Reklama
 
Blog | Pavel Sikora

To bude nějaká levota!

Už jsem si začínal připadat hloupě. Znáte to: muž, navíc běloch a heterosexuál k tomu. V době, kdy patří k dobrému tónu pozitivní diskriminace a ochrana menšin, aby se za sebe člověk pomalu styděl. Až tuhle mi došlo, že ve skutečnosti vůbec nejsem mimo mísu světového dění, jsem přece levák! Babička v tom měla jasno, u nich v rodině žádní leváci nebyli, dušovala se, naznačujíc, že za tyto nežádoucí geny nese odpovědnost něvjasta, tedy snacha, i když opak byl pravdou, rod s takovou převahou leváků jako byl ten babiččin, abys pohledal. Není se co divit babiččinu rozhořčení ani kamufláži, na Těšínsku, kde většina mužů pracovala v dolech a na hutích, bylo leváctví jednoznačně považováno za ohavnou tělesnou vadu, protože levák nebyl schopen používat všechny ty asymetrické nástroje pro praváky - a tím pádem měl výrazně nižší šanci sehnat slušně placenou práci.

Já jsem měl to štěstí, že jsem se narodil několik let poté, co alespoň ministerstvo školství přestalo považovat leváctví za úchylku a kdy už nebyly levoruké děti přefackovávány na tu "správnou" stranu. Aspoň se nic takového nedělo na naší škole. Na druhou stranu je fakt, že druhý levák z naší třídy byl násilím "napraven" doma a psal i maloval oběma rukama. Těžko říci, nakolik byla jeho psychika rozhozena v důsledku tohoto faktu a nakolik se na tom podepsal jeho problematický vztah s nevlastním otcem. Bylo mi tedy dopřáno psát, tak jak mi "ruce narostly", první problémy nastaly, když jsem začal chodit do hokejového oddílu, nebyly "levé" hokejky a s tou pravorukou to fakt nebylo ono. Podobně jsem zjistil, že prostě nejsem schopen nasekat králíkům trávu srpem, kosit jsem se opravdu chtěl naučit, nakonec jsme někde sehnali leváckou kosu. Ale těch praváckých nástrojů je spousta: otvíráky na konzervy, nůžky, škrabky na brambory, dezertní vidličky, leckdy i nástroje, které by celkem snadno mohly být symetrické jako jsou žehličky nebo počítačové myši. Asymetrických je samozřejmě i spousta hudebních nástrojů, já jsem např. absolvoval praváckou výuku na kytaru (ergo jsem se nestal virtuozem 🙂 ). A počítačovou myš jsem začal používat příliš brzy, ještě v dobách, kdy nebylo možné ji jednoduše softwarově přepnout nalevo, takže ji používám zásadně pravou rukou.

Narozdíl od některých vědců, kteří tvrdí, že leváci vznikají v důsledku těžkého porodu nebo v souvislosti hladinou testosteronu v těhotenství, jsem přesvědčen, že levorukost je dědičná. Empirickým výzkumem bylo zjištěno, že zcela "přírodně" žijící domorodé kmeny mají poměr mezi leváky a praváky přibližně jedna ku jedné. To je docela zajímavé, protože v naší společnosti je praváků očividně více. Část většinové společnosti mohou být "popravení" leváci, kteří se za své leváctví stydí (viz moje babička), ale těch podle mě nebude tolik, aby to dalo kýžené desítky procent. Jiná studie tvrdí, že dítě dvou leváků má 26% šanci na to, že bude samo levákem. Což je podle mě nesmysl, minimálně je to v rozporu s mým přesvědčením, že leváctví je dědičné, protože pak by všichni leváci museli už dávno vymřít. Skutečnost v naší rodině je následující: mí prarodiče z otcovy strany (předělaná levačka a pravák) měli jednoho syna, leváka, moji rodiče (předělaný levák a pravačka) mají dva syny, jednoho praváka a jednoho leváka. My s manželkou (levák a pravačka) máme čtyři děti, z nichž jedno je levák. Můj bratr s manželkou (oba praváci) mají dva praváčky. Což sice jistě není statisticky průkazné, ale minimálně na první pohled se to jeví být ve docela dobrém souladu s předpokladem, že je leváctví dědičné. Navíc dvojče našeho malého leváčka je pravák, což dost neladí s předpokladem nějakých hormonálních hladin nebo těžkého porodu.

 Tak, a teď je potřeba začít bojovat za práva nás leváků. Už pouhý slovník většinové společnosti, který se jen hemží hanlivými výrazy jako "levota", "levárna", "má obě ruce levé", "levoboček", ale naopak "právo", "pravý", "pravda" atp. dává tušit, jak se věci mají. Tolik jen namátkou z češtiny, v ostatních jazycích to není o nic lepší. Staletí nadvlády praváků z nás učinila menšinu, takže narozdíl od žen nemáme šanci prosadit se demokraticky, majoritní společnost nás vždy přehlasuje. Ale to nevadí, založíme si o.p.s. Leváci a požádáme o evropské granty. Budeme požadovat zřízení vládní rady pro záležitosti leváků a pozitivní diskriminaci. V představenstvu každé státní akciové společnosti bude muset působit alespoň jeden levák (já osobně si rezervuji ČEZ, neboť mám kladný vztah k elektřině a je mi jasný rozdíl mezi napětím a proudem). A vlastně – jakýpak levák? Říkat levák je nedůstojné (viz výše). Tak jako museli Maďaři nahradit hanlivého Tótha korektním Slovákem, američané "negro" blackmanem a posléze ještě jednou v druhém kole afroameričanem, Češi Cikána Romem atd. atp., budou muset i praváci přestat používat hanlivé označení "levák". Nemůžeme za to, že jsem takoví, narodili jsme se tak, pro začátek navrhuji pracovní název jinostranný, i když mám takový pocit, že to ještě nebude to pravé ořechové. Stranově diskriminující výrazy jako spravedlnost jsou nekorektní a bezpodmínečně musí být nahrazeny, napříště už jedině justice. Je třeba upravit školní osnovy, zrušit traumatizující psaní zleva doprava, při kterém si jinostranné děti rozmazávají inkoust, zřídit silnice pro jinostranné (narozdíl od dnes tolik protěžovaných cyklistů jsme si svou orientaci nevybrali), kde se bude jezdit vlevo, zřídit státní fond pro nápravu křivd spáchaných na naší menšině v minulosti, zavést kvóty pro jinostranné ve vládních institucích… Už je na čase, za pár let mi bude čtyřicet a levo…, co povídám, jinostranného prezidenta jsme ještě neměli :-).

Reklama

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.
Reklama