Reklama
 
Blog | Pavel Sikora

T jako Tošovský

Za komunistů se špatně nežilo, v létě bylo teplo, v zimě sněžilo. Dokonce ani vedoucí pracovníci nemuseli nutně být členy KSČ, stačilo, když prodělali (shoda s lékařskou terminologií je na místě) tzv. VUML, Večerní univerzitu marxismu-leninismu. Můj otec působil ve svém volném čase a bez nároku na odměnu jako její lektor a jako takový mi způsobil asi nejstrašnější trapas mého dosavadního života, když v rámci svých stranických čárek dorazil koncem osmdesátých let do naší gymnaziální třídy provést povinné školení SSM.

Josef Tošovský se narodil 28. září 1950 v Náchodě. V roce 1973 absolvoval VŠE a nastoupil do tehdejší SBČS. Jedno se panu Tošovskému upřít nedá, už tenkrát nebyl žádný troškař, kdepak VUML a klid. Už v roce 1976 vstupuje do KSČ, kde setrvá až do listopadového převratu. Výsledky se dostavují rychle, už v následujícím roce je vyslán "na praktika" do Velké Británie, v roce 1980 potom do Francie. Pro mladší ročníky podotýkám, že pro obyčejného smrtelníka nebylo v té době vůbec triviální dostat se do socialistické Jugoslávie a o západní Evropě si mohl nechat tak leda zdát. Od roku 1985 působí jako poradce tehdejšího předsedy (dnes bychom řekli guvernéra) SBČS a 1988 se sám stává předsedou SBČS, aby v zápětí odešel pracoval opět do Londýna, tentokrát jako náměstek ředitele tamní pobočky Živnobanky.

Výše uvedený výčet stačí soudnému člověku k tomu, aby mu bylo jasné, že pan (soudruh?) Tošovský musel rudému ďáblu upsat nejen svou duši, ale snad i všechny tělesné orgány. Řídící důstojník státní bezpečnosti podplukovník Jan Sojka ho v záznamech o schůzkách označoval stručně jako "T". Prověřovali-li se řadoví dělníci, kteří jeli na montáž do spřátelené Lybie nebo Sýrie, jaké asi musely být kladeny nároky na vedoucí pracovníky jediné pobočky čs. banky na Západě? Musel to být agent jako Brno. Tím však, Bohu a našim kapsám žel, kariéra pana Tošovského zdaleka nekončí, to největší má teprve přijít. Po listopadu se zcela v souladu s Havlovým zločinným přístupem řadí mezi protěžované "čalfy": ano, pán byl ve straně, ale už prohlédl a teď chce sloužit demokracii. My mu to odpustíme, protože nejsme jako oni a on je nenahraditelný odborník, svěříme mu do rukou… á, už to mám: bankovnictví.

Deset let působení pana Tošovského ve funkci guvernéra představovalo národní tragédii s makroekonomickými dopady. A teď nemám na mysli "drobnosti" jako bylo dušení českého hospodářství nesmyslně vysokými PMR a úrokovými sazbami v roce 1996 nebo stupidní intervence proti oslabování koruny o rok později. Zákon 6/1993 Sb. o ČNB ukládá ČNB mj. provádět "dohled nad finančním trhem" a nad osobami, které na něm působí (§ 1, odst. 1; § 2, odst. 2, písm d), podle § 41, odst., 2, písm. a) má také nárok požadovat mj. od bank všechny potřebné informace a podklady. To se také skutečně hned od r. 1993 dělo a všechny komerční banky zasílaly ústřední bance celou řadu výkazů.

