se děje?" zeptala se Oeslab potichu.
„To kdybych věděl," přiznal Lukáš. „Na," podával jí papírový kapesník, „otři se, jsi celá od krve."
„Od krve?" podivila se, i se zakrvácenou hlavou a poněkud strhanými rysy vypadala stále velmi dobře. „Co se to stalo, kde to vlastně jsem?" zajímala se. A vzápětí si vzpomněla sama: „Aha, ten zločinec San Rip! Doufám, že mu kluci z Iusibed pěkně vyprášili kožich!"
„Nevím, mluvil jsem s někým z té vaší lodi, říkal, že tě musí ošetřit, ale teď se neozývá…"
„To byl určitě můj miláček Clejn," pokračovala Oeslab a Lukáš se při těch slovech nedokázal nezamračit – jakýpak miláček?! Houby miláček, hnusný přerostlý houseňák je to!
„Ale nemusí si dělat starosti, mě jenom strašně bolí hlava, to možná po tom zásahu na chvíli vypadla klimatizace."
„Na chvíli?!" odporoval Lukáš, „to nebylo na chvíli, málem jsme se tady udusili!"
„Fajn," řekla Oeslab a nasadila si sluchátka a bezděčně se začala usmívat, „Clejne, jsi tam?" Sluchátka ale byla hluchá.
„To je divné, proč se neozve?" divila se a začala cosi kouzlit s displejem. „Cože? Nemáme spojení s Iusibed? Jak to?! Co to ty wakrudzské bestie zase provedly?"
„Kapitáne San Ripe?" procedila vztekle mezi zuby, ale ani wakrudzská loď se jí nehlásila. „To tady máte černou díru nebo co?" zakroutila prudce hlavou, až se jí rozvlály vlasy. „Uf, měla bych se jít umýt, ale nejdřív musíme vyřešit tohle. Hm, to je fakt divné, obě lodi zmizely, neodpovídají ani na gravitačních vlnách…" uvažovala nahlas. „Jasně," usoudila nakonec, „žádná černá díra, ale vstupní bod do hyperprostoru. Stejně mi ale nejde do hlavy, proč mi neposlali žádnou zprávu. Nic, však oni se ozvou, jdu se umýt. Máš tu někde vodu?"
„Jedině tady ze studny," řekl Lukáš, který se trochu zastyděl, že jí nemůže nabídnout nic lepšího.
„To je v pohodě," neuklidnila ho Oeslab, která si mezitím svlékla vrchní díl své kombinézy.
Lukáš na ni zůstal beze slova zírat, hltaje očima její perfektní postavu.
„Jak se to pouští?" ptala se bezelstně Oeslab svlékajíc zbytek oblečení, „aha, to je velmi – – jednoduché," snažila se rozpačitým úsměvem zakrýt své rozpaky z toho, že je špinavá.
***
„Cože chceme?" zeptala se nevěřícně Oeslab, když už zase seděli v chatě, protože venku začalo pršet, „kolonizovat vaši planetu? A proč bychom to proboha dělali?! Máme přece daleko lepší planety, než je ta vaše…"
„To určitě ano," oponoval Lukáš, „ale co suroviny, energie?"
„Nejsi přece tak hloupý, že ne? Surovin a energie je všude ve vesmíru spousta! Proč by se někdo trmácel přes půl galaxie, aby získal něco, čeho je všude dost?"
Lukáš ji zjevně nechápal.
„Všude kolem je přece spousta vodíku…"
„To ano, ale ten je vázán – třeba ve vodě, nechápu, jak bychom z vody mohli získat energii, nemluvě už třeba o kovech, které potřebujeme."
„Z vody přece můžete vodík velmi jednoduše uvolnit, když už to neumíte jinak…"
Zase jí skočil do řeči: „To ano, na to ale spotřebujeme víc energie než získáme spálením vodíku!"
Usmála se a pomyslela si, s tebou to nebude jednoduché, a to bys měl být nadprůměrně nadaný. „Podívej se kolem sebe – co to svítí na obloze?"
„Hm, mraky?"
Nepřišlo jí to vtipné, jen znuděně zakroutila hlavou.
„Tak oukej, Slunce… hvězdy… a co má být?"
„Jo, hvězdy, kde ty berou energii?"
„Mno, různě…"
Ta odpověď ji rozesmála: „Různě?! Vynech prosím kuriozity jako jsou hnědí trpaslíci, víš co je hnědý trpaslík?"