Reklama

Autor toho článku nastoupil právě v roce 1993 do svého prvního zaměstnání v nejmenované české pobočce zahraniční banky, kde měl mimo jiné za úkol připravovat pro ČNB denní výkaz devizových pozic banky. Agregovaná čísla, tj. celkové sumy aktiv a pasiv na měnu jsme měli k dispozici, ostatně ta jediná měla praktický význam, ale náš systém v té době neuměl vytvořit výkaz, kde by byly jednotlivé měny rozklíčované na jednotlivé typy aktiv a pasiv tak, jak si to vymyslela ČNB. Protože to ale ČNB vyžadovala, musel jsem tam něco vyplnit, čísla jsem tedy prostě "kvalifikovaně odhadoval", tedy cucal si z prstu tak, aby dohromady dala kýžený součet. Útvaru bankovního dohledu ČNB by přitom stačilo srovnat tento výkaz z jinými výkazy, které produkovala naše účtárna, aby viděl, že ta čísla nikdy nesedí s rozvahou a že jsme si je v případě mého výkazu prostě vymysleli. Tento fakt mě jako naivního mladíka upřímně děsil a byl jsem přesvědčen, že během několika týdnů musí vzít za kliku audit z ČNB, který mám odebere bankovní licenci, protože jsme vykazovali nepravdivá čísla. Audit ale nikdy nedorazil a já jsem až později pochopil proč ne. Podotýkám, že nejmenovaná banka, pro niž jsem tehdy pracoval, nikdy nikomu neukradla ani korunu a působí na českém trhu dodnes a dodnes platí našemu státu velmi slušné daně.

Mezitím jsme začali obsluhovat zajímavý segment trhu, který představovaly soukromé české banky, instituce vesměs bez dostatečného know-how, aby byly samy schopny provádět zahraniční platby pro svoje klienty, často navíc ani nedisponovaly devizovou licencí. Byl to velmi hezký business, většina jejich obratu v zahraničních platbách se konvertovala se slušnou marží a navíc platily poplatky, které se až tak výrazně nelišily od toho, co platili naši běžní korporátní klienti. Když jsem přešel na obchodní pozici, začal jsem se tomuto sektoru věnovat aktivně a během necelého roku se nám až na jedinou výjimku podařilo získat všechny české banky (tj. s privátními českými vlastníky). Ještě teď mám někde doma vizitky generálních ředitelů všech těch dnes už vesměs exoticky znějících jmen jako byla COOP banka, Česká banka, Ekoagrobanka, Banka Haná, První slezská banka, Banka Moravia, Foresbanka, Kreditní banka, Podnikatelská banka, Plzeňská banka, Realitbanka, Bankovní dům Skala, Universal banka, Union banka, Velkomoravská banka, Zemská banka… abych vyjmenoval alespoň některé. Tento segment měl jen jednu špatnou vlastnost – poměrně rychle mizel, částečně krachovaly hned, částečně až po více či méně složitých fúzích (viz např. velkolepý předsmrtný fúzovací kolotoč Foresbanky nebo Union).

Dodnes si vzpomínám na schůzku v Ústí n. L. s tehdejší generální ředitelkou Universal banky. Bylo to tuším na jaře 1996, žádné riziko těchto bank jsme samozřejmě nenesli, jak už jsem uvedl výše, můj tehdejší zaměstnavetel hospodařil se ziskem, nicméně pro forma jsme s kolegou vznesli dotaz ohledně jejich výroční zprávy za rok 1995, zda je skutečně pravda, že mají přes třicet procet klasifikovaných úvěrů. Paní ředitelka také děla: „Ne, to ne, tolik to nebude." Ve své naivitě jsme čekali, že nám řekne, že došlo k tiskové chybě a tiskařský šotek tam přidal nulu, která tam neměla co dělat. „A kolik to dělá v současnosti?" „Nemám teď u sebe přesná čísla, ale teď to bude něco kolem čtyřiceti procent." „Čtyřicet procent?!" Jinými slovy, v té době už byla fakticky rozkradena taková porce aktiv, že by to neustál žádný subjekt na světě, člověk nemusí být zrovna profesorem ekonomie, aby si dal dvě a dvě dohromady.. Tošovským řízená ČNB ovšem nechává (nejen) tuto bankovní zombii vesele působit dál ještě tři roky, aby ta za tuto dobu vysála z hloupých klientů, kteří sedali na lep vysokých úroků, další miliardy na vkladech a téměř zvojnásobila svou bilanční sumu. Nejednalo se ovšem jen o tyto poměrně malé banky, šlo i o ty největší ryby, státem vlastněné (ale nekontrolované) akciové společnosti, kde byla jedinou světlou výjimkou ČSOB, děkujeme, pane Kavánku, které ovšem vláda a ústřední banka nenechaly padnout, ale prodaly je hluboce pod cenou zahraniční konkurenci (resp. za tržní cenu, která zohledňovala (ne)kvalitu úvěrového portfolia) a/nebo vláda pokryla jejich ztráty dlouhodobými dluhopisy, pokud možno skrz tehdejší Konsolidační banku s.p.ú. (poté ČKA), aby to vůbec nešlo přes státní rozpočet, čímž elegantně a patrně ne zcela legálně obešla parlament. I ve světovém měřítku je unikátní kauza IPB, kterou nechaly ČNB s vládou vykrást dokonce dvakrát (původní management ve spolupráci se spřátelenými firmami vykradl banku, poté Nomura "zpracovala" obrovské akciové portfolio skupiny IPB), arbitráže ještě stále běží, a protože je český stát tuze hloupý a pouští se do sporů, které neumí vyhrát, létají z našich kapes další miliardy korun.