Taky se pousmál: „Jistě, to je takový kus sádry natřený hnědou barvou… ne, vím, co je to hnědý trpaslík, třeba náš Jupiter, pátá planeta naší soustavy."
„Výborně, tak takový případ a jemu podobné vynech, vem si třeba vaše Slunce, to je sice osamělá, ale jinak celkem normální hvězda."
„Probíhá tam termonukleární reakce…"
„Přesně tak, žádná chemie, dochází k přeskupování částic, z vodíku dostaneš helium a spoustu energie k tomu. Tak můžeš postupovat až po železo. Z opačné strany zase můžeš těžké prvky štěpit, což už konec konců i děláte, sice dost nešikovně, ale o to raději, že? Jakýpak boj o suroviny nebo energii, Wakrudzané vás nepřiletěli zničit kvůli tomu, aby se zmocnili vašich fosilních paliv nebo rudných dolů, to je směšné."
„A proč tedy?" zeptal se Lukáš, pro kterého bylo velmi těžké opustit odvěká schémata lidských dějin.
„Říkala jsem ti přece o jejich panickém strachu z nové Ykszy – a po pravdě řečeno, i když jste velmi mladá civilizace, vaše dosavadní dějiny představují jediný dlouhý řetěz šílených válek… V jistém smyslu musí našinec Wakrudzany chápat, protože tak násilná civilizace není běžná ani v mezigalaktickém měřítku."
Lukáš na ni překvapeně zíral.
„No jen si to přiznej. Máte samozřejmě i řadu pozoruhodných věcí, váš dosavadní vývoj byl sice velmi… nevyrovnaný, ale to určitě není důvod vás prostě vyvraždit. Proto jsme tady zase my."
Chvíli přemýšlel a pak dodal zamyšleně: „Takže tys vlastně přiletěla takovou miniaturní hvězdou…"
„Troufám si tvrdit, že naše dnešní reaktory jsou trošku dál než hvězdy. Ale můžu tě ujistit, že tahle fyzika je proti cestování hyperprostorem nebo gravitačním vlnám velmi jednoduchá."
Stále přemýšlel a najednou z něj vypadlo: „A co pracovní síla?! Nepotřebujete tak náhodou otroky pro svoje továrny? Pokusná zvířata? Nebo prostě životní prostor?"
Naklonila hlavu a zeptala se ho očima: to myslíš vážně? „Tak takový nesmysl jsem od tebe ani nečekala," řekla trochu zklamaně. „Sami přece už nějakou dobu používáte stroje, během pár desetiletí budete fyzicky pracovat už jenom pro zábavu – ostatně už dnes to někdy děláte, nemám pravdu? A prostor? Copak sám nevidíš, jak je vesmír obrovský? Vyspělé civilizace mají spíš opačné problémy – kde vzít obyvatele pro všechny ty obrovské světy, které vytvořily. Nesnaž se soudit podle vašich měřítek civilizace, které jsou tu tisíckrát déle než vy. Wakrudzany sem opravdu nepřivedlo nic jiného, než strach z vás. Což je přitom opravdu dojemné, protože každá jejich bojová loď by byla schopna zničit veškerý život na této planetě během jediné hodiny, zatímco vy byste nikdy ani nedoletěli na jedinou z jejich planet."
***
Lence se rozvlnil celý svět, musela si sednout, kruhy byly stále širší a širší. Byla skutečně těhotná, byl to doopravdy šok, brala přece prášky pravidelně, tak jak to?! Znali se s Bobym sotva rok a s ničím takovým nepočítali. I kdybych byla vdaná, pomyslela si, stejně na to ještě nejsem připravená, musím dodělat školu a vůbec, jsem na to ještě moc mladá. Ostatně i samotná myšlenka na to, že by vůbec byla vdaná, jí připadala stejně podivná, jako kdyby všichni lidé najednou začali chodit po rukou. Jako by letos těch pohrom už nebylo dost, v únoru se zabil táta a včera odvezli mámu do nemocnice s nějakým podivným zápalem plic, doktor ji sice uklidňoval, že ptačí chřipka to být nemůže, ale ať už to bylo cokoliv, fakt, že zůstala doma sama, Lence na štěstí nepřidal. A teď ještě tohle, my mít trpaslíka, tak nám vyroste. Setřela si slzy a oblékla si znovu svetr, obula se a celá roztřesená vyrazila do lékárny. Po návratu si udělala ještě dva další testy, oba byly pozitivní. Vzala do ruky mobil, chvíli se na něj dívala a zase ho položila, neměla sílu Bobymu zavolat. Úplně se sesypala, nebyla schopna dělat vůbec nic, měla pocit, že nemá sílu jít na potrat a už vůbec ne porodit dítě, obojí současně bylo prostě nepředstavitelné. Dokonalá past. Probrečela noc v totální depresi. Usnula až k ránu, ale nespala dlouho. Zdál se jí příšerný sen o tom, že šla po Václaváku za Bobym do práce a v davu lidí, kteří šli proti ní, se najednou objevil muž, který z ničeho nic vytáhl pistoli a několikrát na ni vystřelil. Přitom se na ni celou dobu díval nelidskýma očima. Pocit, že se dusí a umírá byl tak sugestivní, že se vzbudila celá zpocená a udýchaná. Jen pomalu si uvědomovala, kde vlastně je a co se děje. Skutečnost byla přece jenom o něco lepší než ten zlý sen. Dodala si odvahy a vytočila Bobyho číslo, když se ozvalo vyzvánění, začala se bezděčně kousat do rtu. Nikdo to ale nebral a po chvíli se spustila hlasová schránka – ukončila hovor. Psát takovou zprávu esemeskou si netroufala. Ježišmarjá! Musím něco dělat, jinak se z toho všeho zblázním. Šla se umýt a nasnídat. V televizi hovořili o nové epidemii, běžte s tím už někam, pomyslela si a šáhla po dálkovém ovládání. Uf, ticho je přeci jenom lepší, kdo má pořád snášet ty jejich mordy a hrůzy, jakoby člověk neměl svých starostí dost. Na jídlo neměla ani pomyšlení, dopila čaj, šla se učesat a odjela do školy.
Cestou domů se Lenka stavila v nemocnici, ty dlouhé chodby s jejich nepřirozenými pachy a zvuky ji vždycky přiváděly k šílenství. Větší děs v ní vyvolávaly snad jen hřbitovy, brr, otřásla se hnusem, jen na to pomyslela a raději se snažila nemyslet vůbec. Podařilo se jí přepnout na „autopilota" tak úspěšně, že jí chvíli trvalo, než jí došlo, že už mezitím sedí v ordinaci nějakého lékaře – proč oni vlastně nosí ty bílé pláště? – který se jí snaží něco povídat.
„Je vám dobře?" uslyšela najednou.
„Hm, vlastně ani… moc ne, nezlobte se, moc jsem v noci nespala," snažila se zoufale vzpamatovat.
„Chcete napít? Dám vám aspoň trošku vody."
Němě přikývla a sledovala, jak jí natočil do plastového kelímku pramenitou vodu Cristalis, vaše nejkratší cesta k prameni. Nesnáším reklamy, pomyslela si a vědomí už jí zase začínalo ujíždět do dáli. Promnula si oči a snažila se začít fungovat zase normálně.
„Nezlobte se, já jsem vás teď… teda od začátku… nevnímala… myslím, že… že… už je to… v pořádku…"
Teď asi odhaduje, jestli se mu tady složím nebo ne. Bez obav, už jsem v pohodě. Úplně oukej. Zjevně z jejího sdělení neměl velkou radost, ale přesto začal pronášet celou tu nepříjemnou řeč znovu. Lenka ho nenechala domluvit. Podívala se mu do očí a tónem, který překvapil i ji samotnou, řekla: „Je mrtvá?" Nastalo nesnesitelné ticho.
„Je mrtvá." odpověděla si stejnou větou, jen už bez toho otazníku.
„Ano…" řekl po chvíli lékař. Chtěl ještě něco dodat, ale Lenka ho zadržela očima, ne teď ne, rozloučila se s ním a vyšla ven, na jednu z těch nekonečných nemocničních chodeb. Chvíli se jí dařilo ťapat, jak říkávala, ale pak se jí zase celý svět rozvlnil, jak včera po tom testu, jen ty vlny pomalu mizely a zanechávaly za sebou beznadějnou černočernou čerň, až do modra, jak havraní peří. Lenka si uvědomila, že se opírá o stěnu, jinak nic nevnímala, jen strašné prázdno všude kolem. Nebrečím, uvědomila si najednou. Zase nebrečím, to jsem opravdu taková zrůda? děsila se a strašně se styděla, i když nebylo před kým ani proč. Ani když umřel tatínek, nebyla schopna plakat.