V archivních dokumentech jiné nejmenované banky jsem našel dokumenty svědčící o tom, jak její právní předchůdce, který samozřejmě taky fakticky zkrachoval a nový majitel si koupil za cenu dluhů bankovní licenci, půjčoval svým akcionářům na nákup svých akcií (!!). Ti je samozřejmě obratem prodali dál, nikdy za ně nezaplatili a následně se poslali do konkursu, to vše za sto tisíc korun a nějaké ty správní poplatky, akcie prodány za desítky milionů. To ovšem nebyl hlavní proud rozkrádání českých bank (výraz tunelování nemám rád, je to stavební technika a s drancováním ve velkém nemá nic společného), tím byli tzv. špatné úvěry, které se spousta klientů ani neobtěžovala začít splácet. České banky byly vykradeny daleko dříve, než o tom veřejnost začala vůbec něco tušit. ČNB tento proces celé dlouhé roky vesele sledovala, dostávajíc každý pracovní den znovu přesné informace o tom, jak rozkrádání bank pokračuje – a nehnula ani brvou. Patrně dokud peníze neskončily v rukou těch správných soudruhů, co to povídám, podnikatelů.

Jak si můžu myslet něco jiného, než že je pan Tošovský zločinec, který si vzhledem k celkové výši krádeží (sama ČNB uváděla v r. 2001 300 miliard korun, reálně to bude několikanásobek této částky šikovně rozpuštěný mezi ztráty poškozených klientů, ušlý zisk státu při privatizaci, dluhopisy KoB…), které po dobu svého desetiletého působení v pozici guvernéra ČNB kryl, plným právem zaslouží… no kolik byste řekli, jestliže tuctoví zloději dostávají za škody v řádu milionů řádově roky natvrdo? Ψ

 

vysvětlivky

devizová pozice představuje rozdíl mezi sumou aktiv a sumou pasiv v určité cizí měně, pokud je nenulová, mohou kursové pohyby vést ke ztrátám, proto se (nejen) banky snaží udržovat devizové pozice v přiměřené výši, aby omezily riziko možné ztráty

PMR (povinné minimální rezervy) procento z klientských vkladů, které komerční banky musely držet na svých neúročených účtech u ČNB. Ústřední banka tak fakticky zdražovala fungování celého bankovního sektrou, protože komerční banky narozdíl od ní si peníze na PMR musely půjčit za tržní sazby a tyto svoje náklady pak promítaly do nižších kreditních úrokových sazeb.

Státní banka československá (SBČS), podivný komunistický hybrid, který v sobě spojoval funkci ústřední banky a monopolní podnikové banky. Jejím rozdělením na konci roku 1992 vznikají dnešní ústřední banky ČNB a NBS, a zároveň Komerční banka v českých zemích a Všeobecná úverová banka na Slovensku.

Živnostenská banka, založena 1868, postupně se vyvinula v nejsilnější banku v českých zemích, která za první republiky fakticky určovala měnovou politiku, za socialismu se z jejího torza stala jakási devizová banka pro fyzické osoby, např. vedla účty ve volně směnitelných měnách a devizových korunách (na zahr. obchod pro podniky měla monopol ČSOB, retailovou bankou pro obyčejné smrtelníky byla Česká (státní) spořitelna), londýnská pobočka Živnobanky byla za socialismu jedinou pobočkou čs. banky na Západě.

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.
Reklama