Byla už skoro tma, když vyšla z nemocnice. Už měla skoro málem na dohled jejich panelák, když se na ni najednou z křoví u chodníku vrhnul neznámý muž, povalil ji na zem a začal jí rvát oblečení z těla. Chvíli se zuřivě bránila, zkoušela se nějak dostat ke kabelce, v níž nosila poslední dobou zbraň po tátovi, protože ji začal obtěžovat její bývalý spolužák z gymnázia a policie to odmítala řešit, ale bylo to marné, útočník byl mnohem silnější. Jak říká Policie ČR, utíkat někdy nestačí, dobrá rada nad zlato. Nepáchnul a možná ani nebyl ošklivý, ale to nic neměnilo na to, jak moc to bylo odporné, navíc ji dusil svou vahou. Sama nechápala, kde se to v ní vzalo, ale najednou se přestala bránit a naopak ho začla povzbuzovat ještě oplzleji, než se choval on sám, což mělo nečekaný účinek – násilník beze slova utekl. Lenka se pomalu zvedala ze země a nevěřícně kroutila hlavou – co je tohle za den?! Zkusila si upravit rozcuchané vlasy, ale pak raději vyndala ze zablácené kabelky pistoli, roztrhaný svetr nechala roztrhaným svetrem a pomalu došla do beznadějně prázdného bytu se zbraní v ruce. Zavřela za sebou dveře, zamkla na dva západy a přála si, aby všechny hrůzy posledních dvou dnů zůstaly za nimi, ale sama moc dobře věděla, že je to jen naivní přání – co se stalo, nejde odestát. Teprve teď se rozplakala. Zoufale, nepotlačitelně. Proti maminčině smrti bylo její těhotenství vlastně dobrá zpráva.
***
Lukáš vyrazil na nákup do průhonické Hypernovy, zatímco Oeslab se pokoušela obnovit spojení s Iusibedem. Protože neměl v autě rádio, divil se až na místě, asi dvacetičlenná policejní jednotka se marně pokoušela zabránit šílenému davu ve vyrabování nákupního střediska, padly i výstřely, ale dav stejně smetl policisty jako mořský příboj hráz z písku. Lukáš se pokusil jednomu ze zraněných policistů pomoci, ale raději toho zase rychle nechal, protože okolní dav na chvíli zapomněl na rabování a s neobyčejnou brutalitou ho začali mlátit a kopat do něj. Ani nevěděl, jak se mu podařilo vypotácet se ven před vytlučené výlohy, těžce dýchal a plival krev. Potřeba nakupovat ho úplně opustila. Co se to proboha děje?! To je válka nebo co? Lukáš jen nevěřícně přihlížel, jak si lidé s nepřítomnými pohledy odvážejí celé kartony kradených potravin a snaží se je narvat do svých malých aut z druhé ruky. Vrátil se k autu a rychle odjel zpět na chatu. Tam už na něj čekala Oeslab s ustaraným výrazem. Když ho uviděla, zatvářila se ještě vážněji: „Jsi nemocný, vážně nemocný." Nesnažil se skrývat svůj šok z rabování, ale přesto odpověděl: „Ne, nic mi není, to mě jen napadli šílení domorodci."
Podle všeho si až teď všimla, jak je zbitý: „Kdo ti to udělal?!"
„Nevím, co se děje, ale všichni se zbláznili, rabují obchody, zmasakrovali policisty, kteří se jim v tom snažili zabránit, snažil jsem se jim pomoci, ale všichni se vrhli na mě jak šílení, byl jsem rád, že jsem se odtamtud vůbec dostal."
„Ukaž, ošetřím ti to!" Než mohl cokoliv namítnout, omyla mu zakrvácenou tvář vodou a pak mu přiložila dlaň na čelo. Netušil co a jak Oeslab vlastně dělá, ale bylo to velmi příjemné a po chvíli už necítil žádnou bolest.
„Takže ty nejsi jen ufonka, ty jsi i čarodějka," usmál se.
„Dělám, co můžu," opětovala úsměv, už zase teple a mile. „Poslouchej, jsi opravdu nemocný. Musím tě hned začít léčit, jinak během několika dnů zemřeš."
Už zase? Lukáš nevěřícně zíral na ufonku v krásném lidském těle – nebo to byla krásná ufonka v lidském těle? Doufal, že nepochopitelné alespoň pro dnešek skončilo jeho setkáním s rabujícím davem, ale podle všeho to mělo postupovat nezadržitelně dále. Nemá smysl snažit se to chápat, nemá smysl odporovat. Původně se chtěl začít ptát, jak přišla na takovou hloupost, ale nakonec řekl jen: „Pokračuj."
Když ji neštval svými názory a otázkami, které jí připadly zbytečně hloupé – má přece na víc, převážila v ní jakási až mateřská laskavost. „Posaď se," pobídla ho vlídně, „nemám žádné dobré zprávy." Lukáše zamrazilo, když to říká Oes, která nemá s ničím problém a jedním dechem setře nepřátelského kapitána bitevní lodi, tak to už musí být opravdová hrůza. „Podařilo se mi spojit se s kapitánem Ajleděm a s Clejnem…"
„To je dobrá zpráva, ne?" neudržel se Lukáš, který na žádné další drama dnes už prostě neměl sílu.
„Svým způsobem ano, jsou naživu, ale ten hrdlořez San Rip je naprosto bez zábran, zničil Iusibed a uniknul do hyperprostoru, Ajleď s Clejnem se katapultovali v modulech. V modulech se nedostaneme do hyperprostoru, ani se z nich nedovoláme do naší galaxie, musíme čekat na záchrannou výpravu. Což může taky trvat hodně dlouho, protože se už delší dobu schylovalo k něčemu strašnému."
„K čemu?"
„Vztahy mezi námi a Wakrudzí byly velmi napjaté, a soudíc podle toho, jak se zachoval San Rip, moc bych za to nedala, že Wakrudzané už mezitím Cacuň napadli. V takovém případě nebude mít nikdo čas ani prostředky řešit osud tří bláznů jako jsme my."
„A ti tvoji…" i když Lukáš Clejna pochopitelně nikdy neviděl, a to ani neproměněného, stejně se nemohl zbavit představy nepřátelského houseňáka, který mu bere jeho krásnou Oes, „…přátelé?" dodal po chvíli se sebezapřením. Oeslab mu zjevně četla myšlenky, protože řekla: „Víš, až na to bude trošku čas, řeknu ti něco o mně a Clejnovi…" pak zaváhala, ale dodala s nejistým výrazem ve tváři, který u ní nebyl často k vidění: „a taky o mně a o tobě. No…" snažila se obrátit list, „letí sem, ale v modulech jim to bude trval přes rok."
To byla pro Lukáše skvělá zpráva, nebezpečí oblíbeného houseňáka je zažehnáno na dobu, která se vzhledem k rychlosti dosavadního vývoje událostí dala úspěšně považovat za jednu ze tříd nekonečen. Byl spokojen a „s optimismem hleděl k stratosféře", jak se zpívá v jedné z písní Pavla Dobeše.
„Tak, a dál," připomněla Oeslab, že ještě neskončila, „můj modul je poškozen, většina věcí funguje normálně až na jednu maličkost, a tou je iontový motor."
„Co to znamená?"
„To znamená, že bychom si až do příletu kluků měli začít vážit tvého auta, zvlášť vzhledem k tomu, co se děje kolem."
„A co se teda děje kolem??" chtěl Lukáš slyšet vysvětlení té strašidelné davové psychózy, kterou zažil před pouhou hodinou.
„Děje se to, že kapitán San Rip patrně použil špinavé zbraně."
„Špinavé zbraně?!" nechápal Lukáš, slyšel sice už výraz špinavá bomba, ale špinavé zbraně?
„V našem pojetí jsou to jakékoliv jiné zbraně než fyzikální. Nesmějí se používat. Biologické, chemické, psychologické, ekonomické, historické, informační…" vypočítávala Oeslab.
První dvojici Lukáš ještě chápal, dál už mu to celkem unikalo, ale za poslední dva dny se už celkem dobře naučit nedivit se vůbec ničemu a hlavně – pokud možno se nesnažit nic chápat. Jeho němé zírání bylo pro Oeslab pokynem, aby pokračovala ve vyprávění.
„San Rip to podle všeho udělal velmi rafinovaně, stáhl si váš genom a nechal si vyvinout spolehlivě se šířící a pro vás zaručeně smrtelný virus, který pak z oběžné dráhy rozšířil po celé planetě, ostatně stačilo nakazit pár velkých měst. Oni ale podle všeho byli velmi pečliví a týž virus, jemuž nejsou vaše organismy naprosto schopny vzdorovat, protože se nikdy s ničím takovým nesetkaly, nasadili současně na několika stech míst. Virus se šíří vzduchem a v řádu několika hodin až dnů úplně rozloží dýchací ústrojí nemocného. Už teď jsou miliony mrtvých a nejspíš stovky milionů infikovaných – včetně tebe! Můžu zachránit tebe, možná pár dalších, ale nejsem schopna zachránit vaši civilizaci."
Lukáš cítil, jak mu po zádech stéká studený pot.
„Lehni si," řekla mu vážně, „budu tě léčit."
„Opravdu nemůžeš pomoci i ostatním?" zeptal se ještě Lukáš, který měl tvář naprosto bez výrazu, jako po koňské dávce botulotoxinu.
„Ráda bych," usmála se smutně, „ale bude mi trvat spoustu hodin než uzdravím nás dva. Nejsem bohyně, jen docela obyčejná mimozemšťanka, víš? Bohužel. Lež." Položila mu ruku na čelo, byl to velmi příjemný dotyk, který ho zbavoval všech starostí, bolestí, vědomí…
***
Bylo už po půlnoci. Lukáš teď už spal klidně. Byl v pořádku. Setřela si pot z čela a protáhla si záda. Cítila jak se jí nemoc rozlézá po těle, je nejvyšší čas se postarat o sebe, to bude ještě větší dřina, byla proměněná, ale nepochybovala o tom, že to dokáže. Potřebovala k tomu ovšem klid, aby se mohla soustředit, ten jí ale nedopřávala tlupa opilých řvounů na sousední zahradě. Vyšla před chatu a popošla směrem k hlučné skupince. Pokusila se komunikovat s jejich podvědomím, nešlo to ale, nic vyššího nebylo přítomno, jen chemické reakce jako u červíků. „Pánové," řekla nepříliš hlasitě, ale důrazně, když na chvíli nastalo poměrné ticho, protože se jeden z opilců šel vymočit k nedalekému stromu, zatímco další tři se pokoušeli načít novou lahev. „Pánové, už je noc, co kdybyste se trochu ztišili?"
„Podívejte se na tu čubku, tak vona nás tady ještě bude vokřikovat! Na mý vlastní zahradě!" ozval se ten, který si právě dopínal poklopec.
„Ty vole, se jí můžem podívat na zoubek ne?" rozchrochtal se druhý.
„Jó, na zoubek, nó, když si vo to řekla…"
Skupinka vrávoravě vyrazila směrem k Oeslab. No to se mi snad jen zdá, pomyslela si. Ach jo, zvedla dlaň levé ruky a upřeně se na ně zadívala. Zavrávorali a sesunuli se k zemi. Jestli se zadusíte vlastními zvratky, nebude mi vás ráno ani líto, stejně jste už teď mrtví. A duchem jste byli mrtví už dlouhou řadu let, přitom máte takové krásné mozky, zasnila se na chvíli. Ale tak prázdné. To se snad raději vůbec nenarodit, než prožít život jako – – červ. Vrátila se do chaty a uvedla se do transu.
***
Když se probudila, právě svítalo. Už se cítila dobře, až na to, že se jí v těle spustil rozmnožovací cyklus místní rasy a ten jí působil velké rozpaky, protože z toho byla špinavá. Rádio už bylo němé. Vybavila se jí místní reklama na dezinfekční prostředek „miliardy bakterií zemřou". Jo bakterií. Elektřina z místní sítě zatím fungovala. Lukáš ještě spal. Oblékla si skafandr a šla spálit mrtvoly na sousední zahradu. Lukáše a sebe sice vyléčila, ale to vůbec neznamenalo, že by tím získali jakoukoliv imunitu vůči Kulangem nasazenému viru. Infekce mohla hrozit ještě řadu týdnů po smrti posledních obětí pandemie. Pak se svlékla a šla se umýt ke studně. Chladná voda byla tak příjemná! Oblékla se a šla si do modulu popovídat s kapitánem a s Clejnem. Bylo jí smutno a uvažovala, co bude dál. V hlavě se jí zrodilo podivné rozhodnutí. Nejbláznivější, jaké ji kdy napadlo, ale naplnilo ji radostí. Spustila generátor potravin a připravila snídani, kterou odnesla do chaty.